Deep Purple - Shades of Deep Purple (1968)

Na tohle album už jsem tu před lety jednu "recenzi" zanechal, ale troufám si říct, že mé posluchačské obzory se za tu dobu o něco rozšířily. Lámu si hlavu, kolik rockových desek z roku 1968 jsem v té době mohl znát, a mám pocit, že bych je spočítal na prstech jedné ruky. Nu což, nikdy není pozdě zkusit své zážitky vyjádřit písmem znovu, (nikoli nutně) lépe a (taktéž nikoli nutně) radostněji.

Když jsem si Shades of Deep Purple po nějaké době naposled pustil, jako první mě překvapilo, jak je muzika na téhle desce tvrdá. Kapely, které už tehdy dokázaly na svých albech zachytit podobně drsný zvuk, bych musel hledat na druhé straně Atlantiku (Steppenwolf nebo Blue Cheer), protože i takoví Cream na mě ze studia působí mnohem uměřeněji (koncerty byly samozřejmě úplně jiná káva). Podstatná část skladeb téhle kolekce začíná (pokud si odmyslíme nějaká ta hluková klávesová intra, která považuju víc než za cokoli jiného jen za relikt doby) ostrými kytarovými akordy, až mi to občas přijde opakující se. Když dojde na propracované (skoro)instrumentálky And the Address nebo Mandrake Root, slyším ozvěny muziky Jimiho Hendrixe a Douga Ingleho, v některých pasážích části skladeb zase tu a tam nečekaně probleskne (a zase se ztratí pod hladinou) i melodika, kterou bych připodobnil k něčemu westernovému.

Covery se to na mnoha britských rockových deskách ze šedesátek jen hemžilo, ani Deep Purple nejsou výjimkou. Vliv na výběr a přístup k takovému materiálu měli zejména zámořští Vanilla Fudge. Zkusit zpomalit a "srovnat do latě" Lennona s McCartneym (Help) musela být skvělá zábava, původně popovému singlu Hush zase kapela nadělila tvrdě pulzující hammondkovou aranži. Zadumanou verzi šedesátkového evergreenu Hey Joe dost přidusilo pompézní klávesové intro, všudypřítomná klapková "omáčka" je pak jedním z mála faktorů, které skladbu I´m So Glad odlišují od nosné verze Cream.

Na covery podle mě Deep Purple nikdy nebyli "stavění" a nahrávali je jen proto, že to v té době bylo "in". Další dva autorské kusy One More Rainy Day a Love Help Me podle mě ukazují popovou i rockovou stránku šedesátkové kapely v daleko prokreslenějších barvách. Jejich texty jsou sice ještě lyricky opatrné ve stylu Moody Blues, hudba je ale daleko čerstvější než zbytek desky, přes míru zatěžkaný Lordovým hammondkovým "klasicismem".

Na Shades of Deep Purple ještě většinově nenajdete muziku, která by oproti pozdně šedesátkové konkurenci byla v něčem (kromě té zmíněné tvrdosti) výrazněji napřed. Udat tón své době hned na debutu je zatraceně ošemetná záležitost, takže je přirozené, že i Deep Purple patří mezi množinu kapel, které k tomu měli spíš dál než blízko. Deska plná dobově sympatického snažení bude - koukám, že stejně jako před lety - za tři. 

zdenek2512 @ 01.09.2025 09:05:55 | #
U Deep Purple jsem začínal s albem In Rock a končil Machine Head. První tři desky jsem slyšel o několik let později. Samozřejmě je mám ve sbírce, ale téměŕ neposlouchám. Po přečtení recenze jsem si desku pustil a musím uznat, že je skvělá. To, že půlka deskyjsou převzaté písně mi vůbec nevadí. Vanilla Fudge na tom postavili svou kariéru, abych pravdu řekl neznám od Vanilla Fudge moc autorských písní. Hush je asi nejhezčí verzí písně co znám. 

hejkal @ 02.09.2025 04:42:43 | #
Prvé albumy Deep Purple sú fajn, ale tiež ich prakticky nepočúvam. Čo sa týka coverov, Ritchie chcel doslova kapelu á la Vanilla Fudge, takže nešlo o nejaké - lebo je to in - skôr šlo o úmyselnú túžbu, ba až podstatu prvej zostavy Deep Purple. 

zdenek2512 @ 02.09.2025 06:13:38 | #
Tu teorii s Vanilla Fudge razil Merhaut, asi na tom něco bude, hodně kapel v té době včetně Beatles a Rolling Stones na prvních deskách  uváděli covery. Vanilla Fudge na tom postavili svoji karieru. Merhaut mi tady kdysi psal, jak Vanilla Fudge stáli za vším co nového v rocku vzniklo. V případě Uriah Heep to je i slyšet, ale, že John Bonham si koupil bicí  soupravu podle Carmina Appiceho mi připadá trochu mimo. V knize o Led Zeppelin píšou, že velký vliv na Bonhama měl Gene Kruppa.

hejkal @ 02.09.2025 06:20:55 | #
Ritchie Blackmore to uvádzal v rozhovoroch, to nie je nejaká Merhautova teória.

BLACKMORE: I met him in a transvestite bar in '68, in Hamburg, Germany. [laughs] Back in the late Sixties, there were few organists who could play like Jon. We shared the same taste in music. We loved Vanilla Fudge - they were our heroes. They used to play London's Speakeasy and all the hippies used to go there to hang out - Clapton, The Beatles - everybody went there to pose. According to legend, the talk of the town during that period was Jimi Hendrix, but that's not true. It was Vanilla Fudge. They played eight-minute songs, with dynamics. People said, "What the hell's going on here? How come it's not three minutes?" Timmy Bogert, their bassist, was amazing. The whole group was ahear of its time. So, initially we wanted to be a Vanilla Fudge clone. But our singer, Ian, wanted to be Edgar Winter. He'd say, "I want to scream like that, like Edgar Winter." So that's what we were - Vanilla Fudge with Edgar Winter!
www.thehighwaystar.com/interviews/blackmore/rb199102xx.html

zdenek2512 @ 02.09.2025 07:50:57 | #
Je pravda, že Vanilla Fudge obdivoval i Zdeněk Kluka a na debutu Progres Organization je We Can Work It Out v jejich duchu. Obdivoval je i Jeff Beck, ale jeho projekt Beck, Boggert & Appice je trochu rozpačitej, Cactus je určitě lepší a solovky Jeff Becka taky. Můj pohled Vanilla Fudge mám rád, první dvě desky dokonce hodně. Z USA kapel té doby mám mnohem radší Velvet Underground, Doors, Mothers Of Invention a Captain Beefheart & His Magic Band.

První dvě alba Deep Purple považuji osobně za jedny z nejlepších studiových nahrávek vůbec. Chápu, že na progrockovém fóru nemohou patřit k nejoblíbenějším deskám, protože vlastně nejde o nějak dokonalou hudbu. Ano, má svoje výborné momenty, všichni hudebníci jsou ve svém oboru velice zdatní (u basáka si nejsem jist, ale nijak podprůměrný se mi nezdá), ale s artrockem to prostě nemá nic společného. Nedokonalost a různé experimenty ovšem, alespoň pro mě, mají své kouzlo, které už tak nějak mizí na trojce.

And The Address: Deska se rozjíždí instrumentální skladbou poměrně jednoduchého charakteru, prostě jednoznačný hard rock. Dobrý úvod pro jejich doposud jediný "hit".

Hush: Evansův suverénní hlas opravdu dodává hudbě úplně jinou náladu, než pozdější Gillanovo řvaní (tím určitě nechci shazovat Gillana, který určitě patří mezi nejlepší zpěváky všech dob). Melancholie hlasu zde ale spíše ustupuje instrumentální složce hudby, především pak Lordovi.

One More Rainy Day: Zde naopak instrumenty ustupují zpěvu. Inu, Hush to opravdu není, ale právě ta výborná melancholická, nikoli však smutná, atmosféra se drží na stejné úrovni, jako u předešlých songů.

Prelude Happiness: První převzatý song na albu ovšem napravuje nedostatek instrumentálních pasáží hned úvodu. Na tomto albu je mnohem méně výrazná stopa Blackmoora, než na dvojce. Ale když už se po třech minutách dozvíme, o jaký že to převzatý song vlastně jde, dostane se ke slovu i elektrická kytara, i když výrazné party jsou pořád v rukách Lordových. Vyznění songu je úplně jiné, než v originále, druhá část už je snad až moc utahaná. Můžete se přít, že Purplové svým přístupem převzaté songy spíš kazí. Prostě se v nich hodně vrtají, takže výsledek je skutečně odlišný od původní verze, což já osobně ovšem vidím spíš jako klad, než zápor.

Mandrake Root: Nejlepší song alba na který se povedlo, dle mého mínění, skupině dosáhnout až s Child In Time. Živé nahrávky taky určitě stojí za poslech, ale to odbočuji. Konečně všichni povolují otěže a nechávají se unášet zběsilými rytmy dál a dál. I zpívané pasáže jsou super. Evans se k ostatním připojuje zcela přirozeně. Pro mě je Mandrake Root po Child In Time a Fools asi třetí vůbec nejlepší song skupiny a nejlepší v této sestavě.

Help: Takže, za mě jeden ze songů, které Purplové zásadně vylepšily. Z poměrně nezajímavé písničky od Beatles vytvořili dílo, nebo spíš dílko, mnohem hlubší, zajímavější a procítěnější. Skládání hudebních ploch proložené několika sóly musí zaujmout každého. Rozhodně bych něco takového nečekal od poměrně nezkušené skupiny v roce 1968.

Love Help Me: Po trojici poměrně dlouhých a bez pochyby vynikajících songů přichází. Rychlejší skladba písničkového charakteru na můj vkus navíc opět přesycená textem. Sice jí doplňují velmi dobré instrumentální party Lorda, Blackmoora i Peace, a přece to tentokrát protě úplně nezapadá. Tohle je jediná skladba, která mě neoslovuje.

Hey Joe: Poslední tradičně odsuzovaná hendrixovka (tato verze) opět nechá posluchače dlouho čekat, než se dostane ke svojí ústřední části. Linku zde drží basa s Evansovým zpěvem, zato Lord si, jako ostatně pořád na tomhle albu, dělá, co chce. Blackmoorovo kytarové sólo taky nezní jako Hendrix, prostě je to úplně jiný příběh. Každopádně výborně odzpíváno, zní suverénně a čistě.
Deska je opravdu především v Lordově režii. Její jediný velký problém je kvalita zvuku. I já, který běžně poslouchám ztrátové formáty do sluchátek musím říct, že mě to někdy dost ruší. To už je třeba u druhého alba mnohem lepší.
reagovat

Snake @ 01.10.2014 08:19:27 | #
Předně děkuji za pěknou, nadšenou, fanouškovskou a tedy trochu nekritickou recku, líbí se mi :) Takhle důkladně se tu ještě v debutu Deep Purple nikdo nepovrtal. K té zmiňované kvalitě zvuku bych jen dodal, že na remasteru z roku 2000 to není zas taková hrůza, následující The Book Of Taliesyn v tomhle směru dopadla hůř. Nebo já to tak aspoň slyším.

Shades of Deep Purple je fajn album a rádi ho doma posloucháme. Myslím, že je to hudba přístupná poměrně širokému spektru fanoušků a nemusí jít nutně o hard , nebo art rockery. Od úvodní instrumentálky And The Address, až po předělávku Hey Joe mě to baví a těžko bych hledal nejoblíbenější kousek. Určitě bych ale výpíchl dlouhá Lordova sóla na hammond organ - např. v Mandrake Root, to je přesně to, co mě baví a co tuhle desku na mém žebříčku staví poměrně vysoko.

Prima deska, 3,5 / 5.

merhaut @ 01.10.2014 22:53:09 | #
Fantakovi bych doporučil poslech raných Vanilla Fudge, tím směrem vede stopa raných Deep Purple i co se týče zvláštního "utahaného" pojetí převzatých skladeb.

Le Fantak @ 01.10.2014 23:33:16 | #
Tak první desku Vanilla Fudge znám a docela se mi líbí, Purplové jsou z mého pohledu ale kousek jinde. Aktuálně se snažím pronikat do tajů art rocku, takže k dalším deskám Vanilla Fudge se asi nějakou dobu nedostanu.

Na začátek nutno říct, že největší vadou prvního alba legendárních Deep Purple je produkce. Kvalita zvuku je chvílemi opravdu špatná.
Narozdíl od hudby, protože ta se povedla. Přestože Shades Of Deep Purple obsahuje jen tři zpívané vlastní písně, rozhodně nabízí spoustu zajímavých a originálních hudebních motivů, ať už v přejatých skladbách nebo instrumentálkách.
And The Addres - moc pěnký, trochu psychedelický otvírák
Hush - není co představovat, touhle skladbou se dodnes pyšní některé koncerty poslední sestavy, skoro 45 let po nahrání
One More Rainy Day - pěkná píseň, která trochu utrpěla mixáží. A ty zvuky bouře na začátku, ty se opravdu nepovedly
Mandrake Root - klasika, na koncertech se protahující na několik desítek minut
Help - opravdu pozoruhodné zpracování Beatles. Tak moc si pohrát s tempem skladby chce cit
Hey Joe - zabijácké Lordovo intro a španělské prvky v Blackmoreově hře obklopující pěkný cover Jimiho Hendrixe.

Další vyjímečné pětihvězdičkové album. Zvuk ze šedesátých let, hudba nadčasová
reagovat

nowhere_man @ 13.12.2012 16:32:52 | #
Corsica: A čo medley Prelude: Happiness /
I'm So Glad? K tej si sa nevyjadril, to je moja obľúbená dvojskladba.

Corsica @ 13.12.2012 17:21:24 | #
Mě se ze Shades líbily všechny, žádná mě nezklamala, ale ani jsem na ní neshledal nějaký výrazný vrchol

no po tych dvoch recenziach sa budem na tento album vyjadrovat lepsie...je to album ktory som od Deep Purple pocul medzi poslednými lebo u mňa to bolo asi takto: ako prvý som počul Battle Rages, druhý Perfect Strangers, ale zrazu som zistil že je aj lepšie DP ako toto :D ...no a vypočul som si Deep Purple (eponym)-okamžite ma to chytilo a bol som ako nadrogovaný drogou Deep Purple...potom som samozrejme počul In Rock,Machine Head,Fireball,Burn,Who Do We Think We Are a potom The Book Of Taliesyn, nejaké tie live cd a Stormbringer, Come Taste The Band a novšie albumy po Blackmorovi. No a medzi nimi bol aj Shades of Deep Purple - samozrejme neni nový. A s tým odstupom aký som samozrejme nemal pri recenziách Battla a Burn (DP som si stihol napočúvať za pol roka) som prišiel k tej LP. Hľadal som v tom akýsi experiment ako mali The Doors v debute alebo Black Sabbath no a bol som veľmi prekvapený. Už úvodná And The Adress ma dostala do varu Lordovými začiatočnými strašidelnými klávesami a potom prišiel Blackmore, Paice a Simper. To bola pecka. Skvelý jam ktorý mal hlavu aj patu. Hush - to hádam nemusím ani opisovať. Čosi úžasné - prevzatý megahit svojím úvodným zavýjaním pripomenie všetkým fandom úvodný album. One More Rainy Day je celkom priemerná "popofkaa" s Evansovym trošku až moc prisladkým hlasom...No a potom prídu naj skladby albumu - Medley (nechce sa mi to tu vypisovať) obsahuje úvodné minuty Šeherezády pod názvom Prelude: Happiness a potom skladba I am So Glad je rázna klasická Purplovka MK.1...Mandrake Root je na tomto albume iba slabý odvar toho čo Lord a Blackmore s Paiceym potom hrali na koncertoch...ale aj tak je vynikajúca. Help je super urobená verzia jednej Beatlesovskej skladby zo 1965. Strašne sa mi páčia Lordove klávesy. No a posledné dve Love Help Me a Hey Joe sú strašne klasické až ma dorážajú svojou prchkosťou ktorá ma nadnáša. Čo by to so mnou asi spravilo keby som si čosi šlahol :D.Fantastickéé. Ale trošku mi vadia tie slabé zvukové efekty (začiatok Mandrake Root), stále bzučanie celého albumu a nevyvážené zvukové stopy bicích, gitary, basy a hammondiek. Inač asi všetko. Najlepší základ aký kedy mohli Deep Purple natočiť.
reagovat

Jonathan Fekete @ 01.12.2010 17:05:10 | #
na tomto albume je ten zvuk strasny

Filozof @ 02.12.2010 07:50:16 | #
Jonathan
U kterého vydání?

V mojom okolí sú tri druhy fanúšikov skupiny. Prví uznávajú obdobie s Evansom a na Gillana a spol. kukajú s odstupom. Druhí robia presný opak a tretí žerú všetko, čo má visačku Deep Purple. Osobne patrím skôr k umiernenejšiemu krídlu druhej skupiny.

Debut z roku 1968 nesie podľa mňa v sebe zárodky budúcej tvorby. Už úvodná tvrdá bezspevovka And the address by zniesla zaradenie kamsi na Fireball. Hush je brutálna klasika, k tomu sa ani netreba vyjadrovať. Pekná melodická One more rainy day je pevne ukotvená v "sixtýsoch". Úvod dvojskladby Happiness napokon odpáli I am glad, čo je vec, ktorá sa mi inde páči viac, ale poznám človeka, ktorý na túto verziu nedá dopustiť. Závan budúcnosti počuť aj v ráznej Mandrake root. A nastupuje vcelku zaujímavá pomalá verzia „bítlsovky“ Help. Kto by to bol povedal, že táto popíčková nechutnosť (pre mňa, odvekého Beatles nefana) ma niekedy zaujme. A predsa. Dávam palec hore. Vlastná tvorba má niečo do seba, dôkazom je aj fajnová Love help me. Posledná vec a zároveň aj posledný cover (logicky) na albume je Hey Joe, začína ale španielskou koridou. A ňou v podstate aj končí. Fajn, ale tiež ju beriem skôr ako kulisovku. Z bonusov spomeniem iba jednu vec, takzvaný out take Shadows, čo je totálna 60-ties žbrnda, pripomína mi niečo od Monkees. Ešte, že sa na album nedostala.

Nech si hovorí kto chce, čo chce, prvý album od Deep Purple rockuje vcelku hojne a počúva sa výborne, takže nemám problém udeliť mu štvorku.

reagovat

PaloM @ 22.02.2009 10:15:55 | #
Stručne: NÁDHERA !
Jeden z najkrajších debutov, patrí medzi moje najobľúbenejšie prvotiny, spolu s Yes a Wishbone Ash.
A ten nežný prístup k aranžmá v bítlsovke Help, mňa toto dojíma, to je krása v hudbe.
Najvyšší čas zadovážiť si originál CD. Vďaka za nostalgickú pripomienku.
P.S. Prvýkrat som to počul až v 90. rokoch, tiež vďaka odchodu komoušov do večných lovíšť (dúfam).

Shades Of Deep Purple = Jon Lord
Jistě, na debutovém albu kapely Deep Purple se samozřejmě podílelo všech 5 členů, ale právě Lord s typickým zvukem svých hammondek na téhle desce v některých písních doslova exploduje a válcuje všechny ostatní zúčastněné svými dech beroucími klávesovými exhibicemi. Skladby jako Prelude:Happiness či Hush jsou totiž zcela v režii tohoto hudebního mága a velmi jim to svědčí. V dlouhých sólových pasážích, pro tohle album velmi typických, Lorda občas střídá Ritchie Blackmore, který ze své kytary místy loudí také naprosto úchvatné kompozice, jako třeba v písních Mandrake Roots či Hey Joe.
Přesto všechno jsou pro mě ale pravými esy tohoto alba úplně jiné skladby: Pomalá, ale svou atmosférou uchvacující One More Rainy Day a hlavně úžasně pozitivní Love Help Me.
Kdyby všechny skladby na albu pocházely přímo od Deep Purple, jednalo by se určitě o jedno z jejich nejkvalitnějších alb. Spousta coververzí, ať už jakkoli zdařilých, ale tuhle desku odsouvá kamsi do průměru. Nutno ale dodat, že průměr kapely Deep Purple = zatraceně dobrá muzika.
reagovat

Stíny Deep Purple jsou stíny šedesátkové a cítím, jak se v nich schovávají květiny a jejich děti. Takže žádný hard-rock, ale spíš taková ozvěna pomalu končících 60.let.

Shades jsou deska plná zajímavých coverů z nichž je pochopitelně nejznámější Hush, která stále patří k mým oblíbeným flákům od Deep Purple a potom si s chutí klidně dám procítěnější verzi Help od Beatles s ráznou kláveso-kytarovou sólovou střídačkou v druhé části.

Celkově vzato je Shades příjemná deska, kterou bych sice na nějaký piedestal nestavěl, ale jako fešná připomínka 60.let z trošku jiného úhlu, než běžně poslouchám, se rozhodně neztratí.

***

P.S. Jinak srovnání s Evanse s Gillanem... Mně se Evansův styl docela líbí, není to totiž takový "vřískal" (to nemyslím nějak hanlivě) jak Gillan a má takový uhlazený projev, což mi vůbec nevadí. Machine Head si s ním sice představit moc nedovedu, ale zpěvák to rozhodně není špatný.
reagovat

hejkal @ 24.08.2007 14:14:11 | #
No ono ten jeho uhladený prejav tak dlho nevydržal - vypočuj si Captain Beyond :)

kneekal @ 24.08.2007 14:22:30 | #
Neznám, zkusím. Dík za tip. Btw. dal se Evens na chraplák nebo vřískák? :)

hejkal @ 25.08.2007 11:35:23 | #
Ťažko povedať. Skôr chrapľá, ale v takom tom zastretom prejave, v niektorych momentoch je to až Jimi Hendrix :)