Akana - @ 25.05.2015 | #

Cover třetího sabbathovského milníku opět neomráčí nápadem, ale svojí strohou úderností docela dobře vystihuje to, co se pod ním skrývá. Čtveřice pionýrských kovotepců z Birminghamu teď prodává milióny desek, její popularita stoupá k hranicím zbožštění a vlažná přezíravost esteticky vytříbené hudební kritiky jim může být ukradená. Ale i když by si teď klidně mohli dovolit nějaký nákladný studiový tuning, jejich zvuk je i nadále chvályhodně syrový a minimalistický. Ranou historii heavy metalu nezačali psát ozdobnými kudrlinkami, ale dál jí vytesávají hrubými údery do kamene.

Ani minimální aranžérské doplňky jako je kratičké syntezátorové intro k After Forever nebo flétna v pochmurně baladické Solitude nijak nenarušují celkový nekompromisní obraz alba. To je ještě o něco soudržnější než jeho předchůdci, plné dalších Iommiho riffařských tutovek, rytmických zvratů a Wardových bubenických kanonád (zpestřující je třeba jeho "klepání v motoru" během Children of the Grave). Všechno to už známe z prvních dvou desek včetně oddychových meziher (Embryo, Orchid), ale styl kapely je ještě dostatečně čerstvý a neoposlouchaný, takže není důvod k výčitkám pokud skladatelská invence nevysychá.

Tady se ale neubráním dojmu, že rozjetý stroj přece jen maličko podkluzuje. Jakoby skupina alby Black Sabbath a Paranoid trochu přepálila začátek a především ve vokálních linkách už tolik nezáří. Ozzyho zpěv se jako obvykle nerozlučně tulí k riffovým sekvencím, ale zůstává víc v jejich stínu a melodicky nezaperlí tak často. To na druhé straně přispívá k zmiňované celistvosti a neotesanému kouzlu alba, nicméně pocit určité nedovršenosti ve mně přetrvává. To ale samozřejmě nic nemění na faktu, že i Master of Reality do metalové síně slávy bezesporu patří a názor, že dokonce předčí první dvě fošny, je - i když ho nesdílím - zcela legitimní.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

Akana @ 28.05.2015 12:19:52 | #
merhaut: No jasně, záleží na tom, jaké stanovisko člověk zaujme. A těch stanovisek je víc, ne jen jedno obecně platné. Mě na tom americkém rozlišování taky leccos nesedí (a spojení Uriah Heep-gothic rock považuju taky za úlet), ale jako relativista se musím ptát: ve které zemi bude vidění spíš "posunuté"? V Americe, kde má rock svou kolébku a kde jeho vývoj probíhal přirozeně po desetiletí nebo v naší české kotlince, která byla v klíčových obdobích od toho vývoje odtržená? Chci říct: co když je právě to naše vidění zkreslené? Prastarý termín "bigbít" je samozřejmě extrém, ten by asi nikdo západním škatulkářům vnucovat nechtěl, ale ono třeba i to dělení rock / pop, na které jsme my dost hákliví, a které Američané ve prospěch rocku téměř ignorují, mi právě v jejich pohledu připadá sympatičtější i praktičtější. Zkrátka si myslím, že jeden jediný, vždy a všude platný kánon žánrové terminologie neexistuje. A stále trvám na tom, že jsem se pomyslným uvedením BS do metalové síně slávy nedopustil zásadního prohřešku.
A ke své obhajovací řeči přidám taky jeden odkaz: Neříkám, že bych se před wikipedií klaněl a bral ji jako neomylnou. Jsou tam taky chyby a tendence (kde nejsou?), ale prozatím jsem s ní byl jako s informačním zdrojem vždycky spokojený (mluvím o té anglické). A u hesla Black Sabbath, co nevidím: vedle heavy metalu tam hard rock dokonce vůbec neuvádějí, i když by podle mého měli. Zdroje jsou různé, definice a úhly pohledu stejně tak.