Profil uživatele Akana


Recenze:

Rolling Stones, The - Exile on Main St. cover

Rolling Stones, The / Exile on Main St.

Akana | 5 stars | 2015-07-09 | #

Čert ví, co všechno do sebe Stones v té době ládovali, ale minimálně jejich hudbě to evidentně prospívalo. Zdálo by se, že po tak dokonale vyvážené nahrávce jakou byla Sticky Fingers můžou jen těžko přijít s něčím, co jí překoná. Jenže osmnáct skladeb, které z větší části skupina ukuchtila v Richardsově provensálské vile Nellcôte, má takový šmrnc a přirozenou muzikálnost, že se z nich právem stal jeden z rock'n'rollových kánonů, možná nejdůležitější od raných Elvisových singlů.

S mazáckou ledabylostí a snad ještě přesvědčivěji, než dřív, tady Stouni schroustali všechny možné americké tradice a podle vlastního jedinečného receptu je smíchali do nebezpečně návykového koktejlu. Ve vrchovaté míře se nám dostane typicky šlapajících riffařin (Rocks Off, Tumbling Dice, Happy, All Down the Line), rock'n'rollových sprintů (Rip This Joint, Turd on the Run) i country cajdáků (Sweet Virginia, Torn and Frayed), soul a gospel vyživuje hymnické skvosty Loving Cup, Let It Loose a Shine a Light, za bluesový konec provazu tahají Shake Your Hips, Casino Boogie, Ventilator Blues nebo Stop Breaking Down, přičemž původní věci si s covery od Slima Harpa a Roberta Johnsona v autentičnosti nijak nezadají. Pětice anglických floutků znovu a ještě lépe Američanům totálně ukradla show.

Album se rozhodně nenahrávalo na jeden zátah, písně se rodily postupně, spousta věcí se pak ještě dotáčela v Los Angeles. Výsledný dojem je ale opačný, jako by to všechno byly „first takes“ a vy byli přímo ve zkušebně přítomní tomu magickému okamžiku, kdy to celé vzniká. Zvuk je průzračný a čitelný, zároveň ale neskutečně syrový, třaskavý a chuligánský. K tomu přispívá i relativně utopený zpěv, který ale do takhle pojaté garážové estetiky perfektně zapadá. Početné příspěvky hostujících muzikantů včetně stálých kumpánů Nickyho Hopkinse a Iana Stewarta na piano a Bobbyho Keyse na saxofon nejsou žádnými marnivými ozdůbkami, ale dotvářejí naprosto přirozeně ten hrubozrnný, živelný sound.

Dvojité album Exile on Main St. završuje famózním způsobem etapu odstartovanou deskou Beggars Banquet, v níž Jagger s Richardsem rukou společnou vzdělávali úrodnou půdu americké roots music a dosáhli na ní svých nejskvělejších pěstitelských úspěchů. Zatímco pro Keitha jako většího srdcaře se tyto pozemky staly doživotní vášní, Mick jako ten nestálejší a racionálnější z Glimmer Twins v dalších letech tlačil Rolling Stones do nevyzkoušených a někdy i vyloženě módních experimentů. Rovnováha mezi autorskou dvojicí se tak stala o dost křehčí a i když pak kapela vyplodila ještě spoustu báječné muziky, takového tvůrčího souznění a přesvědčivosti jako na Exile on Main St. už nikdy nedosáhla.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Exile on Main St.
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Uriah Heep - Salisbury cover

Uriah Heep / Salisbury

Akana | 3 stars | 2015-07-09 | #

Uriah Heep nesporně patří mezi hardrockové pionýry, nicméně ve chvíli, kdy si hledají své místo na čerstvě objeveném hudebním kontinentu, klíčová území už jsou rozdělena mezi rychlejší a vyhraněnější kolonizátory. Zábory Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple rovnoměrně pokrývají to nejzásadnější, co tento panenský kraj skýtá - živelnost, instrumentální mistrovství, temnou mystiku, masivní zvukový atak - a Uriah Heep s obtížemi hledají dosud neobsazená místa. Obrací se proto k dalšímu oblíbenému cíli soudobých hudebních prospektorů, k progresivnímu rocku. Jeho spojení s hard rockem má před sebou velmi plodnou a rozvětvenou budoucnost, ale album Salisbury zatím patří na tomto poli spíše k tápavějším počinům.

Úvodní skladba Bird of Prey má stylově příkladnou razanci, ale rozvibrovaný falzet Davida Byrona je v ní vyloženě otravný. Následující The Park inspirovaná tradičním andským nápěvem oplývá silnou melodií, ale doprostřed je dost neústrojně vložená kvazijazzová pasáž, což vypadá na poněkud neohrabanou nápodobu postupů King Crimson. Až Time to Live, čistý, sofistikovaný hard rock ve stylu skupiny Free vyznívá opravdu přesvědčivě a dvojnásob to platí o zlidovělém cajdáku Lady in Black, z něhož na konto alba plyne zdaleka nejvíc plusových bodů. Je to song klasických proporcí, s melodií jaké se rodí ze šťastných náhod a s výborně uplatněnou gradací stále plnějšího zvuku. Jasný vrchol alba bez ohledu na jeho obehranost. Navíc hlas Kena Hensleyho, z něhož se stává autorsky i instrumentálně ústřední postava souboru, a který Lady in Black zpívá, je oproti Byronovi o poznání příjemnější a rockově přímočařejší.

Velmi slušná je i další Hensleym odzpívaná věc High Priestess, zbytek B strany už ale okupuje titulní skladba, která jednoznačně míří do vod rozmáchlého progresivního rocku. Uriah Heep evidentně právě s ní chtějí posluchači vytřít zrak a pochlubit se kam až vyrostli, ale výsledek je spíš rozpačitý. Členité kompozici s dlouhými instrumentálními pasážemi chybí soudržnost, tah i nápady, nejvíc jí ovšem hyzdí laciné dechové fanfáry orchestru. Jako bombastické vyvrcholení tedy Salisbury nefunguje a příznivý dojem z předchozích písní se při ní rozplývá. Celkově album není marným příspěvkem k hardrockové evoluci, ale k svébytnému, jasně vyprofilovanému stylu pozdějších nahrávek postavenému na souhře Boxovy kytary a Hensleyho vynalézavých kláves zbývá ještě ujít pár kroků.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Salisbury
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Captain Beefheart & His Magic Band - The Spotlight Kid cover

Captain Beefheart & His Magic Band / The Spotlight Kid

Akana | 4 stars | 2015-06-30 | #

I když je album The Spotlight Kid – a později téhož roku vydané Clear Spot ještě víc – pro uši pohodlnější, než předchozí revoluční nahrávky, pořád je to ve srovnání s většinou kolegů freakovská muzika. Dekonstrukce blues už neprobíhá s takovou nespoutaností a zarputilostí, aranže jsou krotší, rytmika přehlednější a stylové kořeny obnaženější. Beefheartova vstřícná gesta vůči většinovému publiku ale nezavánějí vypočítavostí, pořád to ani zdaleka nejsou písničky do rádií. Prominent rockové avantgardy pouze přeladil na jinou, volnější úroveň, kde je méně vzrušujícího objevitelského hazardu a více pohody.

Ne všichni muzikanti z Magic Bandu (protentokrát neuvedeného v titulu), namlsaní spletitými experimenty Pstruží masky, byli tímto vývojem potěšeni. Možná pozapomněli na to, že v blues, které i nadále pro šéfa zůstalo hlavním inspiračním zdrojem i pokusným králíkem, nejde primárně o počet not. Skladby na The Spotlight Kid mají skutečně vesměs ležérní tempo a nenabízejí moc prostoru pro divoké instrumentální kotrmelce, ale jejich zvuková i kompoziční podoba je pořád velmi neobvyklá, nemluvě o Kapitánově skučení, hýkání a mručení balancujícím mezi úctou k tradici a obrazoboreckými schválnostmi.

Plíživě pokroucené kytarové i rytmické figury, marimba i úchylný zpěv drží album vně konzervativního rhythm'n'bluesového teritoria, celková nálada ho přesto staví blíž k jeho hranicím, někam do sousedství mystických bažin Dr. Johna, do míst, kde bude jednou romantičtějším způsobem pábit Tom Waits. The Spotlight Kid nemá tu burcující sílu Beefheartových vrcholných alb a přiznám se, že mě při nevhodném rozpoložení dokáže i lehce nudit. Pak jsou ale zase nálady, do kterých sedne lépe, než bezuzdné experimenty. I pošuk má právo trochu relaxovat.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - The Spotlight Kid
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


King Crimson - Islands cover

King Crimson / Islands

Akana | 5 stars | 2015-06-30 | #

Deskou Islands končí první klasická etapa v životopise King Crimson, etapa, v níž se muzikantská škatulata kolem Roberta Frippa hýbala nejčastěji a jediným, kdo s ním absolvoval práci na všech čtyřech albech, byl textař Peter Sinfield. Na Islands je opět nová rytmika: na bicí hraje Ian Wallace a basu i mikrofon převzal po Gordonu Haskellovi Boz Burrell. Mel Collins a Keith Tippett zůstávají věrní už od In the Wake of Poseidon, nicméně pro všechny jmenované je právě toto labutí píseň v barvách skupiny.

Kritika celkem shodně Islands přehlíží, podle mého soudu ale nezaslouženě. Album opravdu jakoby scházelo z cesty vytyčené předchozí tvorbou a možná Fripp při jeho vzniku už cítil, že potřebuje radikálnější změnu směru. Ale nic jako vyčerpání nebo bezradnost v těch šesti skladbách neslyším. I kdyby jen mimoděk, vzniklo album s jedinečnou introvertní atmosférou plnou osamělosti a s mnoha momenty, které neomračují okázalostí, ale s emocemi a detaily pracují ve vyšším rozlišení. Znamená to méně pasáží, při kterých hned napoprvé padá čelist a více soudržnosti a „měkké síly“ celku.

Patrný je ústup rockových vlivů. Fripp omezil účinkování elektrické kytary a mellotronu, čímž celý sound prořídl a větší prostor získaly neobvyklé kombinace a souzvuky smyčců, kláves a dechových nástrojů. Zároveň ovšem album nesměřuje k nějaké pastorální idylce, naopak bych řekl, že Fripp teď vráží libozvučnosti nůž do zad ještě častěji a zákeřněji, jen s pomocí jemnějšího nástroje. Pěvecké linky jsou v drtivé většině delikátně baladické a Burrellův subtilní ale pevný hlas do nich skvěle zapadá. Instrumentální složka mu ale naštěstí neustále podráží nohy a nedovolí sklouznout do sladkobolnosti, a tady možná pramení ono úzkostné napětí a pocity izolovanosti.

Úvodní posmutnělou melodii ve Formentera Lady podmalovává abstraktní preludování kontrabasu, piana a flétny, druhý melodický motiv – nejkrásnější na albu – na chvíli dokáže zpěv i nástroje sladit do jednoho lahodného plynutí ale závěr už je zase ve znamení roztříštěných partů saxofonu a kytary. Do instrumentální Sailor's Tale se nečekaně zařízne agresivní Frippův beglajt, který nakonec vyústí do mellotronové klenby a ještě větší kontrasty mezi křehkými a brutálními pasážemi jsou ve výborné skladbě The Letters. Ladies of the Road se po většinu času valí s jakousi neotesaností (i Burrelův hlas tentokrát o něco zdrsní), kterou ale několikrát protnou beatlesácky zpěvné úseky. Prelude: Song of the Gulls je nejvíce ovlivněná klasickou hudbou, slyšíme v ní především smyčce částečně hrané v pizzicatech a flétnu. Výše řečené ohledně neustálého narušování libozvučnosti má svou překvapivou výjimku v závěrečné skladbě Islands. Právě na závěr by člověk znalý předchozí tvorby kapely čekal nějaký experimentální rambajz a ejhle: romantika, snění, kontemplace bez rušivých vpádů a finále jak k filmovému happyendu se západem slunce.

Přes všechny dynamické i zvukové experimenty a přemety zůstává po doznění desky až překvapivě silný pocit završenosti, konzistence a provázanosti, možná nejvíc z celé první albové čtyřky. Pocit, že jsme se právě setkali ne zrovna s převratným stylotvorným monumentem, ale zato s nahrávkou, která pro formální vynalézání nezapomíná na procítěnost. Neveselá, přesto hřejivá deska, která sice pro „sinfieldovské“ King Crimson znamenala derniéru, ale nikoli nějak rozpačitou nebo vyprázdněnou.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba King Crimson - Islands
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Reed, Lou - Transformer cover

Reed, Lou / Transformer

Akana | 5 stars | 2015-06-09 | #

Z hudby Velvet Underground sálo mateřské mléko mnoho významných hudebníků a jak velkou nutriční hodnotu mělo, se ukázalo velmi záhy. Ve chvíli, kdy se Lou Reed po nepříliš vyvedené sólové premiéře poohlížel po vhodném producentovi, byl už nejnadanější z těchto kojenců, David Bowie, megahvězdou a především výsostně originálním umělcem. Mezi oběma muzikanty tak mohl ve studiu vytrysknout obousměrný tok inspiračních impulzů, který obohatil jednoho i druhého. To, co Bowie nasál z tvorby Velvetů a přetvořil k svému obrazu, mohl teď svému učiteli vrátit i s úroky.

Reedova drsně poetická nahlédnutí do zakázaných tajemství nočního New Yorku pod Bowieho rukama zkrásněla pečlivým aranžérským líčením. Blýskavým jen tolik, aby souznělo s Reedovou momentální image a nepřekrylo autentickou syrovost jeho zpěvu a příběhů. Velký podíl na skvělém výsledku má i klíčový člen Bowieho kapely Mick Ronson jako koproducent, kytarista a pianista. Jeho dravé i invenční kytarové party jsou nepřeslechnutelné třeba hned v úvodním songu Vicious, kde efektně obaluje holou kostru Reedovy typické riffové repetice. Svojí všestrannost zase osvědčil v klavírním a smyčcovém aranžmá písně Perfect Day oslavující městskou idylku tím nejsmutnějším způsobem.

Nečekané ale velmi působivé jsou Reedovy koketérie s jazzovým tvaroslovím: Make Up a Goodnight Ladies v sobě nesou díky tubě Herbieho Flowerse ozvěny starých dixielandů, speciální případ je pak Walk on the Wild Side s vůdčí basovou linkou, sexy sbory dívčího tria Thunderthighs a saxofonovou koncovkou. Lou v téhle písni vzpomíná s láskou i ironií na prapodivné postavičky kolem Andyho Warhola a získal v ní také svůj největší šlágr, který se dočkal mimo jiné i české verze v podání Pavla Bobka. Odpichovější kousky Hangin' Round nebo Wagon Wheel jsou inspirovány klasickým rock'n'rollem, New York Telephone Conversation se stylizuje do jakéhosi varietního popěvku, dalším z vrcholů alba je nádherná a často přebíraná balada Satellite of Love.

Několik písní pochází ještě z velvetovského zásobníku a i díky výraznému produkčnímu vkladu Bowieho a Ronsona má Transformer velmi pestrou fasádu. Přesto album nepůsobí nesourodě. Silné písně a Reedův podmanivý hlas, mnohem melodičtější než v pozdějších letech, ho spínají v úchvatný celek. Díky němu Lou Reed vystoupil z kultovního polostínu a stal se rockovou celebritou. Nikdy ale neztratil provokativní osten a vždy neústupně hájil svojí uměleckou svobodu.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Reed, Lou - Transformer
» popis a diskografie skupiny Reed, Lou


Jethro Tull - Aqualung cover

Jethro Tull / Aqualung

Akana | 5 stars | 2015-06-09 | #

Aqualung je jedním z nejpůsobivějších plodů zlaté éry progresivního rocku mimo jiné i proto, že se úspěšně vyhýbá samoúčelným exhibicím. Jethro Tull už na svém čtvrtém albu vládnou sebevědomým nadžánrovým rukopisem, který zároveň není nijak definitivní či snad dokonce zkostnatělý a skýtá množství dalších cestiček, po kterých se lze dál ubírat. Aniž by je násilím lámal přes koleno směšuje bluesové, rockové i folkové inspirace do promyšleného a originálního výraziva a posouvá je na další skladatelskou úroveň.

S opět pozměněnou sestavou (nový basák Jeffrey Hammond, minule pouze hostující klávesista John Evan) předložil Ian Anderson světu jedenáct skvostně proaranžovaných, plnokrevných kompozic prostých chladného akademismu. Neotřelé nápady potkáváme na každém kroku: od perfektně načasovaných sól přes dynamické zvraty na jakých stojí titulní skladba až třeba po neobvyklý dialog flétny a mužského sboru uprostřed písně My God. Anderson si ale zároveň dobře hlídá aby hrnec nepřetékal a hudba se nezměnila v načepýřenou oslavu sebe sama.

Hodně zjednodušeně se obsah alba dá rozdělit na údernější, hardrockem poučenou část, v níž by skončily písně Cross-Eyed Mary, Hymn 43 nebo fantastická Locomotive Breath, a na neobvykle početnou skupinu různě dlouhých songů čerpajících spíš z akustického folku (slušelo by se vypíchnout především Mother Goose). Hranice mezi nimi je ale neostrá, přirozeně propustná, což dokazuje jak úvodní Aqualung, tak i finálová Wind-Up, která završuje jedno z hlavních témat alba, jímž je – stručně řečeno – účtování s náboženstvím a jeho vlivem.

Jedním z důležitých faktorů, které vzdalují Jethro Tull od prázdné nabubřelosti, je zpěv Iana Andersona, který dokáže přiměřeně dávkovat patos i ironii, umí být vřelý i kousavý a je těžké ho s někým zaměnit. Klávesy Johna Evana jsou významnou posilou a s Barreho kytarou a kapelníkovou flétnou vytvářejí nápadité vzory a kombinace. Instrumentální vyspělost je vůbec vlastní všem muzikantům v kapele a slouží jim ke cti, že jí ani na vteřinu nezneužívají k laciné efektnosti. Každý tón tu má své místo, dramatičnost nikdy nepřechází v pompu, ambice nepřevyšují možnosti. Pro Jethro Tull je Aqualung po všech stránkách kulminačním bodem.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Aqualung
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Drake, Nick - Pink Moon cover

Drake, Nick / Pink Moon

Akana | 5 stars | 2015-06-01 | #

Písničky Nicka Drakea vyvolávají podobné pocity jako když se vám v dlani chvěje ptáče vypadlé z hnízda. Pocity zranitelnosti, bolavé osamělosti, ale i konejšivé křehké krásy. Beznadějně introvertní Angličan narozený v Barmě stačil před svou předčasnou smrtí (předávkování antidepresivy) nahrát pouhá tři alba, která se navíc setkala s mizivým ohlasem. Teprve po letech se - podobně jako u Velvet Underground – ukázalo, jaké množství písničkářů ovlivnil, a dnes můžeme jeho odkaz vystopovat u nesčetných indie folkových melancholiků od Bona Ivera přes Bonnieho „Prince“ Billyho, Billa Callahana až k Marku Kozelekovi.

I za jeho života se v jeho okolí našli lidé, kteří jeho talentu věřili a snažili se chorobně ostýchavému mladíkovi dopomoci k zaslouženému úspěchu. Na jeho prvních dvou deskách se podílela řada muzikantů včetně takových es jako Richard Thompson, John Cale nebo producent Joe Boyd. Přesto se našlo jen málo posluchačů, kteří si v rychle se měnící manéži pop music na přelomu 60. a 70. let jeho nenápadných, čirých písniček vůbec všimli.

Na svém posledním albu Pink Moon se tedy jako správný zatvrzelý samotář rozhodl na jakékoli vstřícné krůčky k masovému publiku úplně rezignovat. Zůstal sám jen s akustickou kytarou a svými prokřehlými písňovými miniaturami. Pocity izolace a niterný světabol rámované podzimními kulisami v nich tak dostávají ještě obnaženější výraz. Jen úvodní Pink Moon Drake ještě doplnil stručným ale nádherným klavírním motivem, pak už ale slyšíme jen jeho posmutněle bloumající hlas, i ve své neprůbojnosti mimořádně naléhavý, podmalovaný neokázalou, ale pečlivě propracovanou, originální kytarovou hrou.

Není na místě vytahovat jednotlivé písně nad jiné. Melodické střípky, nálady a neotřelé kytarové figury na sebe navazují v přirozeném, nikam nespěchajícím proudu podvečerní řeky poházené barevným listím. Kolébají ale neuspávají, promlouvají z pološera s odevzadanou upřímností, neupozorňují halasně na svou výjimečnost, a přesto nenudí. Ty písničky jsou výjimečné právě svojí prostotou. Jako rozloučení s tou hrstkou věrných, kteří mu za jeho života naslouchali, i jako epitaf pro budoucí, mnohem početnější obdivovatele, nemohl Nick Drake zvolit lepší formu, než je tohle průzračné nokturno pro hlas a kytaru.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Drake, Nick - Pink Moon
» popis a diskografie skupiny Drake, Nick


Led Zeppelin - IV cover

Led Zeppelin / IV

Akana | 5 stars | 2015-06-01 | #

Zdravý rozum i fyzikální zákony říkají, že vzducholoď z olova se nemůže ve vzduchu udržet dlouho. Ta hudební, britská, rockovými fanoušky dávno svatořečená ale zřejmě skrývá na palubě nějaký tajemný antigravitační přístroj, takže ani se čtvrtým albem dráha jejího letu neklesá, naopak míří k ještě závratnějším výšinám. Folkařské flirtování z trojky sice nenašlo v „runovém albu“ přímého pokračovatele, ale jeho výsledky se na něm přece odrážejí a hovořit o prostém návratu k tvrdšímu soundu prvních dvou desek by bylo trestuhodně zjednodušující. Teď už to není hardrock, folkrock, bluesrock ani progrock, ale jen a jen Led Zeppelin. Všechno v jednom hangáru, všechno tak velkolepé, jak jen může být, aby to ještě byl rock'n'roll a ne vyprázdněný cirkus.

První dvě skladby se přes posluchače převalí tak, že sotva popadá dech. Black Dog uhrane rafinovaným kytarově-rytmickým propletencem, Rock and Roll zase tím, jak prapůvodní dřeň deklarovanou názvem dokáže Pageova kytara zvukově rozepnout k neskromné majestátnosti a přitom se pevně držet kořenů. Svoje folkrockové průzkumy kapela zúročuje v úchvatném tolkienovském eposu The Battle of Evermore, kde Plant pěje v páru se Sandy Denny, bývalou zpěvačkou Fairport Convention, a mandolína Jimmyho Page zhmotňuje ducha starých legend. Stairway to Heaven není jen nejslavnější rocková balada všech dob, je také neoposlouchatelná. Zvolna sílící napětí až k závěrečné extázi, Plantovy tajuplné verše, něha přecházející v neurvalé hromobití... Některé písně se snad mohly stát slavnými nějakou šťastnou náhodou, tahle ale určitě ne.

Až rozverně zní po takovém představení rajcovní groove v následující Misty Mountain Hop přibarvený elektrickým pianem Johna Paula Jonese a elegantně se vysmekávající smrtícím Bonhamovým úderům. Rytmus je zásadním stavebním kamenem i pro Four Sticks, kterou pohání transovní víření bicích a zacykleného kytarového riffu a páru z ní upouští psychedelicky rozpínavé pasáže. Akustické uvolnění přináší Going to California, druhá reminiscence na folkové nálady třetího alba. A samozřejmě nechybí ani přímý odkaz k blues. When the Levee Breaks je přepracovanou verzí písně od velmistryně žánru Memphis Minnie, ale Led Zeppelin jí zcela nepřekvapivě vtiskli naprosto originální vyznění. Bonhamovy bicí duní jako Thorovo kladivo, foukací harmonika s kytarou se převalují jako ničivá povodeň, o níž tu běží.

Zeppelínská čtyřka (ale platí to vlastně pro celou tvorbu kapely) je jedním z mála alb, které dokážou smířit vyznavače kultivované složitosti všelijakých progresivních směrů i milovníky surové rockové prahmoty, tábory, které zřídka nacházejí společnou řeč. Hudba Led Zeppelin dokáže zahrnout oba póly. Kompozicemi na tomto albu povýšila skupina rock'n'roll do šlechtického stavu. A je to aristokracie mladá, vitální a energická, nikoli vyžilá a degenerovaná.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - IV
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Prokop, Michal - Město ER cover

Prokop, Michal / Město ER

Akana | 4 stars | 2015-05-25 | #

Art rock definitivně zapustil kořeny i v české kotlině. Skupina Framus Five se poté, co opustila převzatý rhythm'n'bluesový repertoár, pustila do původní tvorby právě v tomto duchu. Jakkoli je výsledek jejich snah, album Město Er nevyrovnané, nelze mu upřít zásluhy jednak za uvedení daného žánru na naši scénu, ale ještě víc za emancipaci češtiny v rockové hudbě vůbec. Skutečnost, že pod textem k titulní, téměř dvacetiminutové skladbě byl podepsán básník Josef Kainar (to byl především nápad Hynka Žalčíka, producenta alba a zásadní figury v pozadí české rockové produkce 70. let), měla pozitivní dopad nejen na jeho kvalitu, ale i jako silný argument proti tuhnoucí schvalovací mašinérii čím dál ostražitějších normalizačních arbitrů. Propojení Kainarovy poezie a rocku není v tomto případě ještě tak přirozené jako u Kuřete v hodinkách, ale jde přinejmenším o velmi důležitý krok správným směrem.

Ona taky samotná skladba Město Er, přes všechnu úctu k novátorskému přístupu, dotaženosti flamengovských písní leccos dluží. Autoři se do ní snažili nacpat co nejvíc různorodých částí v domnění, že takhle asi to Umění vzniká, nějakou vyšší jednotu se jim ale do nich nepodařilo vnést. Jediným pojítkem je Kainarovo textařské podobenství s mytologickými prvky, bez něj by se celý opus neodvratně rozpadl. Na písničkové B straně alba, bez přehnaných klasicizujících ambicí, jsou Framus Five silnější. Výborná je Prokopova Tys kámen s důrazným riffem Luboše Andršta, čerstvé kytarové naděje naší scény. Andršt se na desce uplatnil i autorsky a jak pomalá Noc je můj den, kde nejvíce prosvítají rhythm'n'bluesové kořeny, tak závěrečná instrumentálka Perceptua patří rovněž k těm zdařilým kouskům.

Úplným omylem je ale nuceně humorná Kapela. Ta by sedla spíš Milanovi Chladilovi, který už ovšem jednu měl - ze samých pozounů a taky podstatně vtipnější. Pohled na jméno autora hudby leccos vysvětluje. Nechce se ani věřit, že na tak důležitém albu našich rockových dějin se podílela taková bezpáteřní kreatura jako Petr Hannig, výrobce toho nejslizčího popového šuntu 80. let, který v současnosti strká prsty i do politiky (takovou drzost nemá ani Franta Janeček). Naštěstí druhý jeho výtvor Pláču ani orchestrální aranžmá v dalších skladbách včetně Města Er sice nejsou bůhvíjakým přínosem, ale aspoň zatím neprozrazjí nic o budoucích hrůzách.

Na misku kladných dojmů se ale ještě sluší přihodit stále zralejší zpěv Michala Prokopa. Jak se razantně změnilo stylové zaměření Framus Five, přestal i on pouze napodobovat soulové vzory, s češtinou se rychle sžil a nechal se od ní vést od afektu k větší civilnosti. Jeho bluesový feeling je sice tentokrát dost utlumený, technicky je ale brilantní a působivé jsou i jeho výškařské bonusy. I Prokopa čeká v následujících letech pád do bahna normalizační pop music, ale on, narozdíl od Hanniga bude mít dost soudnosti, aby se z něho vyhrabal a vzepjal se v následující dekádě k výkonům, které první éru Framus Five dokonce zastíní.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Město ER
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal


Black Sabbath - Master of Reality cover

Black Sabbath / Master of Reality

Akana | 4 stars | 2015-05-25 | #

Cover třetího sabbathovského milníku opět neomráčí nápadem, ale svojí strohou úderností docela dobře vystihuje to, co se pod ním skrývá. Čtveřice pionýrských kovotepců z Birminghamu teď prodává milióny desek, její popularita stoupá k hranicím zbožštění a vlažná přezíravost esteticky vytříbené hudební kritiky jim může být ukradená. Ale i když by si teď klidně mohli dovolit nějaký nákladný studiový tuning, jejich zvuk je i nadále chvályhodně syrový a minimalistický. Ranou historii heavy metalu nezačali psát ozdobnými kudrlinkami, ale dál jí vytesávají hrubými údery do kamene.

Ani minimální aranžérské doplňky jako je kratičké syntezátorové intro k After Forever nebo flétna v pochmurně baladické Solitude nijak nenarušují celkový nekompromisní obraz alba. To je ještě o něco soudržnější než jeho předchůdci, plné dalších Iommiho riffařských tutovek, rytmických zvratů a Wardových bubenických kanonád (zpestřující je třeba jeho "klepání v motoru" během Children of the Grave). Všechno to už známe z prvních dvou desek včetně oddychových meziher (Embryo, Orchid), ale styl kapely je ještě dostatečně čerstvý a neoposlouchaný, takže není důvod k výčitkám pokud skladatelská invence nevysychá.

Tady se ale neubráním dojmu, že rozjetý stroj přece jen maličko podkluzuje. Jakoby skupina alby Black Sabbath a Paranoid trochu přepálila začátek a především ve vokálních linkách už tolik nezáří. Ozzyho zpěv se jako obvykle nerozlučně tulí k riffovým sekvencím, ale zůstává víc v jejich stínu a melodicky nezaperlí tak často. To na druhé straně přispívá k zmiňované celistvosti a neotesanému kouzlu alba, nicméně pocit určité nedovršenosti ve mně přetrvává. To ale samozřejmě nic nemění na faktu, že i Master of Reality do metalové síně slávy bezesporu patří a názor, že dokonce předčí první dvě fošny, je - i když ho nesdílím - zcela legitimní.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Master of Reality
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Rolling Stones, The - Sticky Fingers cover

Rolling Stones, The / Sticky Fingers

Akana | 5 stars | 2015-05-12 | #

Do sedmdesátých let vstupují Rolling Stones silnější a sebevědomější, než kdy dřív. Setřásli jho firmy Decca i vykutáleného manažera Allena Kleina, a debutují pod vlastní značkou. Odstřihli se od stínu nešťastného Briana Jonese a s novým kytaristou Mickem Taylorem se posílila pracovní a tvůrčí morálka i bluesrockové kořeny. Vyplazený jazyk se poprvé stává symbolem jejich rošťáckého rock'n'rollu. Andy Warhol pro ně navrhuje obal, který se proslaví stejně jako jeho „banánová“ práce pro Velvet Underground. Jsou žádaní, jsou provokativní, jsou největší koncertní atrakcí své doby. A píšou svoje nejlepší písničky.

Na Sticky Fingers je deset songů, z nichž každý jednotlivě stačí k posluchačské blaženosti a všechny dohromady dláždí cestu do rockového ráje. Nadčasově šťavnatý zvuk je aranžérsky bohatý i přehledný a přímočarý, je perfektně vyvážený a přitom nasáklý vůní garáže, jižanského slunce a potu. Taylorův přínos je okamžitě rozpoznatelný v bluesových „klouzačkách“ (Sway, You Gotta Move) i v pro Stones do té doby netypických sólech (Can't You Hear Me Knocking). Spolu s Richardsovým rytmickým géniem tvoří nerozborný, doplňující se kytarový tandem, v němž oba zúročují své přednosti. Keith září v archetypálních riffových nakládačkách jako jsou Brown Sugar nebo Bitch, Mick zase v sólových výstupech, přitom ale oba táhnou za jediný provaz. Báječně si jdou na ruku třeba v něžném baladickém zázraku jménem Wild Horses s procítěným Jaggerovým zpěvem.

Nekašírovaná zemitost alba má protiváhu ve stylové i aranžérské pestrosti, nikdy ale přeplácanosti. Všechno je tu funkční a na svém místě. Dechová sekce s neuvěřitelnou razancí zdvojuje už tak fantastický riff písně Bitch, která svojí samčí energií spolehlivě rozhýbe jakoukoli pánev (a nemusí jít jen o tanec). Latinské perkuse, saxofon Bobbyho Keyse a varhanní přiznávky Billyho Prestona přivádějí kapelu ve druhé půlce Can't You Hear Me Knocking na pískoviště, kde si hrává Carlos Santana a dokážou reflektovat dobovou zálibu v dlouhých jamech aniž by zapřely stounovský drive. Ani smyčcové party v krásně rozjímavé Moonlight Mile nejsou lacinou ozdobou, nýbrž organickou součástí celku.

Nechybí samozřejmě obligátní výlety do country (odvázaná Dead Flowers patří k nejlepším zářezům Glimmer Twins v tomto oboru) a dřevního blues (v převzaté You Gotta Move putují Rolling Stones proti proudu času dokonce ještě dál, až někam k pracovním písním z otrokářských plantáží). Když už jsem zmínil některé významné hosty, sluší se připomenout i nemalý vklad stounovských dvorních klavíristů Nickyho Hopkinse, Jacka Nitzscheho a Iana Stewarta nebo nádhernou slide kytaru Ry Coodera zdobící drogovou baladu Sister Morphine, jejíž spoluautorka a první interpretka Marianne Faithfull se s Jaggerem rozešla o rok dříve.

Není pochyb o tom, že za Sticky Fingers stojí hodiny a hodiny poctivé dřiny stejně jako mraky poctivě vyšňupaných lajn, raušů i kocovin. Když ale tohle album poslouchám, mám spíš pocit jakoby se Jagger s Richardsem, Taylorem, Wymanem a Wattsem při jeho nahrávání jen tak povalovali na rockovém Everestu, kam mezitím vystoupali, a z dlouhé chvíle a s prstem v nose odhazovali jednu písňovou perlu za druhou. Tak lehce a přirozeně to celé působí.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Sticky Fingers
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Genesis - Nursery Cryme cover

Genesis / Nursery Cryme

Akana | 4 stars | 2015-05-12 | #

První nahrávka v klasické "gabrielovské" sestavě vykazuje zřetelný posun, ačkoliv fáze hledání a vybrušování ještě neskončila. Ze tří rozsáhlých kompozic tvořících jádro alba je jasně nejlepší úvodní The Musical Box s fantaskně morbidním textem, z něhož Peter Gabriel naprosto přesvědčivými výrazovými proměnami dělá skutečně strhující představení. Skladby The Return of the Giant Hogweed a The Fountain of Salmacis už tak dotažené nejsou a se svojí členitostí trochu zápasí, ale i ony vcelku pozitivně demonstrují prohlubující se zájem kapely o dramatickou výstavbu svých hudebních fantazií. Tomu odpovídá i čím dál propracovanější pódiová prezentace se světelnými efekty a použitím kostýmů a masek, což je opět především Gabrielova parketa.

Oba noví členově jsou ale rovněž velkým přínosem. Phil Collins i Steve Hackett dodali zvuku Genesis větší razanci i nové nápady, Collins se dokonce v písni For Absent Friends představuje poprvé i za mikrofonem. Skladatelský i aranžérský rukopis kapely nabývá na jistotě, v rozvržení jejích hudebních eposů je znát větší cit pro dynamiku i proporce, jen ten zvuk ještě není tak průrazný jak by bylo třeba. Novinkou je v něm širší využití mellotronu (Seven Stones, The Fountain of Salmacis), ostřejší Hackettova kytara vytěsňuje mdlé folkově-romantické pasáže z minulé desky. Vrcholem alba je pro mě právě ta nejenergičtější píseň Harold the Barrel, která má i přes komplikovanou rytmickou stavbu velmi přímočarý tah, přičemž jí ani kratší stopáž nebrání v působivém příběhovém rozletu.

Přes určité zvukové a kompoziční rezervy už se Genesis na tomto albu důrazně dožadují místa na artrockovém výsluní. Vedle hlavních žánrových souputníků King Crimson, Yes nebo ELP nacházejí svůj originální výraz, zbývá ho už jenom plně rozvinout. Kapela stojí těsně pod vrcholem, svoje největší trumfy nedočkavě žmoulajíc v kapse.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Genesis - Nursery Cryme
» popis a diskografie skupiny Genesis


Doors, The - L.A. Woman cover

Doors, The / L.A. Woman

Akana | 5 stars | 2015-05-04 | #

Jim Morrison si ještě stihnul splnit jeden sen. Tři měsíce před svou smrtí vydal společně s The Doors desku, která byla bluesovější, než cokoli, co do té doby nahráli. Syrové černé písničkáře z první poloviny století vždycky obdivoval a na albu L.A.Woman se jejich výrazu přiblížil nejvíc, včetně barvy hlasu. Ten jakoby mu v některých písních (třeba hned v té titulní) zestárl o dvacet let, ze sexappealem nabitého zaklínače se mění ve vousatého, obtloustlého chlápka, který už vyzývavé ovíjení se kolem mikrofonu nepovažuje za ten nejlepší způsob prezentace, má leccos odžito a nemusí se už schovávat za ještěrčí mimikry.

Proměna ale samozřejmě není naprostá. Návaznost na strhující výkon kapely na albu Morrison Hotel je patrná a ne všechny položky tracklistu mají tak obnažený bluesový kořen jako Been Down So Long, Cars Hiss by My Window nebo tradicionál Crawling King Snake. Love Her MadIy je uvolněně frivolní hitovka, L'America připomíná zrychlující se přízračný kolotoč, Hyacinth House je typicky noblesní truchlohra a Riders on the Storm soumračný chorovod s neskutečně hypnotizující atmosférou. I v těch nejbluesovějších věcech je ale přírodní živočišnost černých klasiků stále kontaminovaná jistou dávkou intelektuální dekadence, takže The Doors zůstávají sami sebou a nikoli opožděným revivalem. Nesnaží se o dokonalou autentičnost a právě proto jim můžeme věřit.

Stejně jako na Morrison Hotel posílila kapela svůj zvuk o živou basu, tentokrát v rukách presleyovského Jerryho Scheffa a Robbymu Kriegerovi v několika písních sekunduje druhý kytarista Marc Benno. Díky tomu kapela opět výborně šlape, v úvodní The Changeling má až motownský švih. Díky příklonu k blues nejsou aranže tak barevné, ale zato má album jednotnější pocitovou identitu. Ta rozhodně není veselá, možná jde o nejpochmurnější nahrávku skupiny, ale nahrávku umělecky skvěle dotaženou a plnou příslibů, které už bohužel nikdy nebyly naplněny. V jejím závěru Jim Morrison symbolicky opouští posluchače jako tragický, věčně nepochopený, prokletý černý jezdec s bouří v zádech.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Doors, The - L.A. Woman
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Morrison, Van - Tupelo Honey cover

Morrison, Van / Tupelo Honey

Akana | 5 stars | 2015-05-04 | #

Podobně jako minule se Morrisonův tvůrčí záměr v případě alba Tupelo Honey o dost minul s jeho výslednou podobou. Původně se na něm chtěl zcela ponořit do tónů country&western music, z toho ale vinou různých okolností sešlo. Některé písně zamýšlené pro tento projekt ovšem nakonec použil, takže stopa lidové hudby bílé Ameriky je na desce i tak dost hluboká. Žánrově nejčistší jsou skladby Starting a New Life a I Wanna Roo You (Scottish Derivative), zatímco (Straight to Your Heart) Like a Cannonball koupe v jedné vaničce country se soulem a v Moonshine Whiskey si naopak oba živly skvělým způsobem přehazují štafetu.

Ostatní položky jsou už vyživovány z osvědčených rhythm'n'bluesových pramenů, přičemž s tím, co zbylo z původně plánované kolekce country písní, si nepřekáží a všechny tahají za jeden provaz. Morrisonovo nezaměnitelné frázování a muzikantská samozřejmost jeho kapely (vůbec není poznat, že jí sestavoval dost narychlo) z nich dělá nerozlučnou partu, takže nejde o žádný nesourodý hybrid. A i když Morrison později litoval, že album částečně poskládal z materiálu ne už nejčerstvějšího, skladatelsky tady opět nabízí jen to nejvybranější zboží. Ať už jsou to baladičtější kousky jako piánem efektně vygradovaná soulovka Old Old Woodstock, roztoužená You're My Woman s širokým emocionálním záběrem a něžná nádhera Tupelo Honey upomínající na starší píseň Crazy Love, nebo rajcovně šlapající Wild Night a When That Evening Sun Goes Down.

Oproti dvěma předchozím deskám ubylo dechových partů, o něco víc je slyšet kytara, na níž tu citlivě a týmově hraje budoucí hardrockový čarostřelec Ronnie Montrose. Aranžmá jsou ale stejně jiskrná, invenční i starosvětsky uvolněná. Ze všech písní je to snad jedině Starting a New Life, bez níž bych se obešel, ale celkový dojem to nedokáže pokazit. I s countryovým akcentem je Van Morrison nedostižným autorem i zpěvákem a počtvrté v řadě tak nemám důvod slevovat z nejvyššího hodnocení.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Morrison, Van - Tupelo Honey
» popis a diskografie skupiny Morrison, Van


Pink Floyd - Meddle cover

Pink Floyd / Meddle

Akana | 5 stars | 2015-04-27 | #

Bloudění je u konce, žádoucí směr, který stojí za to rozvíjet, je nalezen. Album Meddle představuje v diskografii Pink Floyd zásadní bod obratu, kdy kapela konečně setřásla stín barrettovského debutu a vynalezla svou novou tvář. Pro milióny jejich fandů je to obrat pozitivní a spásný, najdou se ale pochopitelně i hlasy, které ho považují za téměř zrádný ústup od smělého zvukového pokusnictví ke komerci. Podle mě ale jediné, co nahrává takovým tvrzením, jsou prodejní čísla následujících megaúspěšných desek, nikoliv hudba samotná, která je stejně vzrušující a navíc je příjemnější ji poslouchat. To, že jí po letech neustálého obehrávání a fanatického obdivu můžeme mít někdy plné zuby, není její vina.

Pink Floyd se úplně nezříkají nezvyklých postupů, kombinací a studiových hrátek, svůj sound ale výrazně projasnili, zaostřili a především z něho vytvořili ucelenou hmotu, i když to ještě neplatí na celé ploše alba. Jasným signálem nově nalezené sebejistoty je ale hned úvodní instrumentálka One of These Days postavená na přímé, robotické basové lince (hrají ji v tandemu Waters i Gilmour) a klávesových šťouchancích, která až ve druhé polovině dostane hutnější rockovou podobu s kvílející kytarou. Ostatní písně z A-strany se nesou v zasněném akustickém duchu, ale jak A Pillow of Winds s plovoucí basou a příslušně vláčnou slide kytarou, tak Fearless zakončená fotbalovým chorálem z nastolené atmosféry nevybočují. Jediné dva zcizovací naschvály, jaké byly typické pro předchozí desky, představuje ležérně swingující San Tropez a klasická bluesová dvanáctka Seamus, u níž ovšem nejen kvůli vytí psa, který dal písni jméno, jasně cítíme ironický odstup.

To hlavní ale samozřejmě přichází s dlouhatánskou skladbou Echoes, která zaplňuje celou druhou stranu. Charakteristický zvuk Pink Floyd 70. let je tady už zcela hotový včetně typických hymnických nástupů po okázalém Masonově breaku. Ani psychedelické mlžení ve střední části netříští semknutost celku, mezi ním a písňovým úvodem i závěrem je logická návaznost. Právě v této velkoryse vystavěné ale soudržné skladbě jakoby Pink Floyd trhli plentou a představili veřejnosti svůj zbrusu nový zvukový trademark, v němž je stejně místa pro blyštivou pompu, novátorství i citové nasazení. Od všech těch psychedelických snídaní a kosmických tripů zamířili k Zemi, začala je (především Waterse) zajímat civilnější témata a myšlenkově provázané celky. Následující trojice ikonických alb trochu nezaslouženě Meddle zastiňuje. Za své nedotknutelné výšiny ale vděčí právě téhle výhybce.

Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Meddle
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Joplin, Janis - Pearl cover

Joplin, Janis / Pearl

Akana | 5 stars | 2015-04-27 | #

Jako by tušila, že jí nebude dáno příliš dlouho obcovat s hudební Múzou, které se tak bezvýhradně odevzdala, ždímala Janis Joplin do svých písniček emoce se sebevražednou zarputilostí. Do každého tónu, který jí vyšel z hrdla, se pokládala úplně celá, s maximálním nasazením, až to možná někdy bylo lehce přes čáru. Tohle ale nikdy neřešila, nechala se vést jen svými hudebními instinkty, a ty jí, na rozdíl od tělesné schránky nikdy nezradily. Vydání své třetí studiové nahrávky se už nedočkala, ale jejím prostřednictvím nám aspoň dala více než důstojné sbohem.

Na albu Pearl jí doprovází opět jiná muzikantská parta, a i když nejde o žádné narychlo sehnané studiové žoldnéře (s Janis absolvovali legendární „vlakové“ turné Festival Express), jejich profesionálně dokonalé výkony jsou přece jen malinko odtažitější, než jak tomu bývalo u méně učesaných, ale zato živelnějších Big Brother and the Holding Company. Na Janisiny strhující výtrysky vášní, které dnešní r'n'b hvězdičky vesměs jen předstírají, to ale nemá sebemenší vliv, jak dokazuje třeba v srdceryvné baladě A Woman Left Lonely nebo v rozjeté Half Moon.

Stejně bych ale řekl, že ty skutečně zázračné chvilky na albu přicházejí tehdy, když se Janis v písních angažuje víc, než „jen“ jako zpěvačka. V Kristoffersonově Me and Bobby McGee se sama chopila kytary a z malého výletu do světa country music vykřesala nezapomenutelný, uvolněný a přesto procítěný trhák. Nadupanou úvodní Move Over pak dokonce napsala sama, stejně jako a capella interpretovanou Mercedes Benz (s tou jí ovšem vypomohli Bob Neuwirth a beatnický básník Michael McClure). To je zdánlivě nezávazný popěvek, ale právě tady, když slyšíme její hlas zcela obnažený, podkreslený jen dupáním, máme všechno to krásné i tragické, co do svého zpěvu dávala, jako na talíři a chlupy se ježí při každé frázi.

Tyhle písně jsou pro mě klíčovými body alba, i když Janis pochopitelně exceluje i v těch ostatních. Cry Baby a My Baby s hymnickými refrény i naléhavé soulové ploužáky A Woman Left Lonely, Trust Me a Get It While You Can, Janis je pokaždé všude plno a nezbývá, než zalitovat, že do svižné instrumentálky Buried Alive in the Blues už svůj part dozpívat nestačila. Čtyři studiové desky a hrstka živáků, které nám po Janis Joplin zůstaly, není mnoho. Ale buďme rádi i za to, nic na nich neošidila. Ani to neuměla.

» ostatní recenze alba Joplin, Janis - Pearl
» popis a diskografie skupiny Joplin, Janis


MC5 - High Time cover

MC5 / High Time

Akana | 5 stars | 2015-04-16 | #

Nad třetím a posledním albem detroitských protopunkových maniaků je zvykem spíš zívat. Sice s pusou zdvořile zakrytou dlaní, ale i tak je renomé High Time mnohem menší, než v obou předchozích případech. A mě není jasné proč. Deska se mizerně prodávala a na základě toho kapela přišla o vydavatele a vzápětí i o důvod pokračovat ve společně nastoupené cestě, to ale podle mě vypovídá víc o převládajícím dobovém vkusu, než o kvalitách alba. MC5 zazářili jako blesk, který rozčísl stále seriózněji se tvářící rockovou scénu a i když ho ve své době zahlédli nemnozí, čas ukázal, že byl nadmíru inspirativní. A to i ve své závěrečné fázi v podobě této nahrávky.

High Time je do značné míry syntézou prvních dvou alb. Stojí někde mezi napěněnou extází Kick Out the Jams a ukázněnou písničkovostí Back in the USA. Opět o něco delší stopáže umožňují divokému kytarovému tandemu Kramer-Smith rozpoutávat ohnivé přestřelky riffů a sól (viz třeba jejich lítý souboj v Baby Won't Ya), do nichž se vrátilo něco z původní psychedelické horečky, pouze zbavené freejazzového chaosu a umravněné studiovým záznamem. Rock'n'rollový fundament, vysvlečený na Back in the USA do naha, tady znovu zbytněl a rozprostřel se do širšího zvukového koryta, zůstal ale dostatečně přímočarý a razantní.

Riffy táhnoucí písně Baby Won't Ya, Future/Now nebo Over and Over jsou ukázkové. Přešlapem není ani pomalá Miss X, která se obejde bez cukrové lepkavosti, přesto zůstává výsostnou rockovou baladou. Tryskem pádící Gotta Keep Movin' má nejblíže k hitovkám z minulého alba, k debutu naopak nejvíc odkazuje závěrečná Skunk (Sonicly Speaking), v níž hyperaktivní kanonáda bicích a kytarové piruety doplněné v závěru masivním náletem dechů dávají dohromady fantastický hukot. Jestli se na High Time nějak odráží neodvratný rozklad, kterému kapela podléhá, já to neslyším. Nakopává mě se stejnou silou jako první dvě alba, i když zase trochu jinou botou.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba MC5 - High Time
» popis a diskografie skupiny MC5


Deep Purple - Fireball cover

Deep Purple / Fireball

Akana | 4 stars | 2015-04-16 | #

Titulní píseň alba Fireball je fantastický otvírák, tříštivý šrapnel, který desku nastartuje s tou nejvyšší akcelerací a v mém osobním žebříčku purplovských trvalek stojí výš než Smoke on the Water nebo Child in Time. Frenetické spřežení kytary, basy a bicích s lehkostí a jistotou načrtává trasu budoucím speedmetalovým borcům, s ničím se moc nezdržuje a žene se dravě vpřed jako skutečná ohnivá koule. Pro hardrockovou desku ideální úvod. Ale i když zůstává ve zbývajících minutách nepřekonaný a album jako celek nemá ty klasické stylotvorné proporce svého "do kamene vytesaného" předchůdce, nijak výrazně za ním nezaostává a místy nabízí dokonce i celkem odvážná vybočení z právě nastoleného kurzu.

V případě skladeb No No No a Demon's Eye ovšem Deep Purple lijí svůj těžký kov do stejných forem, s nimiž pracovali minule. Obě jsou to výrazné, typicky hřmotné, ve středním tempu se valící pecky, které nepřekvapí, ale ucho fanouška zaručeně potěší. Pak ovšem přichází moment, v němž se člověk, který slyší album poprvé, může trochu vylekat, že se mu do přehrávače záhadným způsobem zatoulal nějaký outtake z Dylanovy Highway 61 Revisited. Anyone's Daughter přichází se svými folkovými aranžemi a Gillanovým zpěvem, který neuvěřitelně věrně (aspoň zpočátku) kopíruje dylanovský flow, úplně z jiného světa. Nicméně v závěru už nápodoba není tak markantní a koneckonců je to docela příjemná písnička i vítané vydechnutí po předchozích těžkých riffových palbách a před následujícími progresivními výboji.

Druhá strana totiž, i když se hardrockového fundamentu nezříká, vystrkuje růžky právě tímto směrem. The Mule mění ostré riffy za psychedelickou rozpitost Lordových kláves a Blackmorova stručného kytarového přihrávání a díky podobně rozvolněné rytmice to celé trochu připomíná slavnou beatlesovskou Tomorrow Never Knows. Rozvláčné pasáže v následující Fools mají své opodstatnění, protože rázný kytarový riff, který je zničehonic rozčísne, je pak o to působivější, nemuselo by se ale na něj čekat tak dlouho a efekt by zůstal stejný. Důstojný, i když ne právě dechberoucí závěr obstarává tradičněji pojatá No One Came.

Vedle nezpochybnitelných kvalit všech instrumentalistů stojí na celém albu za vyzdvižení určitě zpěv Iana Gillana, který tu osvědčuje nejen stylovou razanci, ale i výrazovou tvárnost a uvolněnost. Ale nejen díky němu a titulnímu kusu stojí za to, nenechat Fireball v purplovské diskografii nepovšimnutý ve stínu obou slavnějších sousedů. A nedat se odradit původním, značně kýčovitým obalem.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Deep Purple - Fireball
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Lennon, John - Imagine cover

Lennon, John / Imagine

Akana | 4 stars | 2015-04-09 | #

Otrávené šipky, které sviští mezi někdejšími parťáky a především mezi Johnem a Paulem, odsouvají naděje na možný reunion Beatles stále víc do kategorie nemožného. Tehdy to mezi oběma kohouty opravdu už nebylo jen nějaké špičkování, ale regulérně zlá krev, o čemž svědčí i to, že zanechávala otisky v jejich hudební produkci. Na McCartneyho výpady z alba Ram Lennon na Imagine bryskně odpovídá písní How Do You Sleep?, o jejímž adresátovi se dá stěží pochybovat.

Ani osobní přestřelky ale naštěstí neovlivnily kvalitu písní obou rozhádaných géniů, i když v tvůrčím tandemu byli, marná sláva, nejsilnější. Paulovy první sólovky talent svého autora rozhodně nijak nezazdily, ale John (který si z nich tropil spíš posměch) v tomto souboji přeci jen na body vyhrával. Jak John Lennon/Plastic Ono Band tak Imagine dodnes patří do zlatého fondu a není to jen díky titulní mírotvorné baladě, jejíž melodie a klavírní figura se vryla málem do naší kolektivní paměti.

Lennon na albu střídá pomalé písničky s krystalicky čirými melodiemi a rockově strohé frázování, v obou případech se ale obejde bez přehnaně košatých aranží. To dokládá, že i mistr bombastických zvukových stěn Phil Spector, který nahrávku opět spoluprodukoval, se dovedl v pravý čas umírnit a i když některé songy nesou jeho zřetelný zvukový podpis (třeba rovněž dobře známá Jealous Guy), celkový dojem je sympaticky střídmý. Smyčcovými party se nešetří, ale v baladách mají své opodstatnění, a tam, kde bychom je nečekali (jinak syrově bluesrocková It's So Hard), jsou skvěle fungujícím doplňkem. Výrazně se na albu podepsal také George Harrison (tady se nit spolupráce nepřetrhla) svými kytarovými slajdy, v případě rozverné countryovky Crippled Inside i hrou na dobro.

Vedle zmiňovaných písniček stojí za pozornost i zvláštně nazvučená antimilitaristická litanie I Don't Wanna Be a Soldier Mama, které na halucinogenní naléhavosti přidává plouživé tempo a nezvyklé Lennonovo frázování. Výborná je i naštvaná Gimme some Truth nebo další spectorovský kousek How?, spíš jen roztomilý je pak závěrečný prostomyslný lovesong Oh Yoko! Oproti předchozímu albu je Imagine hudebně pozitivnější a uhlazenější, společenské buřičství zůstává tentokrát hlavně v textech, po skladatelské stránce ale obě desky tvoří vyrovnaný pár s minimem přebytečných tónů. Fenomén Beatles definitivně pohřbívá soudní agenda, ale skvělé písničky zpod prstů jejich osiřelých členů naštěstí proudí dál.


Recenze již zvežejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Lennon, John - Imagine
» popis a diskografie skupiny Lennon, John


Bowie, David - Hunky Dory cover

Bowie, David / Hunky Dory

Akana | 5 stars | 2015-04-09 | #

Jestli byl Ziggy Stardust pro Bowieho definitivním komerčním průlomem, výstup na umělecký vrchol si poprvé odbyl už o rok dříve s albem Hunky Dory. Už tady se stává průkopníkem a vůdcem celé té extravagantnější a afektovanější větve britského písničkářství a inspirátorem většiny ostatních. Devět autorských (když pominu jeden instrumentální a jeden převzatý kus) písní charakterizuje brilantní skladatelský rukopis, v němž se setkává genialita Lou Reeda a Johna Lennona s jeho vlastní a nastavuje laťku do závratných výšin.

Přitom zvuk alba je zdánlivě konvenčnější, než u předchozí desky. Hardrockové vlivy jsou zapomenuty a aranžmá jsou pročištěnější a jemnější. Významnou úlohu, především v první třetině alba, hraje piano, díky němuž se do skladeb vkrádá zvláštní atmosféra slučující v sobě artistní vytříbenost se záměrnou barovou pokleslostí. Do některých písní, včetně Life on Mars?, jedné ze svých nejpůsobivějších vůbec, si na pomoc přizval vycházející klávesovou hvězdu, Ricka Wakemana, který právě nastoupil k Yes. Kytarista Mick Ronson se zpočátku zdá být upozaděný, ale počínaje půvabnými ornamenty v Eight Line Poem je stále slyšitelnější a svojí klíčovou roli v Davidově doprovodném bandu s přehledem obhajuje. V závěru alba už je akustické i elektrické kytary podstatně víc a taková Queen Bitch i pěkně svižně rockuje a vyzařuje velvetovský žár přizdobený glamově fintivou polevou.

Nevtíravě a přitom velmi efektně jsou využité smyčce (Ronsonova práce) v úvodní Changes, kterou se Bowie distancuje od ortodoxních rockerů a obhajuje svoje právo na změnu, nebo ještě působivěji v závratném refrénu Life on Mars? Obě vinylové strany uzavírají dvě rozsáhlejší, dramaticky pojaté a i textařsky zašifrovanější skladby Quicksand a The Bewlay Brothers. I ty se ale pyšní podmanivými melodickými linkami a zcela přirozeně se doplňují s přímočařejšími, ale jen zdánlivě odlehčenějšími songy jako jsou Oh! You Pretty Things, Neilem Youngem inspirovaná Kooks nebo svérázné a nejednoznačné pocty mistrům Andy Warhol a Song for Bob Dylan.

Bowie už ale není ve vleku žádného vzoru, sám se jím stává. Promyšlená stylová neposednost, hledačství, inteligentní a dráždivě mlžící texty, přitažlivé napětí mezi hereckým nadhledem a citovou angažovaností, výjimečný smysl pro přirozenou hitovost, to všechno Bowieho předurčuje, aby se stal jedním z největších. Vlastně už jím je. A to zatím málokdo tuší, kolika ch-ch-ch-changes ještě v následující dekádě projde.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Bowie, David - Hunky Dory
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.144 s.