horyna - @ 02.06.2016 | #

Kdybych musel vybrat jednu desku z repertoáru Hogarthovských Marillion, jako že nemusím :-) a označit ji nálepkou (nejslabší), jako poslední ve virtuálním žebříčku, byla by to tato kolekce z jednadevadesátého. Upřímně, i ona se postupem let vypracovala výše, než se zprvu nalézala, ale její novoromantická vůně, klouzající ve dvou, třech položkách alba, není to, co bych za každou cenu potřeboval u Rotheryovců slyšet. Přesto tato výtka, je jen malou vadou v jinak krásně rozkvetlé zahradě vzpomínek a pocitů linoucí se skrz prezentované písně.

Při spuštění play, se mi na mysl okamžitě dere myšelenka, týkající se větší obliby druhé, rozervanější a více Marillion stylu příbuzné strany, jež se mi zamlouvá více, než ta počáteční, oslovující svou širší přístupností větší posluchačskou obec.
Ovšem úvod vyplněný skladbou Splintering heart- mě činí velkou radost, Hogarthův uhrančivý vokál cituje své výrazy na pozadí klávesových, jemně temných zvuků, vpád rytmiky a ozvěny Rotheryho monumentálního sóla, vytváří vysoce uhrančivé chvíle. Následné přepnutí do akustické polohy, vůbec nebrání dálšímu pronikání senzibilní atmosféry skrze sluchovody.
Cover my eyes (Pain and Heaven)- se nese na vlně zvonivých akustik, tolik typických právě pro jinou britskou velkou kapelu, tvar tohoto songu a celkové aroma mi však není příliš po chuti.
Velký obrat do nitra posluchačovy duše se děje při třetí The party- malebné klavírní tóny padající z hůry nebeské a niterný zpěvákův přednes plně podtrhují intenzitu písně, na jejímž konci nás Ian Mosley překvapí svým fusion cítěním.
No one can- patří opět spíše k přístupnějším položkám z tohoto katalogu, silně pohodovovou atmosféru zvedá z její příjemné letargičnosti zajímavý a tvárný refrén.
Svižnější, rytmicky pevná a hitovými ambicemi posílená Holidays in Eden- ve svém tanečním refrénu hledí spíše zpět do minulého desetiletí.
Krásný tón Rotheryho kytary, basový tep a silně něžný náboj písně Dry land- ve které Hogarthovy vokální linky krásně kloužou a jeho celkový projev nepostrádá patřičné emoce, patří k vrcholům této sbírky.
Waiting to happen- plní funkci čisťoučké balady, katarzní charakter klasických kytar a voňavých klávesových zvuků v sobě nese textové poselství očistného charakteru.
Po šlapavé rockové jízdě, dosti ojedinělé skladbě repertoáru Marillion, This town a předehře The rakes progress, kolekci uzavírá píseň specifická, nevšední, 100 nights- opanují ji akustické vyhrávky doplněné slušivou rytmickou sekcí, se střídavě explozivním přednesem a skvělým kytarovým sólem. Kompoziční důraz je postupně kladen na dynamicky promněnlivou hodnotu songu, který se v samém závěru promítne do jakýchsi ozvěn, naplněných náladou usmíření a konečného pokoje.

4,5* u kapely znamenající pro mne tolik, zaokrouhlím nahoru velice rád.

Sajgon3 @ 04.06.2016 17:29:30 | #
HIE ako album má tzv. dvojitú smolu a to : 1. vychádza po jednoznačne najlepšom počine Marillionu vôbec ( v mojich ušiach ) - SEASONS END a 2. album je dosť "pesničkové" a u niektorých vyvoláva akoby príklon k "poprocku" od ktorého je chvalabohu na hony vzdialený. Každopádne ako som tu už určite spomenul , obsahuje skladbu " SPLINTERING HEART " čo je jedna z najintímnejších a emocionálne najvypetejších skladieb Mr. Hogartha - a to po hudobnej a aj po lyrickej stránke - túto skladbu by som dal vypočuť hlavne neznalcom , kt. nerozlišujú v hudbe to ak niekto o láske tlácha do vetra a tvári sa že pre ňu zomiera a ak niekto o láske spieva a pri tom "skutočne" zomiera. Je to Stevove "Memento Mori" a vždy keď tútu skladbu počujem , začína ma mraziť. Druhou skladbou, kt. je viac ako skvelá a opäť stavaná na Hogarthovom speve - je WAITING TO HAPPEN. Ono vlastne na tomto albume si Steve udržal vysokú vokálnu latku z predchádzajúceho počinu - len hudobná stránka málilinko poklesla. Áno, je pravdou, že album je vedený akoby v jednej rovine, ale oproti ére " Marillion.com " je to pestrá symfónia zvukov. U mňa tiež 4,5, ale Hogarth za jasných 5 -))