Martin H - @ 17.07.2017 | #

Sólová tvorba Roberta Planta je dosti zajímavá a začíná mě bavit se s ní seznamovat. Je to skoro dobrodružství a chvíle velkého napětí, když před prvním poslechem desky si představuji, jaká asi bude a čím mě zpěvák překvapí. Pravda, u pěvce takového jména bychom spíše očekávali, že jeho tvorba bude vycházet více ze zažitých postupů a stane se pouhým skanzenem domovské skupiny a pravidelným oprašováním zašlé slávy. To by ovšem nemohl být Plant se svým invenčním přístupem k nové tvorbě a „neúctou“ ke své dřívější produkci. Zároveň si ale uvědomuje své kořeny, a proto v roce 2010 oprášil název skupiny, v níž působil před svým nástupem do Led Zeppelin, a pod hlavičkou Band of Joy vydal svou další sólovku.

Mezi dvanácti písněmi, které zde Plant se svými kumpány předkládá k poslechu, je pouze Central Two-O-Nine podepsaná jménem fenomenálního zpěváka společně s jeho tehdejším kytaristou Buddy Millerem. Zbytek jsou coververze jiných autorů a úpravy dvou tradicionálů. A právě ty mi připadají nejzajímavější, ať už se jedná o rozvernou Cindy, I'll Marry You One Day, v níž mu pěvecky vypomáhá Patty Griffin, a především o tklivou, až bolestně naléhavou píseň Satan Your Kingdom Must Come Down. Z dalšího materiálu mě zaujal hned úvodní kousek Angel Dance, původně z dílny skupiny Los Lobos. Za zmínku ještě stojí pomalá Silver Rider a svižná You Can't Buy My Love. To ovšem neznamená, že by ostatní písně byly neposlouchatelné, to určitě ne. Jenom se na mě z reproduktorů line taková pohoda, že si říkám, jestli to není chvíli až moc. Všudypřítomná bendža a mandolíny jsou lehce přiostřovány zvukem elektrické kytary, dokonce mám dojem, že nahrávka snad vznikla o několik desetiletí dříve. A možná to byl záměr. Pouze závěrečná píseň Even This Shall Pass Away svým aranžmá lehce upomíná na Planta nasávajícího do svého projevu i moderní trendy.

Podobný model si Plant vyzkoušel již o osm let dříve na albu Dreamland. Tam se ale jednalo o úpravy mnohem více profláklého materiálu. Jinak tuhle desku vnímám podobně s albem Raising Sand jako příjemné odbočení z Plantovy hudební cesty zahájené deskou Mighty ReArranger a pokračující na nahrávce Lullaby... and the Ceaseless Roar. Za mě velmi silné 3,5 hvězdy.

merhaut @ 18.07.2017 07:47:03 | #
Kdysi pro Spark:

Umění stárnout.
Alison Krauss předala Robertovi před pár lety obrovský dar, naučila jej používat hlas v té nejpřirozenější poloze. Žádné exprese, rvaní, lámání tónu. Tak jako má svou krásu stará popraskaná malba, kůže, zeď, kůra, tak ji má i pobořený hlas stárnoucího rockera. Zrcadlo prožitků, proher, utrpení, radosti, štěstí… života. Johnny Cash se ve svém hudebním očistci asketicky protrpěl k samému Olympu. Robert Plant má na bilancování času dost, zdá se mi, že se vydal svou vlastní cestou stejným směrem.
„Band of Joy“ a „Raising Sand“ jedno jsou. Sounáležitost umocňuje Patti Griffin, tulící se k Robertovi, kdykoliv se naskytne příležitost.
Celá deska je opět úchvatnou poctou ranému rock´n´rollu a jeho sestře, country music. Všechny skladby prostupuje dunivá „twangy“ kytara Buddyho Millera rezonující naechovaným prostorem. Fascinující reminiscence na Duanna Eddyho, který tento temně zvučný styl – postavený na podladění o oktávu a drnčivém Bigsby tremolu - proslavil. Máte pocit, že basa a kytara jedno jsou. Hromová síla nemusí dunět stodvaceti decibely, seismické vlny „Band of Joy“ strun prostupují celým tělem při doteku pouhých miliwattů. Tsunami emocí.
Po strastiplné cestě se zmoženě dovlečete k horské studánce, vnoříte ruce do ze skály prýštící vody, každým pórem vnímáte, že vámi v tu chvíli protéká svěží životadárný pramen dlouhé, předlouhé řeky, vinoucí se až za obzor, kde se v mohutném, kalném, znečištěném proudu vevalí do moře… zvednete zrak, a spatříte Roberta Planta.
Jaromír Merhaut ******