Plant, Robert - Band Of Joy (2010)

Sólová tvorba Roberta Planta je dosti zajímavá a začíná mě bavit se s ní seznamovat. Je to skoro dobrodružství a chvíle velkého napětí, když před prvním poslechem desky si představuji, jaká asi bude a čím mě zpěvák překvapí. Pravda, u pěvce takového jména bychom spíše očekávali, že jeho tvorba bude vycházet více ze zažitých postupů a stane se pouhým skanzenem domovské skupiny a pravidelným oprašováním zašlé slávy. To by ovšem nemohl být Plant se svým invenčním přístupem k nové tvorbě a „neúctou“ ke své dřívější produkci. Zároveň si ale uvědomuje své kořeny, a proto v roce 2010 oprášil název skupiny, v níž působil před svým nástupem do Led Zeppelin, a pod hlavičkou Band of Joy vydal svou další sólovku.

Mezi dvanácti písněmi, které zde Plant se svými kumpány předkládá k poslechu, je pouze Central Two-O-Nine podepsaná jménem fenomenálního zpěváka společně s jeho tehdejším kytaristou Buddy Millerem. Zbytek jsou coververze jiných autorů a úpravy dvou tradicionálů. A právě ty mi připadají nejzajímavější, ať už se jedná o rozvernou Cindy, I'll Marry You One Day, v níž mu pěvecky vypomáhá Patty Griffin, a především o tklivou, až bolestně naléhavou píseň Satan Your Kingdom Must Come Down. Z dalšího materiálu mě zaujal hned úvodní kousek Angel Dance, původně z dílny skupiny Los Lobos. Za zmínku ještě stojí pomalá Silver Rider a svižná You Can't Buy My Love. To ovšem neznamená, že by ostatní písně byly neposlouchatelné, to určitě ne. Jenom se na mě z reproduktorů line taková pohoda, že si říkám, jestli to není chvíli až moc. Všudypřítomná bendža a mandolíny jsou lehce přiostřovány zvukem elektrické kytary, dokonce mám dojem, že nahrávka snad vznikla o několik desetiletí dříve. A možná to byl záměr. Pouze závěrečná píseň Even This Shall Pass Away svým aranžmá lehce upomíná na Planta nasávajícího do svého projevu i moderní trendy.

Podobný model si Plant vyzkoušel již o osm let dříve na albu Dreamland. Tam se ale jednalo o úpravy mnohem více profláklého materiálu. Jinak tuhle desku vnímám podobně s albem Raising Sand jako příjemné odbočení z Plantovy hudební cesty zahájené deskou Mighty ReArranger a pokračující na nahrávce Lullaby... and the Ceaseless Roar. Za mě velmi silné 3,5 hvězdy.

reagovat

EasyRocker @ 18.07.2017 06:09:47
Krásná recenze, Martine. Do téhle zajímavé desky jsem se dost dlouho dostával. Nesahá u mě tak vysoko jako třeba Fate of Fantions nebo Dreamland, ale míří taky trochu jinam. Plant je vždycky strhující, energie má na pět životů.

Martin H @ 18.07.2017 06:49:09
Easy, děkuji. S touto deskou jsem měl podobný problém, přišla mi taková neplantovská. Ale zbytečná není, navíc Robert Plant nevydává špatné nahrávky, nejhůř dobré. Jsem zvědav, zda ještě něčím překvapí.

merhaut @ 18.07.2017 07:47:03
Kdysi pro Spark:

Umění stárnout.
Alison Krauss předala Robertovi před pár lety obrovský dar, naučila jej používat hlas v té nejpřirozenější poloze. Žádné exprese, rvaní, lámání tónu. Tak jako má svou krásu stará popraskaná malba, kůže, zeď, kůra, tak ji má i pobořený hlas stárnoucího rockera. Zrcadlo prožitků, proher, utrpení, radosti, štěstí… života. Johnny Cash se ve svém hudebním očistci asketicky protrpěl k samému Olympu. Robert Plant má na bilancování času dost, zdá se mi, že se vydal svou vlastní cestou stejným směrem.
„Band of Joy“ a „Raising Sand“ jedno jsou. Sounáležitost umocňuje Patti Griffin, tulící se k Robertovi, kdykoliv se naskytne příležitost.
Celá deska je opět úchvatnou poctou ranému rock´n´rollu a jeho sestře, country music. Všechny skladby prostupuje dunivá „twangy“ kytara Buddyho Millera rezonující naechovaným prostorem. Fascinující reminiscence na Duanna Eddyho, který tento temně zvučný styl – postavený na podladění o oktávu a drnčivém Bigsby tremolu - proslavil. Máte pocit, že basa a kytara jedno jsou. Hromová síla nemusí dunět stodvaceti decibely, seismické vlny „Band of Joy“ strun prostupují celým tělem při doteku pouhých miliwattů. Tsunami emocí.
Po strastiplné cestě se zmoženě dovlečete k horské studánce, vnoříte ruce do ze skály prýštící vody, každým pórem vnímáte, že vámi v tu chvíli protéká svěží životadárný pramen dlouhé, předlouhé řeky, vinoucí se až za obzor, kde se v mohutném, kalném, znečištěném proudu vevalí do moře… zvednete zrak, a spatříte Roberta Planta.
Jaromír Merhaut ******

Martin H @ 18.07.2017 07:52:49
Nyní pro Merhauta:

Tak tohle je teprve paráda. Skvělé.

EasyRocker @ 18.07.2017 07:56:37
Podstata a esence Robertova přístupu. Krásný příspěvek!

Robert Plant je prostě Robert Plant, k tomu není skutečně co dodat. Band Of Joy je opravdu vzdálená historie. Kapela, v níž působil spolu s Johnem Bonhamem ještě před vznikem LZ. Plant je můj velký oblíbenec a dnes už je skutečností, že se může v oblasti hudby věnovat opravdu jen tomu co ho uspokojuje. Pro jeho nejvěrnější příznivce je zcela určitě příjemným překvapením částečné oprášení tvorby kapely Band Of Joy a to v novém, současném ´Plantovském´ podání. Stojí za to si na netu najít a poslechnout třeba ´I Got To Find My Baby´ od Band Of Joy nebo jejich ´Silver Rider´. Počin v podobě Band Of Joy 2010 jen dokazuje jak vyzrálý je Robert Plant hudebník, který se obklopuje jen těmi správnými lidmi. Toto jeho nové album je z mého pohledu velice zdařilé a to nejen po stránce hudební, ale i pro samotný návrat do let až někdy kolem r. 1968. V tomto dílku je zakomponována zajímavá část Plantovi hudební historie s odkazem nejen na partičku Band Of Joy. Za mne říkám - velice zdařilé dílko.
reagovat

merhaut @ 20.05.2011 17:58:51
Humor je prostě Humor, k tomu není skutečně co dodat.

Robert Plant oživil alespoň zdánlivě jednu ze svých prvních kapel Band Of Joy.
I když si Band Of Joy navazuje na všechny Plantovi předchozí solové desky,nedá se jí upřít moment překvapení.Plant vzdává hold svým vzorům Davidu Hidalgovi,Richardu Thompsonovi a dalším,vzdává hold všem pozapomenutým bluesovým legendám a to naprosto po svém.
Parádní deska stárnoucího rockera.Nepřináší nic nového.Proč by také měla.Plant myslím už vše podstatné řekl v 70letech s Led Zeppelin.Po poslechu alba se ani nedivím že se nechtěl účastnit plánovaného comebacku Zeppelin.
Od úvodníAngel Dance přes Central Two-O-Mine,Silver Rider až po poslední Even This Shall Pass Away se line z alba příjemná hudba.Je radost desku poslouchta s vědomím že Plantovi dech rozhodně nedochází.
Desku zdobí krásný obal.Jedno z velmi příjemných překvapení tohoto roku.
reagovat

miguel7 @ 27.12.2010 10:34:19
martin69: Deska mne také moc příjemně potěšila. I když mám teď heavy období, nesměla chybět v mém seznamu. Dle mého tím že jí dal oldies příchuť a šedesátkový zvuk, zní velmi svěže a vedle těch všech moderních produkcí a pomp a všeho možného, je náramně osvěžující. Na popisné hodnocení si ještě netroufám, ale s 5 hvězdami souhlasím!
PS: strárnoucí rocker?:) Plant snad mládne, aspoň za posledních 8 let to tak podle alb vypadá...moderní Mighty Reaaranger, nádherné duety s Alison Krauss a teď jako by se vrátil o 40 až 50 let dozadu

martin69 @ 27.12.2010 10:41:01
miguel7 : věkem bohužel ano.

PaloM @ 27.12.2010 11:26:55
Môj názor poznáte :-) Stále to zostáva pre mňa ako príjemná kulisa popri práci, nič viac, takže tento druh hudby nehodnotím. Pred Vianocami som si kúpil Sixty Six to Timbuktu, 2CD z r.2003 - najmä kôli druhému disku.

martin69 @ 27.12.2010 11:34:58
Palo,znám a respektuji!

Plant prožívá poslední dobou umělecky šťastné období. Albem Mighty ReArranger dokázal, že stále dokáže překvapovat, hudba na něm plná neotřelých nápadů a nedovolí vám polevit v soustředění až do konce. Zejména v oblasti aranží je "šťavnatá" (což je u Planta standardní přístup) a samozřejmě jako vždy koliduje mezi dur-mollovými melodiemi a modálními škálami, kde najdeme církevní stupnice, arabskou melodiku atd. Band of Joy je umírněnější, klasičtější... a chvílemi snad až příliš tradiční. Obvyklé výpady do nezvyklých hudebních struktur tady nenajdeme, ani hrátky s rytmy se tu příliš nekonají. Skladby "I'm Falling in Love Again", "The Only Sound That Matters" a "Harms Swift Way" jsou možná příjemné pro ucho, ale s přemýšlivým a novátorským Plantem mají málo společného. Plant si chtěl evidentně udělat radost a já mám tohle album vlastně rád, slyšel jsem ho už mnohokrát. Mám-li k němu nějaké výtky, pak jen proto, že se Plant na předchozím Mighty ReArranger dotkl dokonalosti.
reagovat