northman - @ 07.02.2020 | #

Pink Floyd jsem poznal díky hudebnímu tisku a kamarádům, na počátku sedmdesátých let jsem je hodně obdivoval. Obdiv postupně slábl s deskami Wish You Were Here, Animals a The Wall to byl hřebík do rakve mého obdivu k této kapele, desky vydané po The Wall neznám a nikdy jsem je neslyšel. Ve své sbírce končím albem Dark Side Of The Moon. Atom Heart Mother byla mezi hudbymilovnou mládeží velmi obdivovanou deskou. Na téhle desce se snad nejvíce projevuje rozpor mezi rockovými suitami a písničkami, který skupinu provázel na počátečních deskách.

Úvodní suita symfonie, podle toho, jak tomu chceme říkat začíná nastartováním motoru, po vydání nebylo desky, kde by nevrčely motorky, štěkali psi a podobně. Atom Heart Mother je prolnutí nádherné melodie, smyčcového orchestru, rockové skupiny a konkrétních zvuků. Zajímavě působí hodně zkreslená věta „silence in the studio“ v nejvypjatější části skladby. Druhá strana desky je jako druhý pól, tři melodické písně v čele s If, tuhle píseň dodnes miluji. Závěr desky je snídaně jakéhosi Alana pospojovaná melodickými motivy. Na téhle desce mám rád i to, že je to skupinová práce, a ne sólové album, nikdo tady nevyčnívá a všichni pracují pro celek. Od The Wall zní všechny desky jako sólová alba hlavních protagonistů Rogera Waterse a potom Davida Gilmoura. Na desce se mi líbí i obal s fotografií pasoucích se krav na loukách kolem Cambridge.

Když se řekne Pink Floyd, tak mně se vybaví první čtyři desky, a když mám tuhle desku hodnotit tak pět hvězdiček.

Voytus @ 08.02.2020 09:30:01 | #
northman: Třeba Animals považuju za jednu z nejsilnějších - ale to je čistě o mých obecných preferencích, které zahrnují spíše syrovější pojetí hudby. Na Wish You Were Here musím mít náladu, ta deska je vzhledem k tématu hrozně depresivní - ale zase jsou tam i jazzrockové inspirace a skvělé sólové pasáže v druhé části Shine On, to mám z té desky nejradši. No a když se sejdem s "hulákací partou" s nástroji, tak nesmí chybět prakticky při žádném hraní titulní věc.

A mám rád tu vzdušnost a uvolněnost Gilmourovy verze Floyd. Jeho kytaru a jeden z nejpříjemnějších hlasů v rockové hudbě. Obojí je pro mě jakýmsi balzámem - ale asi je to dost i náturou, sám jsem převážně uvolněným pohodářem. A Waters mi na těch albech nijak zásadně nechybí, však jsem se ani na jeho tvorbu moc nenaučil. jak říkám: Raděj s Gilmourem brát lekce létání, než s Watersem do ruky slovník "Kdo je kdo v politice 80. let".