Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 29.05.2011

Album Close To The Edge artrockové skupiny Yes patří ke skutečným klenotům daného žánru a když budeme citovat prvních pět významných produktů artistního rocku, troufám si tvrdit, že se do této společnosti vejde. Z historického pohledu patří tohle album nejen mezi majstrštyky skupiny (osobně ho považuji za umělecky nejzásadnější album Yes), ale i mezi nejvýznamnější alba sedmdesátých let. V mnoha ohledech zde byly překročeny skladatelské, pěvecké a muzikantské hranice a tak vedle Emerson Lake And Palmer, Pink Floyd, Genesis... i Yes zaujali zásadní postavení ostrovního artrocku.
Od Yes jsem znal z magnetofonových pásků album Time And Word (1970), takže moje představa o kapele nebyla tak úplně mlhavá, ale proud hudby, který se na mě tehdy řinul ze všech stran byl tak mocný, že jsem nestačil vnímat veškeré detaily a tak mohu říct, že jsem Yes spíš objevoval, než že bych je tehdy znal nějak zásadněji... Byla to hodně zajímavá hudba, ale z jejich albového produktu z r. 1970 jsem neměl tak jednoznačně nejpřesvědčivější vibrace, abych je postavil třeba před Emerson Lake And Palmer nebo Pink Floyd...
Zelená je barva naděje a velké naděje také skýtal výtečný grafický obal Eltona Deana z výtvarné skupiny Hipgnosis. Když se obal otevřel, dýchla na vás snová atmosféra jako z fantasy románu. Zde jakoby se propojila výtvarná vize s hudbou samotnou.
Album vyšlo v r. 1972, ale já jsem se s ním seznámil až v r. 1974, kdy v licenčním vydání album nabídl i Supraphon. Kupodivu zachoval otevírací obal i s motivem (na naše poměry jistě nezvyklý počin, protože u nás se obaly zahraničních alb většinou v rozevíracích verzích nerealizovaly) a opatřil album důslednými překlady anglických názvů.
Upozorněn starším kamarádem, že tohle album je třeba poslouchat jako Pink Floyd, jsem i já zasedl večer ke gramofonu, zhasl světlo a za naprosté tmy jsem začal vychutnávat obsah tohoto hudebního díla...

CLOSE TO THE EDGE - posluchač má pocit, jakoby se ocitl někde v Amazonii... zpěv ptáků, nezřetelné šumění a zvolna se přibližující dunění, a hukot vodopádů a nad tímto virtuálním světem se vznáší opar mlhy..... v zběsile rychlém tempu se do této vize konkrétních zvuků vnoří mrštná elektrická kytara, melodická linka výborné baskytary, divoká hra na varhany a bubenické eskapády, které před umělou zvukovou iluzí vytvoří ten skutečný prolog.... Má co do činění se symfonickými postupy. Jedna dlouhá skladba, vlastně suita, která je dělena na čtyři vzájemně propojené kratší kompozice.
Od prvního okamžiku cítíme a vnímáme, že máme co do činění s opravdovými mistry svých nástrojů, kteří vládnou skutečnou hráčskou virtuozitou a suverénním podáním a navíc se skvěle zaranžovaným vokály, jež se nádherně propojují v andělských sborech. Klávesový multiinstrumentalista Wakeman vedle klasických hammondek používá i mellotron, synthesizery, klavír a elektrické piano a nezapře klasické hudební vzdělání, kytarista Howe je kytarový génius, jeho ovládání elektrických kytar, akustických kytar, elektrické steel-kytary, ale i dalších strunných instrumentů má neskutečnou míru profesionality, baskytarista Squire svoje basové linky hraje velmi často v melodickém stylu v komplikovaných figurách a často mění i barvy tónu a propojuje se s technicky bezchybným a precizním bubeníkem Brufordem. Společnost uzavírá zpěvák s neuvěřitelným tenorem - Anderson, který se pouští svým vokálem do prostoru s úžasnou sebejistotou a smyslem pro dokonalou intonaci....
Jaká je to vlastně hudba? Žádné blues, žádná psychedelie, žádný hardrock nebo jazzrock - progresívní varianta rocku, která dostala název artrock a plně vystihuje obsažnost tohoto tématu. Vedle řízných rockových pasáží zde ovšem nacházíme vliv evropské vážné hudby, ale i barokní chrámové hudby. Hudebníci jsou i výteční sboristé a dokáží zpívat s jasnou erudicí velmi náročné sborové party.
Hudba prochází rozmanitými tématy, kde se rocková linie pojednou prokresluje s chrámovou sborovou atmosférou, která nás vzdaluje do vznešeného světa minulosti. Dokážeme žasnout nad aplikacemi precizně propracovaných kytarových partů, slyšíme ale i tzv. sitarovou kytaru, která navodí iluzi orientu a varhanní témata jsou monumentálně vršena jako když odvážný architekt vytváří z jednotlivých komponentů monumentální stavbu. Pro nahrávací proces bylo třeba mít úžasnou uměleckou představivost, hráčskou kázeň a disciplinu a především úžasné zaujetí. V téhle hudbě nebylo mnoho prostoru pro nějaké nahodilosti, ale přesně jako v principech vážné hudby je tato suita i napsána a dovedena do finále se závěrečným motivem hučení řeky a zpěvem ptáků, až se veškerá zvuková a obrazová iluze propadne do nenávratna....
Monumentální dojem, který jen tak nezapomenete!

AND YOU AND I - druhá skladba alba mě vždycky velmi přitahovala. Howe zde hraje na dvanáctistrunnou akustickou kytaru (kterou miluji) a on dokáže v koncertních dimenzích vytvořit na strunách sound cembala, nemluvě o tklivých flažoletech.... famózní! Akustické kytary za doprovodu Andersonova hlasu, razantních basů a strojově přesných bicích odvíjejí opakující se schéma až do okamžiku, kdy dochází ke změně. Baskytara změní melodickou linku a harmonie se rozběhne do prostoru. Vrstvy varhan, mellotronu a elektrické steel-kytary prokreslují barevnou zvukovou koláž, která se vznáší jako duha nad nekonečným prostorem.... Také druhá skladba je suitou s dalšími čtyřmi propojenými skladbami v kompozičním principu vážné hudby…

SIBERIAN KHATRU - poslední skladba na tomto pozoruhodném albu je otevřena rockovým tématem na kytaru a pak už se jednotlivé nástroje a sborové zpěvy odvíjejí jako na pásu v aranžérských pečlivostech. Zaujímají hlavně harmonické proměny, ty jsou nedostižné… Howe zde opět aplikuje party na tzv. sitarovou kytaru, které střídá s elektrickou steel-kytarou a rockovou kytarou a do hry se vměstnává i Wakeman na renesanční cembalo. Aplikovaný mellotron zní místy jako smyčce, místy jako flétnový sound… Závěrečné hudební obrazy se zvolna vzdalují do nekonečna a zanechávají zvláštní pocit estetické krásy…..

Když se majitel české verze Na samém kraji útesu měl možnost podívat na zahraniční originál, zjistil, že na své domácí verzi je pouze název Khatru – zatímco firma Atlantic (která album vydala) oznamuje, že skladba se jmenuje Siberian Khatru. Všudypřítomná a bdělá cenzura odpreparovala slovo „siberian“, aby se přídavné jméno „sibiřský“ náhodou nestalo předmětem zesílených úvah, jestli se náhodou nejedná o nějakého sibiřského politického vězně…. byla to samozřejmě pitomost.

Hudba skupiny Yes měla vysokou hudebně-kulturní úroveň a zpěvák a autor textů Anderson měl také samozřejmou snahu i do zpívaných textů vložit „závažnější“ témata, než nějaké banality a tak nás zahrnul nezařaditelnou abstraktní poezií, která se nejen obtížně překládala, ale i poměrně těžko vnímala. Básnivé, snové, ale i didakticky poučné a naučné texty se vzdalovaly realitě skutečného života….
Když jsem se později dozvěděl, že i samotní členové Yes nevěděli, o čem to jejich zpívající frontman zpívá a o čem vlastně ve sborech zpívají oni sami…. tak mě to překvapilo. Chris Squire a Steve Howe z toho měli možná i mírné rozpaky, ale respektovali Andersonův umělecký záměr a jak přiznali, zaměřovali se především na muzikantskou a aranžérskou polohu, než že by chtěli spolu s ním nějak hlubokomyslně filozofovat. Naše generace, které neuměla suverénně anglicky natolik, aby se mohla se zpívaným obsahem textu nějak ztotožňovat, tohle vůbec neřešila a vnímala jenom výtečnou hudbu a nádherné sbory, které měly mnohdy charakter rapsódie a divadelního tvaru v tom nejlepším slova smyslu.
Návraty k albu Close To The Edge jsou krásné a potřebné, když se chce člověk, alespoň na čtyřicet minut vzdálit tvrdým realitám doby, ve které žijeme a v níž je tak málo místa pro podobný hudební styl, natož pro poezii…
Dávám pět hvězdiček!