Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 08.07.2011

Album Wishbone Ash s názvem Argus znám už hodně dlouho. V době jeho vzniku jsem byl hodně omočen v hardrocku, na který tlačil artrock a o něco později i jazzrock, takže vnímat všechny evropské trendy rockové hudby nebylo úplně snadné a tak si šlověk doobjevoval některé věci tzv. se zpožděním několika let. Proto jsem jejich největší slávu v první polovině sedmdesátých let měl zakrytou jinými kapelami, kterými jsem se zabýval niterněji a pozorněji. Nicméně první album Wishbone Ash mě příliš nezaujalo, ale to druhé (Pilgrimage) bylo výrazně zajímavější. Třetí – Argus – se prostě vylouplo ze své skořápky a „povstalo z popela jako bájný pták Fénix“ a to mě velmi zaujalo.
Story skupiny bylo zvláštní tím, že ji vlastně založili baskytarista a bubeník (!), ti hledali klávesového hráče a vhodného najít nemohli, ale především se zaměřili na kytaristu. Po jakémsi konkurzu si nemohli vybrat mezi dvěma jmény, protože jim oba připadali zajímaví a tak „pro jistotu“ vzali oba. A dobře udělali! Model rockové skupiny, která měla dvě sólové kytary totiž nebyl moc běžný a proto se dalo soudit, že tahle kapela získá pečeť originality. Andy Powell a Ted Turner se krásně vešli do prostoru aniž by si konkurovali a každý z nich dostal příležitost k prezentaci. Dokázali se obejít bez varhan a dalších klávesových nástrojů a popřávali prostor výtečně sehraným kytarám….

TIME WAS – křišťálově jasné tóny akustických kytar navozují atmosféru pohody. V téhle chvíli člověk ještě přesně neví, jestli se jedná o folkové album ve stylu Magna Carta. Nosné vokály a hlasy navodí pohodu a vyrovnanost. Z pozadí ale zaznívají zvláštní dlouhé tóny, možná mellotronu, který přináší nový prvek… Pak se ovšem skladba dostává na rockovou platformu a zvonivé kytarové party jsou hrány na elektrické kytary, kterým sekundují přímé basové tóny a úderné bicí nástroje. V další fázi se ovšem přitvrdí a bottleneckem hrané kytarové party dostávají hudbu na ještě adresněji jasnější rockové pozice. Harmonie není nijak závratně složitá a tak kytary mají prostor pro vykreslování tématu. Znějí zpěvně a přehledně a přímočaře. Občas se tu kouzlí se zvukem a bicí nástroje rychlými breaky dostávají náročnější rytmickou strukturu. Andy Powell zde dostává příležitost představit svou sólovou kytaru v tom nejlepším světle….

SOMETIME WORLD – výrazně pomalejší, spíše náladotvorná skladba baladického typu. Sólovou kytaru zde prezentuje Ted Turner. Prolínání kytarových témat na elektrické, ale i akustické kytary v doprovodech se skvěle doplňují. Kromě toho baskytarista Martin Turner zde oslní vynikající basovou linkou, která má místy charakter kytarového pojetí svou melodikou a suverénním podáním. Andy Powell se svým sólem přidává ve druhé pasáži. V instrumentální části se kapela předvede v tom nejlepším světle. Skladba získá nový a výraznější energetický potenciál. Kytarová přediva mají jasnou, třebaže hodně klikatou linku a udržují neustálé napětí. Svědčí to o dlouho pilované souhře a vzájemné komunikaci, která přináší opravdu zralé a šťavnaté ovoce…..

BLOWIN´ FREE – šlapavý rytmus nabídne skladbu ve stylu boogie. Andy Powell je opět se svou sólovou kytarou v popředí, zatímco Ted Turner hraje tichou pasáž na slide-kytaru. Všichni tři kytaristé se dělí o jasné vokální party. To už ovšem píseň získá téměř meditativní charakter a náladotvornou polohu, ale bubenický break ji vrátí do původního tématu. Sólové kytary, ale i doprovody znějí jasně a čistě bez zkreslení a nějakých ponurých barev. Dávají přednost čistému soundu a pokud se zvuk místy rozostří nejedná se o nějaké experimenty se zvukem, ale spíš o dynamický odstín.

THE KING WILL COME – zpozadí přichází rytmus ve stylu válečného pochodového bubnu, vedoucí bojovníky do bitvy. Ted Turner přejímá kytarové party v sólovém pojetí a skladba má spíše písničkovou podobu s přímočarou melodickou linkou s občasnými akordickými rozklady. Powell a baskytarista Turner se podělí o vokální party. Tady už ovšem Turner sešlapuje wah wah pedál. Děje se tak ale víceméně velmi subtilně, nikoliv v nějakém hendrixovském duchu, ale spíše to nastavuje barvu a mírně ohýbá tóny, kde Upton důrazně udeří do činelů. Turnerovy kytarové ornamenty sázejí tónové proměny v přehledných harmoniích a ve středním tempu, bez nějakým divokých eskapád

LEAF AND STREAM – kytary krásně zvoní v melodických obrazech ve folkrockovém pojetí. Tento pocit navíc potvrzuje zpívající baskytarista Martin Turner. Není to ovšem nějaké country (i když ortodoxní rockeři by to tak viděli), je to varianta krásně vypreparovaného soft-rocku a kdo má rád plynoucí tónové proudy, jako bublající bystřina, vyjádří svoji spokojenost. Výrazný lyrický prvek na albu možná ve stylu, který rozvíjeli třeba Fairport Convention

WARRIOR – další skladba ovšem dodá větší živost a energickou živelnost. Výrazná rocková skladba se šťavnatými elektrickými kytarami, kde dominuje sólová kytara Andyho Powella. Kytarové party znějí jasně zvonivě s dozvukem. V další části skladby dochází ke zklidnění a ke zvrstvení vokálních partů. Sólové party si Powell prostřídá s Turnerem. Kytary kreslí barevné tónové obrazce a úderné akcenty baskytary a bicích nástrojů společně se zpívaným projevem vkládají historický patos do přednesu, kdy se akcentuje hrdinství a monumentalita válečných hrdinů, kteří padli na poli cti a slávy….

THROW DOWN THE SWORD – poslední skladba téměř volně napojuje s dozníváním předešlé. Výrazný bubenický virbl jako na buben přináší napětí. Kytary ovšem hraje ve výtečném unisonu za asistence baskytary. Klasická staroanglická melodika vložená do rockového aranžmá. Andy Powell do skladby nahrál vynikající, velmi dobře vystavěné sólo, zpěvné, rozmáchlé a ve výrazu suverénní a přehledné. Pohostinsky se zde objevuje použití varhan, na které hraje John Tout – známý ze své působnosti v Renaissance. Čímž se umocňuje celé téma.
Argus pochází z řecké mytologie a značí obra se stem očí, který držel stráž v bitvě a referoval tak svého krále o faktickém vývoji boje na bitevním poli. Ostatně i obal (vytvořený známou výtvarnou skupinou Hipgnosis) nám nabízí zády obráceného válečníka v šarlatovém plášti s helmicí a s válečným kopím…


Hudební kritika označila album Argus za stejně významný opus jako Thick As A Brick od Jethro Tull, nebo Machine Head od Deep Purple. Třebaže kapela Wishbone Ash nahrála řadu alb, myslím, že právě tímto se dostala na svůj vrchol, který nebyl překonán, třebaže i další alba vykazovala výtečný instrumentální a aranžérský potenciál. Byla to soběstačná parta a proto se o pěvecké záležitosti také navzájem dělila v členské základně. Tohle myslím, že byla jejich slabina. Nikdo z nich nebyl skutečný rockový vokalista, který by vedle výtečných instrumentálních vstupů dokázal kapelu ještě pozvednou po pěvecké stránce. To ale zjevně nebylo přáním kapely.
Progresivní kytarový rock s folkrockovými názvuky. Na tomto albu ten klasický britský hardrock osobně moc necítím, když přesídlili do USA a skupina prodělala personální proměnu, zněli už samozřejmě tvrději a hardrockověji, ale to není ryzí příklad tohoto alba.
Znějí jinak než později slavní Dire Straits, ale taky nemají ten skrytý bluesový podtón, jako američtí Steve Miller Band.
Nicméně pokud se budeme bavit o klasickém britském rocku, bez dalších příměsí, tohle album bude velmi správným – možná učebnicovým příkladem.
Pět hvězdiček určitě ustojí!