Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 13.07.2016

Musím říct, že poslední deska legendárních ´sabatů´ z Ozzym ze sedmdesátek byla pro mě vždy takovým rozporuplným momentem. Někdy jsem měl chuť jí sejmout jedničkou jako odpad, někdy mě zase připadalo, že hlavně začátek není vůbec špatný a ještě tam je stará energie.

Úvodní melodická palba se mi líbí - průbojné navrstvené Iommiho kytary a hezky brnkané tóny v mezihrách a nakonec zběsilé sólo. Největším problémem je Ozzyho zpěv - tady má ještě celkem sílu, ale bylo už vidět, jaké rozpoložení a nálada asi už v té době panovaly. Mohutný hammondový úvod Dona Aireyho a melodické kytarové motivy, už upomínající metalické osmdesátky a zvláštní Aireyho klávesový opar vytvářejí u kapely dosud neslyšenou směs. Skladba se pak přelije do těžké hardrockové podoby, hlavně Tony si parádně drsně zasóluje, nabere to až nečekaně progresívní směr. Junior´s Eyes - rozostřené kytarové a basové tóny dávají téhle věci zvláštní atmosféru, přidává se civilní Ozzy - za deset let bychom tohle asi mohli nazvat alternativním rockem. Tony Iommi se ale přece jen nenechá zahanbit a nahodí vůdčí kovový riff, jeho experimenty v mezihrách, předtím v tvorbě sabatů vlastně neslyšené, ale přetrvávají. Nejdelší skladbu táhne refrén, kde ještě Ozzy našel poslední zbytky sil. A Hard Road je překvapivě dobrou, jako lavina se valící jízda, kde se střetává hardrocková a metalická tvář, typická pak pro další dekádu. Iommiho náramný riff mi tu trochu v úvodu připomíná mistra Page, Ozzy vyklenul až stadionově znějící refrén, který si všichni určitě rádi zahulákali na koncertech. Příjemná věc. To Shock Wave je pro mě první průser - má hezký rockový riff Tonyho, ale chybí tady nějaký výrazný refrén nebo nápad, který by téhle věci dovolil postavit se vedle prvních čtyř. Pak je jejích pět minut na mě už moc. Tonyho sólo je tu divoké, ale nevím, co se tu stalo se zvukem, že se mi jeho kytarová ´deka´ za ním ztrácí, závěr skladby mě uspává. Air Dance je absolutně nesabatovská, opět klidně až ´alternativní´ věc, má ale unikátní atmosférické provedení, Ozzy na pozadí ledově chladného klavíru - tak, a teď si vyberte, jestli to hodíte do koše, nebo si to zamilujete. Ta atmosféra se mi líbí, ale zbytek skladby už moc ne. Velmi solidní je ještě stadionová hymna Over to You, kde vévodí svým parádně taženým riffem, klouzajícím krásně prostorem, opět mistr Tony. Hodně tady atmosféru dokreslil Don Airey svým studeným klavírem. Ačkoli kytarám chybí průraznost ze starších desek a celé to už nakukuje do 80´s metalu (to mi nevadí), má to ještě sílu. Breakout - opět riff načichlý LedZep, dechová atmosféra - experimentální duch mi sám o sobě nevadí, ba naopak ho vyhledávám, ale že se tu ten nápad nijak nerozvine, mi vadí. Promarněná šance. Swinging the Chain, to je vlastně podobný případ, zazpíval si tady Bill Ward. Tony drtí stále stejný riff, jsou tu opět dechy, i harmonika, nemá to ale pro mě ani žádný nosný nápad, ani sílu. Ztráta energie na všech frontách, a ty čtyři minuty jsou pak spíš utrpením.

Co dát, dvě nebo tři? Ve srovnání s předešlými alby je hlavně konec pro mě hodně slabý, čajový a bez náboje, neřkuli už proti deskám s Diem či Martinem. Vybočení ze stylu by mě tak neprudilo, jako slabší nápady, způsobené asi i tím chaosem, co se v kapele odehrával. Hodně zachraňuje jako vždy Tony a myslím, že i hostující Don Airey. No, hodně s odřenýma ušima za tři za první čtyři + Over to You.