Black Sabbath - Never Say Die! (1978)

23.09.2022 hejkal | #

Black Sabbath nikdy nezomrie...

Posledný album s Ozzym – Never Say Die! Kritikmi nenávidený, kapelou zaznávaný, mnohými fanúšikmi odsúdený... Vyšiel v októbri 1978, takže je najvyšší čas venovať mu pár slov.

Nebudem zdržovať, poďme rovno na obsah. Prezradím vám tajomstvo. Never Say Die je absolútny masaker. Skladbu som spoznal z nejakého výberu, otec mal na VHS nahratý koncert z turné k tomuto albumu, skrátka, túto skladbu som miloval od prvého počutia. Inak to však bolo s albumom. Tomu som sa vyhýbal ako čert krížu. Zovšadiaľ sa na mňa sypali informácie, ako bola kapela v troskách, ako je to úbohý album a vôbec! Keďže platňu sme doma nemali, internet neexistoval, resp. bol v plienkach, nikdy som ho nepočul a peniaze som zaň dávať nechcel. Dostal som sa k nemu až pred pár rokmi. Keďže som sa od puberty predsa len usadil a kritiku vnímam so záujmom, ale najmä s rezervou, zahodil som všetky predsudky a jednoducho som si ho vypočul.

Johnny Blade začína šokujúcimi klávesmi, celá skladba je akosi čudne ukotvená medzi snahu znieť tvrdo i dobovo zároveň. Mohla by to byť parádna záležitosť, keby gitara neznela ako z kúpeľne. Zaujímavý kúsok je Junior’s Eyes. Spočiatku je to taká nesmelá vec, ale (c)hutne sa rozbehne. Najväčší šok fanúšikom prináša príjemná hardrocková skladba A Hard Road. Čo to tam v závere znie? A akési ujúkanie? Vokály? Čo sme u Uriah Heep? Verím, že to pravoverných fanúšikov temnoty šokovalo. Pokiaľ si odmyslíte, že je to Black Sabbath, tak sa vlastne nič strašné nedeje.

Shock Wave rezko uháňa, tie Ozzyho záverečné „uhú, uhú“ vokály sú však neskutočne divné. Zaobišiel by som sa bez nich. Pekná melodická takmer balada Air Dance sa počúva sama, Don Airey krásne trilkuje na klavíry. A tá divoká inštrumentálna zmeska na záver nemá chybu. Over To You ničím neprekvapí, ale ani neurazí. Krátka posadená inštrumentálka Breakout sa mi páči, je zábavné počúvať dychy na albume kovaných rockerov. Jasné, keby to bolo dlhšie, asi by ma to otravovalo, ale takto je to ľahko stráviteľná vsuvka. No a ešte je tu záverečný nárez Swinging The Chain. Keby ho nespieval Ward, mohol byť výrazne lepší, ale to je detail. Parádna bodka za albumom!

Celkovo ide o prekvapivo dobrý hardrockový album, mám sto chutí vysádzať mu štyri hviezdy. A vlastne, prečo nie?
reagovat

stargazer @ 24.09.2022 09:09:09
Smekám před kapelou BlacK Sabbath, která v době nahrávání alba Never Say Die byla už ve smrtelné křeči. Mohli vypotit daleko horší materiál. Až na ten závěr velmi, velmi slušná deska. Se Sabbathama to mám stejné jako s Deep Purple. U Párplů sestava pouze Mark II, a u Black Sabbath vše s Ozzym. Nikdo po Ozzym už vevtiskl sabatům punc originality, ani Dio.

hejkal @ 24.09.2022 16:24:07
Ja Black Sabbath môžem, s Ozzym mám všetko, s Diom výber, no a najväčšia haluz je éra s Gillanom, mám dvojdisk, na ktorom je aj koncertný záznam a počuť Gillana spievať War Pigs, Black Sabbath, Iron Man, Paranoid, to je bizár. Nehovoriac o Iommiho verzii Smoke On The Water.

14.08.2022 vmagistr | #

Táhli to společně skoro deset let, měli za sebou sedm studiových alb, stovky koncertů a popularitu, jakou se mohlo pochlubit jen málo rockových kapel. Nerozložily je ani drogy, kterých do sebe členové kapely ládovali mraky, ani nezasloužená pověst satanových přisluhovačů. Vážný problém přišel, až když přestaly fungovat mezilidské vztahy. Ve světle všemožných excesů, které má Ozzy na svědomí za posledních čtyřicet let, může jeho náhlý odchod z Black Sabbath a ještě náhlejší návrat o dva měsíce později vyvolat asi jen pokrčení ramen, devětadvacetiletého frontmana navíc tehdy pořádně vykolejila smrt otce. I tak ale svým spoluhráčům slušně zamotal hlavu a i kvůli němu vznikala část skladeb pro desku Never Say Die! doslova za minutu dvanáct.

Strojově agresivní zvuk kytary ve skladbě Shock Wave jde ještě ve stopách předcházející desky Technical Ecstasy, kapela ale přes všechny problémy měla zjevnou snahu posunout svůj projev zase o něco dál. Svůj podíl na tom měly i klávesové stopy najatého Dona Aireho, které části písní propůjčily něco jazzové vzdušnosti (Air Dance) či futuristického tajemna (Johnny Blade). Na druhou stranu Iommiho riffy na desce jen těžko hledají svou obvyklou sílu, to nejlepší z nich tu vnímám ve skladbě Hard Road. Za zvláštní nápad pak považuji snahu o jejich posílení dechovou sekcí v saxofonovém výronu Breakout - zní mi to jako taková nabubřelá jazzová vsuvka. No a ani v závěrečné Swinging the Chain se z nouze ctnost udělat nepodařilo, když znovu nedostupného Ozzyho musel za mikrofonem opět nahradit Bill Ward.

Black Sabbath to na svých deskách s posluchačsky vstřícnými, melodickými hity nikdy nepřeháněli, titulka Never Say Die ale přesně do této kategorie spadá. Povedla se na výbornou (od singlů Paranoid a Iron Man podle mě kapela nic tak komerčně uplatnitelného - v tom nejlepším slova smyslu - na desce neměla), otázkou je, kdo o něco takového ve Spojeném království v té době ještě stál. To stejné platí i o výraznou basovou linkou ozvláštněný kousek Junior's Eyes, napsaný pro bluesovější vokál Davea Walkera, se kterým to Black Sabbath po prvním Ozzyho odchodu nějakou dobu zkoušeli. Jen ten Ozzyho mektavý ječák mi tu oproti Walkerovu hrubšímu, procítěnějšímu hlasu (na Youtube je dostupný záznam z živého vystoupení pro BBC z počátku roku 1978) působí poněkud nepatřičně.

Texty na desce Never Say Die! se proplétá jednoduchá, avšak znepokojující otázka: "Co s námi bude?" Sbírka postav, které v jednotlivých skladbách defilují (nervák Johnny se svým vystřelovacím nožem, vysloužilá tanečnice a vlastně i osamělý klouček, do kterého Ozzy vtělil svůj smutek ze ztráty otce), už na tomhle světě nevidí perspektivu. Samotní Black Sabbath na tom nebyli o moc jinak, i když poselství titulní skladby hlásající "nikdy neříkej nikdy" si ještě drží určitou naději.

I když se tentokrát podle mě kapele povedla lepší deska než v případě Technical Ecstasy, zbytek její tvorby ze sedmdesátých let hodnotím jako daleko povedenější. Část skladeb tu vyšla velmi slušně, část přijímám s rozpaky. Hardrocková konkurence sice ve Spojeném království v osmasedmdesátém nebyla kdovíjaká, ale ani v ní se Black Sabbath s Never Say Die! v mém osobním žebříčku neprosadili.
reagovat

20.04.2020 horyna | #

Vojtova recenze na Technical Extasy mne zaujala natolik, že jsem nelenil a hned v časném sobotním ránu si vybalil i poslední disk B. S. Ozzyho éry, desku Never Say Die. Ta mi ve skříni přebývala dobrých pár měsíců ještě v origo igelitovém obalu, abych konečně sám sebe mohl přesvědčit, jestli je tento kotouč skutečně taková hrůza, jak se o něm dlouhá léta traduje, nebo to s ním není zase až tak zlé. Říká se, na každé šprochu pravdy trochu a tak jsem k úvodní zkoušce přistupoval s malým despektem i strachem zároveň. Ale říkal jsem si nu což, placku sis koupil, tož když to bude taková příšernost, rychle se jí zase zbavíš.

První poslech jak už to bývá neprozradil zhola nic. Byl to takový ten klasický vrt do neznáma s nezáživnou stuhou pohupující se okolo vás. Druhý a třetí test už vypadal slibně a když jsem pak disk několikrát projížděl jen co skladba to úvodní část po refrén, začínal jsem se bleskově orientovat a záchytné body vyskakovali velice rychle. Na konečný verdikt je třetí den samozřejmě příliš brzo, ale jsem tuze rád, že v mém případě se o žádné lamentování nad Never Say Die jednat nebude.

Věřím tomu, že v době nahrávání byla kapela v rozkladu, že vázla komunikace, každý z hráčů si frčel ve vlatsním světě drog a chlastu, a najít v takové atmosféře chuť ke společnému jamování, či snad rozvoji podnětných nápadů moc nejde. Ale předpokládám, že základní kostru většiny skladeb přinesl Tony Iommi a některé z nich měl už hotové celé. Ten jediný se držel na uzdě stran přílišné konzumace opojných látek a tak dokázal myslet a především stále zajímavě psát.

Začátek desky mi přijde naprosto v pořádku. Úvodní titulku Never Say Die znám vůbec nevím odkud a i když to není žádný doom (metal) typu skladeb z Master of Reality (který jejich fans chtějí slyšet především), jako slušná hard-rocková pecka tato skladba dle mého obstojí. Navíc Ozzyho modulovaně plastický zpěv se mi tu hodně zamlouvá. Stejně tak mne zaujala jemným klávesovým podmazem ozdobená Aireyovka Johnny Blade. Problém nemám ani se stavebně zajímavě stmelenou Junior's Eyes. Nejslabší část desky vidím v jejím středu. Songy Hard Road a Shock Wave mě dvakrát neoslovili a vyjma provzdušňující španělky v druhé jmenované, to žádné velké poklady nejsou.

Nejzáživnější/nejkreativnější část desky se nachází na B straně. Ta mi připadá výrazně slibnější s trojicí silně dominantních, nápaditých až impozantních čísel. Vše nakrojí snová balada Air Dance s očistně implantovanými melodiemi a překrásnou stopou Iommiho klasické kytary vybrnkávajíc v závětří Aireyho klavíru. Paráda. Over to You je dalším pokladem. Valivé děsuplné tempo, deklamující Ozzy a romatické vyhrávky na klavír skladbě náramně sluší. Je to sice úplně jiný odstín, než na jaký je člověk u B. S. zvyklí, ale jestli tohle měl být chvilkový vývoj, neříkám ne. Breakout mám také moc rád. Zvýšenou nápaditost songu podporují naroubované dechy s vedoucím saxofonem. Nikde jsem nenašel kdo na tyto nástroje hraje, ale nedomnívám se, že jde o klávesový plagiát. Na to znějí až příliš živě a uvěřitelně. Je v tom kus kabaretu i free jazzu. Závěr s Wardovou Swinging the Chain není sic nic světoborného, ale budiž.

Suma sumárum jako nový fanoušek této etapy Black Sabbath nevidím jejich poslední společnou desku v až tak špatných barvách. Rozhodně nad ní nelámu hůl jako většina služebně starších, kteří ke kapele přilnuli od jejich začátků a kteří se jim klaněli především na prvních třech, respektive pěti nahrávkách.

reagovat

VaclavV @ 20.04.2020 06:18:12
Skvělá deska s několika geniálními songy. Chápu, že fanoušci starých Sabbath z ní nemusí být nadšení, ale obecně je to silné rockové album...

pinkman @ 20.04.2020 07:37:41
Pro mě je překvapení, že někdo může udělit tomuto beztvarému"skvostu" pět bodů. A řeči o silném albu, nezlob se na mě Václave, to trochu přeháníš.

northman @ 20.04.2020 07:49:57
Jeden kolega napsal u Technical Ectasy, že je to přechod k členitějším formám, na týhle desce to členění prohloubili v katastrofu. S tím co dělali na prvních deskách má tohle společné jen to, že to hrají a zpívají stejní hudebníci.

vmagistr @ 20.04.2020 07:52:03
pinkman: A proč by desku někdo nemohl vnímat jako velmi silnou? Na každého z nás přece hudba může působit jinak.

Mám rozepsanou vlastní recenzi, takže za mě jen stručně. Never Say Die osobně vnímám jako lepší desku než Technical Ecstasy, ale úrovně alb z první poloviny sedmdesátek v mých očích nedosahuje.

EasyRocker @ 20.04.2020 08:08:09
Prodal jsem, už celkem dávno. Pro mě odevzdané, bez ducha, bez nápadů.

VaclavV @ 20.04.2020 08:30:00
Až na poslední dvě skladby mě každý kus neskutečně baví. Air Dance, Juniors Eyes, Johnny Blade... krása. Klidně mé za to upal :-)

pinkman @ 20.04.2020 09:45:59
vmagistr: northman ti odpověděl za mě. Žádná sláva tahle Never Say Die!

Myšák @ 20.04.2020 10:34:36
Všechno záleží jaký zvolíte úhel pohledu. Když se na album dívám optikou která nebude zosobňovat fakt, že jde o desku Black Sabbath, pak mi ve výsledku vyjde Never Say Die jako prvotřídní hard rocková nahrávka. Pokud budu rozebírat jednotlivé songy očima recenzenta, najdu poslední a pátou věc jako nedopilovanou. Zbytek je zcela v pořádku, dokonce bych se nebál občas použít termín geniální song. Jak už historie ukázala, vývoj to nebyl, protože Heaven and Hell je v jiné formě vrátilo zase na začátek.

vmagistr @ 20.04.2020 10:38:50
pinkman: Northman tu popsal názor svého kolegy, popřípadě pak (pravděpodobně) i názor svůj. V obou případech jde subjektivní názory, tudíž se opět ptám: proč by podle jiného subjektivního názoru nemohlo být ono album silné?

VaclavV @ 20.04.2020 10:39:35
Víš, co je na umění nejlepší? Že nikdo nemá právo rozhodovat, co je kvalitní a nekvalitní, protože to každý cítí jinak. Vše je jen o osobních pocitech. Nic víc.

Jarda P @ 20.04.2020 10:51:49
Ač s Northmanem v mnohém nesouhlasím, s hodnocením Never Say Die ano.

EasyRocker @ 20.04.2020 11:56:31
A když jsem psal recku, byl to taky jakoby postoj nezaujatého - a pak je první půle dokonce dost dobrá, a dokonce skousnu i svěží překvápko Air Dance. Ale na konci cítím, že už hodně docházejí nápady. Samo to každý vidí jinak.

VopiceZHoR @ 21.04.2020 08:07:01
Za mě 70% Z úcty k ostatním albům zaokrouhluji směrem dolů na tři hvězdy. Ale sral bych na hvězdy. Je to dobrý rockový album. Takový už dnes tolika nevycházej.

dan @ 21.04.2020 20:18:12
Jen málo alb vyvolává tak protichůdné reakce. Geniální, nebo podprůměrné? Dobré je vyhovující.

jiří schwarz @ 22.04.2020 00:14:08
Dane, jestli jsem četl správně, tak tak pošetilý, aby toto album označil za geniální, tu nikdo nebyl. Za mě: sabbatí odvar sebe samých.

PaloM @ 22.04.2020 10:06:36
S veľkým odstupom času a z nostalgie za Sabbath+Ozzy by som dal s prižmúrením očí 3 hviezdy (zaokrúhlené nahor). Mal som komplet CD B.S. s Ozzym, len na doplnenie zbierky, dnes je to minulosť.
Pri množstve kivalitného rocku, čo je k dispozícii, by to bola strata času pustiť si Never say die!

Marek: pekne píšeš, poetický výraz "kteří ke kapele přilnuli od jejich začátků a kteří se jim klaněli především na prvních třech, respektive pěti nahrávkách" ma rozosmial. Viem si živo predstaviť imaginárnych fanúšikov, ktorí si rozprestrú koberček, pred seba navŕšia kôpku sabbatovských LPs a trieskajú čelom do zeme :-))

PaloM @ 22.04.2020 10:08:35
Oprava: vypadlo mi v texte, že som mal CD B.S. - Never say die! len na doplnenie zbierky.

16.05.2017 EasyRocker | #

Vydání poslední desky Black Sabbath s Ozzym u mikrofonu byla dramatem, odpovídající situaci tehdejší, vlastními problémy už potápějící se kapely. Ozzy před vydáním alba odešel, byl chystán nový materiál, ale těsně před vydáním se vrátil a Tony Iommi musel psát materiál vlastně podruhé.

Titulka, vypálená hned z úvodu jako z děla, ale téhle situaci vůbec nesvědčí. Neodolatelně šlape, Ward ve svém zdemolovaném těle našel ještě poslední zbytky sil a žene kapelu vpřed. Je tu sice netypická, pročištěná, ocelová produkce, koketující už s metalem osmé dekády, ale úvod, včetně melodických kudrlinek, mě chytl a nepustil.

Johnny Blade mám vlastně taky velmi rád. Na klávesy tu už hostuje skvěle světoběžník a nestor Don Airey, který obstaral skvělý dramatický nástup pomalu v duchu Alice Coopera. Tony Iommi ale nastartuje svůj kytarový monopost a valí těžké hardrockové riffy. Ozzy přidá melodický, na jeho poměry až civilní projev. Tady je nový zvukový kabát cítit asi nejvíce a záleží, jak se s tím kdo popere.

Junior´s Eyes zahajuje neobvyklou, vzdušnou basovou přehlídkou Geezer Butler, zaplavuje nás moderní pojetí se samplovanými zvuky. Opět, pro staré sabatovce šokující věci, ale refrén je hardrockově hmotný a Iommi za něj zasluhuje klobouček dolů. Tady mi dlouho trvalo se tím prokousat, ale nakonec mi skladba sedla.

Neomylnou hardrockovou hymnou je A Hard Road, ta mě svým valivým, stadionovým pojetím chytla na první kontakt. Seděl by jí ale dvojnásobně valivější a syrovější zvuk. Ozzy tu nechal sympatický dojem a Tony Iommi sem včlenil skvělé melodické sólo.

Shock Wave má dobrý Iommiho hardrockový riff, je to jakási jeho osobní přehlídka. Tady mi ta ocelově studená produkce už nějak vadí. Nic to se mnou nedělá.

Air Dance mi přes svou jazzovou a nesabatovskou náladu kupodivu docela sedla. Studený perlivý Aireyho klavír mi přijde osvěžující, stejně jako Ozzyho éterický hlas. Porozumím ale tomu, že to hodně staromilců bude chtít hodit do koše.

Over to You je slušnou skladbou, trochu oživující svou valivou náladou první stranu alba. Někdy mi sedne více, někdy mám zase špatný pocit z neprůbojného, tenoučkého zvuku Iommyho kytary. Ozzy tu podal velmi slušný výkon a je tu opět Aireyho svěží piano. A teď si z té schizofrenie vyberte...

A jdeme do finále. Breakout mi neříkala nikdy nic a už se na tom asi nic nezmění. Těžké bicí, Iommiho syrová hra a harmonika Johna Elstara. Ani to se mnou nepohne, ale dle gusta.

Swinging the Chain, opět se zpěvem Billa Warda. To mi vadí méně, než absence něčeho, co by mě nějak aspoň minimálně chytilo. Do toho ta neosobní, chladná, tady až syntetická produkce. Nevím, jestli chtěli pánové tím harmonikovým závěrem vykročit vstříc LedZep, ale z mého pohledu se jim to nevyvedlo.


Na albu mi nevadí jeho experimentálnost a neotřelost, tu v hudbě spíš vyhledávám a spousta zatracovaných desek patří k mým zásadním. Ale mám pocit, že mě mnoho skladeb ničím nepřitáhne k sobě, především ve slabší druhé půli, je tu i zvláštní produkční chlad a odstup, to sabatům odebralo ostří. Mezi 2 a 3, z úcty k mr. Iommimu za tři.
reagovat

Antony @ 16.05.2017 12:18:23
Musíš mít tohle album hodně rád, když na ně napíšeš recenzi před necelým rokem a teď zase. Aspoň, že jsi v hodnocení beze změny. :)

EasyRocker @ 16.05.2017 12:37:48
Antony: já si to teď pouštěl a je zajímavé, jak se posouvají myšlenkové pochody - to album je zkrátka divné ;-)

13.07.2016 EasyRocker | #

Musím říct, že poslední deska legendárních ´sabatů´ z Ozzym ze sedmdesátek byla pro mě vždy takovým rozporuplným momentem. Někdy jsem měl chuť jí sejmout jedničkou jako odpad, někdy mě zase připadalo, že hlavně začátek není vůbec špatný a ještě tam je stará energie.

Úvodní melodická palba se mi líbí - průbojné navrstvené Iommiho kytary a hezky brnkané tóny v mezihrách a nakonec zběsilé sólo. Největším problémem je Ozzyho zpěv - tady má ještě celkem sílu, ale bylo už vidět, jaké rozpoložení a nálada asi už v té době panovaly. Mohutný hammondový úvod Dona Aireyho a melodické kytarové motivy, už upomínající metalické osmdesátky a zvláštní Aireyho klávesový opar vytvářejí u kapely dosud neslyšenou směs. Skladba se pak přelije do těžké hardrockové podoby, hlavně Tony si parádně drsně zasóluje, nabere to až nečekaně progresívní směr. Junior´s Eyes - rozostřené kytarové a basové tóny dávají téhle věci zvláštní atmosféru, přidává se civilní Ozzy - za deset let bychom tohle asi mohli nazvat alternativním rockem. Tony Iommi se ale přece jen nenechá zahanbit a nahodí vůdčí kovový riff, jeho experimenty v mezihrách, předtím v tvorbě sabatů vlastně neslyšené, ale přetrvávají. Nejdelší skladbu táhne refrén, kde ještě Ozzy našel poslední zbytky sil. A Hard Road je překvapivě dobrou, jako lavina se valící jízda, kde se střetává hardrocková a metalická tvář, typická pak pro další dekádu. Iommiho náramný riff mi tu trochu v úvodu připomíná mistra Page, Ozzy vyklenul až stadionově znějící refrén, který si všichni určitě rádi zahulákali na koncertech. Příjemná věc. To Shock Wave je pro mě první průser - má hezký rockový riff Tonyho, ale chybí tady nějaký výrazný refrén nebo nápad, který by téhle věci dovolil postavit se vedle prvních čtyř. Pak je jejích pět minut na mě už moc. Tonyho sólo je tu divoké, ale nevím, co se tu stalo se zvukem, že se mi jeho kytarová ´deka´ za ním ztrácí, závěr skladby mě uspává. Air Dance je absolutně nesabatovská, opět klidně až ´alternativní´ věc, má ale unikátní atmosférické provedení, Ozzy na pozadí ledově chladného klavíru - tak, a teď si vyberte, jestli to hodíte do koše, nebo si to zamilujete. Ta atmosféra se mi líbí, ale zbytek skladby už moc ne. Velmi solidní je ještě stadionová hymna Over to You, kde vévodí svým parádně taženým riffem, klouzajícím krásně prostorem, opět mistr Tony. Hodně tady atmosféru dokreslil Don Airey svým studeným klavírem. Ačkoli kytarám chybí průraznost ze starších desek a celé to už nakukuje do 80´s metalu (to mi nevadí), má to ještě sílu. Breakout - opět riff načichlý LedZep, dechová atmosféra - experimentální duch mi sám o sobě nevadí, ba naopak ho vyhledávám, ale že se tu ten nápad nijak nerozvine, mi vadí. Promarněná šance. Swinging the Chain, to je vlastně podobný případ, zazpíval si tady Bill Ward. Tony drtí stále stejný riff, jsou tu opět dechy, i harmonika, nemá to ale pro mě ani žádný nosný nápad, ani sílu. Ztráta energie na všech frontách, a ty čtyři minuty jsou pak spíš utrpením.

Co dát, dvě nebo tři? Ve srovnání s předešlými alby je hlavně konec pro mě hodně slabý, čajový a bez náboje, neřkuli už proti deskám s Diem či Martinem. Vybočení ze stylu by mě tak neprudilo, jako slabší nápady, způsobené asi i tím chaosem, co se v kapele odehrával. Hodně zachraňuje jako vždy Tony a myslím, že i hostující Don Airey. No, hodně s odřenýma ušima za tři za první čtyři + Over to You.
reagovat

Martin H @ 13.07.2016 15:16:16
Dobrá recenze na dost nepovedené album. Kdybych tohle slyšel jako první od Black Sabbath a nic jiného od nich neznal, asi bych nad nimi zlomil hůl a nechápal bych, proč ostatní na ně nedají dopustit. Naštěstí se Never Say Die! ke mně dostalo až po předcházejících skvostech. Spíš než znechucení u mě při poslechu převládal smutek, kam až drogy dovedly tuto stylotvornou kapelu. Dík za smutnou připomínku.

13.01.2013 blue robinson | #

Black Sabbath ,Black Sabbath zaklad vsetkych metalovych kapiel hra v podstate stale aj na tomto albume hardrock,co je uz aj tak pokrok,lebo povacsinou sa pouzival vyraz rock.Takze Black Sabbath si v 78 vyda album Never Say Die,,album je totalna spica aj ked mnohi znalci v tom case album povazovali za slabe ale to este netusili ake hluposti sa budu povazovat za rockovu hudbu o 30az35rokov.Tento album je proste genialny .Ja sa nedrzim encyklopedii ako to tam pisu,ale svojho vnemu ako to ja citim a hodnotim.Jednoducho tento album je nabombovany od prvej sekundy a clovek nema cas zacat sa nudit.Jednoducho Sabbathi davaju salvy ako zo samohybneho dela.Presna agresivna a hlavne pestra hudba co kapelam priblizne uz tak 10-12 rokov chyba.Lebo metalove kapely hravu od prveho tonu po posledny viac menej rovnako bez napadu a zas kapely typu,,GREEN DAY,, popik s hitmi dnes nazyvany akoze rock.To Madonna hra progresivnejsi rock ako taketo kapely.....Takze spat k Sabbathu jednoducho skvely narez uz prva skladba NEVER SAY DIE postavi latku maximalne vysoko takze clovek si dava otazku da sa toto este prekonat.Sabbath s lahkostou odpoveda ano uz zaver A strany ,,A hard ROAD,,to riadne ukazuje no zaver B strany to je symfonia nadupana nechutne dobre.Nikto vtedy este netusi ze Ozzy tu dava zbohom kapele,co je sice velka skoda ale na druhej strane vznikaju nasledne dalsie super albumy,,HEAVEN AND HELL,, a MOB RULES,,a az po Gillanovi sa objavi album ,,Seventh Starr,,co vlastne nie je vobec Sabbath a dost to citit ze len nazov ma nieco spolocne so SABBATHOM.Takze album ,,NEVER SAY DIE,, ktory niektori oznacuju ako slabsi je jednoznacne skvely,skoda ze v podobnom duchu nevydali viacej.Co sa da este zvlast na Sabbatoch a nielen na nich obdivovat je ich cit pre zmenu stylu a tempa skladieb.Myslim tym jemne balady a podobne sem patria aj dalsie kapely ako Led Zeppelin napr.ich III album ale aj ine skladby, pripadne Uriah Heep,Queen,Deep Purple a dalsie skupiny ktore urcovali trendy.Sabbathi este neraz ukazali ze ich pravom povazuju hned po Beatles a Rolling Stones za skupinu co najviac ovplyvnila rock.
reagovat

15.01.2012 moonySK | #

NEVER SAY DIE!

Ako sa vyvíja všetko živé, tak sa vyvíjala aj hudba Black Sabbath. Tento fakt som nevedel donedávna prijať, pretože som si myslel, že Sabbath tvoria podladené Iommiho riffy (prajem mu mimochodom všetko dobré a rýchle vyliečenie), Wardove tlmené bubny a Geezerove nekonečné basové linky (Osbournov spev sa od albumu Paranoid veľmi nevyvíjal, alebo aspoň ja som to nepocítil)...ale skutočnosť bola iná. Tony hrá vo väčšine piesní v E-tuning, Bill Ward už nemá pod blanami uteráky alebo handry a Geezer už hrá viac-menej predvídateľne. K tomu všetkému prispieva perfektná hra na klávesy od Dona Aireyho.

Tieto fakty Black Sabbath podľa zástupu "fanúšikov" na ich hudbe veľmi neprospeli, ale prečo nie...? Prvá Never Say Die je veľmi roztopašná, až z nej mám pocit ako keby sa v žilách hudobníkov po albume Technical Ecstasy objavila nová krv. Ďalej príchádza perfektná pieseň Johnny Blade so zábavným textom a taktiež peknou syňtákovou predohrou. Prichádza prvý zlatý klinec albumu, a to pieseň Junior´s Eyes, ktorá ma svojou atmosférou konečne vtiahla do albumu a začal som nerozumieť tomu, ako som tento album mohol tak dlho odmietať. Viac-menej známa singlovka A Hard Road ma veľmi neprekvapila, zato som si pri nej spieval a húkal pri nekonečnom fade-out vetu AAAAAAAAALWAYS A HAAAAAAAARD ROAAAAAAAAD :). Druhá strana začína celkom peknou piesňou Shockwave. Air Dance je veľmi zaujímava pieseň, ktorú keby naspieval niekto iný ako Ozzy tak by som určite nepoznal že je to Black Sabbath. Páči sa mi však koniec piesne - swingový rytmus so syňtákovo-gitarovým sólom. A prichádza najlepšia pieseň albumu Over to You, ktorá je väčšinou ľudí podcenovaná a prehliadaná, ale ja si myslím že by sa uplatnila aj na opuse ako Sabotage alebo na predošlej Technical Ecstasy (tam by len pomohla). No a záver albumu? Patrí zvláštnej dvojskladbe Breakout/Swinging the Chain ktorej veľmi nerozumiem a tak uberá na mojom hodnotení - mám pocit, že bola vytvorená pre minutáž (hlavne Breakout) a už vôbec nechápem zaradenie dychovej sekcie. Swinging the Chain je naspievaná Wardom, ktorý nemá vôbec zlý hlas ale pieseň ako sama o sebe je nezáživná a nemyslím si, že Sabbathi s Ozzym mali horší záver albumu. Škoda.

Každopádne sa mi tento album pozdáva a myslím si, že si moje hodnotenie 3 a pol hviezdy úplne zaslúži. Musím však zaokrúhliť nadol, pretože albumu Sabbath Bloody Sabbath som dal štyri a je oveľa lepší ako Never Say Die.

3,5
reagovat

gunslinger @ 15.01.2012 15:40:43
nič! jednoducho som album vypočul asi 3 krát a nič .. nič ma tu nebaví (až na ešte never say).. . ono keď človek berie drogy do istej miery je to sranda , ale keď to preženie tak už nie...

moonySK @ 15.01.2012 15:42:01
100 ľudí a 96 chutí.

gunslinger @ 15.01.2012 15:49:00
prečo práve 96 :-)

moonySK @ 15.01.2012 15:57:15
Netuším

Cossack @ 15.01.2012 18:52:29
Jsem na tom podobně, jako Gunslinger...
Ač jsem to několikrát zkoušel, pořád se mi nedaří přijít této nahrávce na chuť. Jistě, mnohá jiná banda by za takové album dala ledasco, ovšem rozmlsána předchozími počiny, nemohla většina fandů Sabatů tímhle soustem své chuťové pohárky naplno uspokojit! Určitě se na tom podepsal i fakt, že už se zkrátka „nevařilo” s takovou chutí a docházely rovněž nápady...
Ale "Never Say Never", vlastně "Die", třeba se mi jednou to „kouzlo” podaří zlomit a tu delikatesu po uležení odhalím a plně si ji vychutnám. (Zatím „Ozzyovskou éru” končím s "Technical Ecstasy", kde to ještě zdaleka „nesmrdí” tak výrazně, byť už se „předkládaná krmě” začíná trošku kazit a připalovat...) ;-)

adam @ 15.01.2012 19:09:41
black sabbath u mna zacina albumom black sabbath a konci albumom paranoid..... potom tam uz nie je nic co by ma prinutilo nevypnut ozzyho ci ronnieho ci kohokolvek krik. este teda uznavam ze trosku born again a slus.

moonySK @ 15.01.2012 19:23:54
Cossack: Vieš, ja preferujem tento album pred predošlým, zdá sa mi že je tu viac energie a nasadenia, škoda že Ozzy odišiel.

adam: Tak ty počúvaš dokopy zhruba 3 albumy? Neboj, my ťa zasvätíme :D

adam @ 15.01.2012 19:37:16
mily mlady clovek. mna uz do sabbath nezasvati nik. nepohol mnou ani koncert reunion na ktorom som bol a teda predpokladam ze nijaka recenzia co tu napises to nezmeni. ale musim uznat ze hlavne tie dva prve albumy stoja za to. tie su o originalite a o novom style ktory dali svetu oni. ozzy and gang. :-)

moonySK @ 15.01.2012 19:44:12
Adam: Fajn, ale mohol si si odpustiť tú štipku irónie. Dá sa to cítíť aj cez optickú sieť.

Cossack @ 15.01.2012 21:27:43
Proti gustu žádný dišputát, Adame...
Jen mě dost udivuje, že trojka (mnohými považovaná za nejlepší z první šestice alb) Tě neoslovuje (když jednička i dvojka se Ti líbí); zrovna tak pátá "Sabbath Bloody Sabbath" je výborná (a vysoce ceněná). A tak bych mohl pokračovat i v „neozíkovské éře” ("Heaven And Hell" s Diem, "Headless Cross" s Martinem)...
Ale je to Tvůj názor a máš na něj plné právo.

pito63 @ 16.01.2012 11:58:04
Pre mňa "Never Say Die!" znamená veľmi veľa.
Moony, vďaka za recenziu!

adam @ 19.01.2012 07:57:32
moony, nebud taky precitlively. radsej si uzivaj muziku a tes sa z nej.

PaloM @ 19.01.2012 18:08:20
Mňa tento výtvor tiež vôbec nezaujal, nenašiel som tu štipku nápadu.
Mal som problémy tak 50:50 už pri Technical Ecstasy (vidím, že je tu vadný názov "Ectasy", o chvíľu opravím), no Marie Rotrová ma pozitívne presvedčila :-)
Adam, súhlasím s Cossackom a za seba ti odporúčam, aby si dal šancu trojke "Master Of Reality". Je to môj najobľúbenejší album "Sabbatov".

@ 20.01.2012 16:58:34
Taky bych nerek ze je tahle deska nejak moc spatna -par songu je tam vybornejch. Mam ji dokonce radsi nez solovky Ozzyho.. Tuhle desku chce naposlouchat, tohle je presne ten typ hudby kdy 2-3 poslechy proste nestacej.
Jako jasne ze se se starejma Sabbatama se to neda srovnavat.. je to neco kapku jinyho.
Ten sound mi castecne pripomina spis nektery desky Ozzyho nez stary BS.

Osobne bych dal 4*.. ale urcite v tom z my strany urcitou ulohu hrajou i emoce/vzpominky - protoze tuhle desku znam uz skoro 30 let - od svejch cca 14ti (mel sem ji nahranou na kazete)

Muj favorit od BS je Sabotage.

18.07.2007 martin.b | #

Je to zvláštní deska, tenhle NEVER SAY DIE. S titulní skladbou kapela vystoupí v pořadu "TOP OF THE POPS". Hmm, tenkrát byl asi všechno "pop" a nejsem si jistý, jestli to bylo to správné měřítko kvality. Ozzyho to už evidentně moc nebaví a na koncertech k tomuto albu je s přehledem "válcuje" předkapela VAN HALEN. Celé to není tak nejhorší, ale kdybych si nepřečetl na obalu název kapely a neslyšel typický Ozzyho zpěv, tak bych je podle hudby asi nepoznal. Jsou tam dobré skladby. A Hard Road, Never Say Die, Over To You. Ale kdeže je ten klasický Sabbath sound. Je pryč, máme tady vlastně novou kapelu. Fakt jen pro sběratele a fanoušky.

P.S. Údajně měl toto album nazpívat jistý DAVE WALKER, jelikož Ozzy na chvilku z kapely zmizel a když se vrátil, nechtěl zpívat připravený materiál po někom jiném a tak vznikl materiál na toto album ve velice krátké době. Tak řekl v jednom nedávném rozhovoru Tony Iommi. Amen!


reagovat

pepa @ 25.07.2007 12:50:23
kurva,co furt máš.výborná deska.dávám čtyři body

merhaut @ 25.07.2007 13:09:08
pepa? který kurva pepa? ten z depa? ... zkrátka, neregistrované a nepřihlášené "pepíky" budu mazat.