Reakce na recenzi:

kamila - @ 20.10.2016

Tvorbu Yes mám ze sedmdesátých let ráda skoro kompletně a tak budu tuhle desku obhajovat ať se to někomu líbí, nebo ne. Jasně, možná už to není taková paráda jako Going..., můza ale nelíbá skladatel bez přestávek a ty nápady, ze kterej je Tormato poskládaný mají do průměru ještě hooodně daleko (jak tu mnozí usuzují). Je cítit vývoj, Howe určitě nestál o to, natočit něčí part 2 a jestli doba posílala tyhle (prej fosílie) do kopru a mladí chtěli rebelii, na 20 minutové Close... už chuť nebyla. Roztahanost a nudná rozplizlost topografického oceánu mě nebere a tak zkrácení skladeb na Toematu obdivuju.

Úkrok od uměleckého směru provozovaném ve špičkové "klasické" formě třeba na Relayer, je znát už z první Future Times / Rejoice, rytmika si jede svou stopu a Rickův doprovod jakoby sem ani nepatřil, Stev sype melodie a Anderson zase v čele.
Skutečný poklad tvorby Yes a mou nejoblíbenější skladbou tohoto alba je dvojka Don't Kill The Whale. Jedinečná a geniální hra Steva Howea se postarala o nesmrtelnost tohoto songu v mé hlavě, generuju každou jeho notičku, každičkou melodii a sólíčko, tohle skupenství promyšlených tónů, i když působí nesourodě, uvádí mou mysl do transu. A to záměrně nemluvím o jejím vokálním doprovodu, to by bylo na další odstavec:)
Renesanční ozdůbka Madrigal, geniální vyspurtovaná Release, Release, kde plyn u podlahy drží jak Squire, White i Wakeman a Jon je nahání s jazykem na vestě, když se pak Steve řití se svým Porsche sólem, na brzdu se ještě zdaleka nešlape. Arriving UFO mě bavit nemusí, ale novátorský insipirace představit dokáže. Při Circus of Heaven cítím něco mimořádnýho, něco co se z hudby Yes už za pár let vytratí a kapela se podobnými vyjadřovacími schopnostmi bude zabývat dalších několik dlouhých let, bohužel už ne na tak kvalitní úrovni. Píseň Onward, další vavříny a zlatý pohár pro kapelu, která za pomoci nálad vytvořených v tomhle kuse utíká svým kolegům za horizont. Máte taky tak rádi Squirovo vybrnkávání a tajemný hlas lesního rohu? Já mooooc.
Do cíle (když už jsem zmínila ten automobilismus) se řítí ještě jeden startující, je jím On The Silent Wings of Freedom, prog-rockový nářez s fantastickým Wakemanem, Squirem, nebo snad Howem, vlastně všemi :-) kurňa dyť tohle je umělecký dílo.

Malířskou modernu ráda nemám, snad jen Dalího a přesně stejné emoce jako pohled na jeho roztodivný myšlenkovo bizarní svět ve mně vyvolává tahle skladba, tohle album.

Jakže jsem to napsala na začátku? Obhajovat? Přesně! Nepotřebuju psát (jak mnozí jiní) "ten a ten album je v diskografii kapely průměrný", svůj názor brát jako všeobecnou znalost a vlastně tím říkat-takhle to přeci je daný. Je totiž rozdíl použít tuto větu, nabo napsat důležitá slova "podle mě", nebo "pro mě"...blá,blá.

Takže všem rádoby znalcům dávám na odiv : ) Tormato je pro mě vynikající album:) hvězdy, nehvězdy:)