Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 23.03.2020

Kolik sezon může v prostředí populární hudby přežít "vlna"? Jak dlouho trvá, než se tvůrci (sub)žánru pokusí jej buď výrazně obměnit nebo na jeho křídlech doplachtit do všestravujícího a všetransformujícího středního proudu, zatímco původního stylu jako takového se zmocní méně nápadití epigoni, kteří jeho postupným rozmělňováním ještě zkusí urvat kus slávy a utržit nějaký ten dolar? Britská merseybeatová mánie se vyčerpala za tři roky, zámořské psychedelické snění jakbysmet. Pro hard rockové máničky se letopočtem, v němž na to jejich vlasatí hrdinové zkusili jít pořádně od lesa, stal rok 1973. Led Zeppelin se na desce Houses of the Holy namísto hutného řinčení jali nakukovat do světa vzdušnějšími rockovými miniaturami, Deep Purple si hledání vlastní identity vetkli přímo do názvu desky Who Do We Think We Are, a Black Sabbath? Ti se podle mě dali na své sebevražedné rockové misi cestou nejpřekvapivější.

Těžko mohla být kapela víc "v háji" než po skončení turné k desce Vol. 4. Drogami a kočovným životem vyčerpaní Osbourne, Butler a Ward spolu s kolabujícím Iommim, který se navíc potýkal s autorským blokem, byli zralí spíše na blázinec než na nahrávání nové desky. Pomohlo ale několik týdnů volna a atmosféra britského středověkého hradu, do kterého se Ozzy a spol. zavřeli, a najednou začal vznikat materiál, který svou mohutností a propracovaností kapelu posunul o pořádný kus vpřed.

Nápadité Iommiho riffy, které stojí v základech celé desky, rytmika Butler/Ward plně integrovala do své vlastní souhry, takže nástroje zní kompaktněji, než bývalo u Black Sabbath zvykem. Kapela se taky nebála na jednu stranu místy pořádně prásknout do koní, na stranu druhou pak komponovat, stavět skladby o členitější struktuře. Hned úvodní titulka Sabbath Bloody Sabbath představí účinný kontrast slok a refrénu s kontrastní třetí pasáží na konci, megasilným účinkem se na mně projevuje i Sabbra Cadabra s moogovým a klavírním přispěním Ricka Wakemana, stejně jako Looking for Today, kde Iommi ze svého arsenálu nástrojů pro změnu vytáhl flétnu. Vedle těchto tří vrcholů jsou tu ještě tři další výborné vypalovačky A National Acrobat, Killing Yourself to Live a Spiral Architect, jejichž tvrdě tesané riffy a osudové melodie dělají desce více než dobrou službu. O něco slabší se mi pak jeví syntezátorem "krmená" potemnělost Who Are You? a akustická instrumentálka Fluff, která, ač sama o sobě fungující, mi mezi ty ostatní riffmajsteřiny zkrátka nepasuje.

Značnou částí textů na desce Sabbath Bloody Sabbath se v různých obměnách prolíná motiv lamentu jedince, se kterým "vydrbal" systém. Titulní skladba, Killing Yourself to Live nebo Who Are You, tam všude má "velký bratr" (ať už je jím myšleno cokoli) na svědomí spoustu bolesti a utrpení. V Looking for Today je oním zlosynem samotný hudební průmysl, který jedince přežvýká a vyplivne, až se mu přestane hodit. Filozofičtější tematiku nikdy nenarozených dětí a nekonečně se opakujících životů nadhodí A National Acrobat, v kontextu ostatních textů až naivně naopak působí schematické vyznání lásky jisté dámě v Sabbra Cadabra. A závěrečný Spiral Architect? Jeho surrealistické verše se otřou o ledacos, jasný smysl aby v nich ale jeden pohledal.

Sabbath Bloody Sabbath je po čertech dobré album a v mé "sabbathovské" hierarchii stojí těsně pod vrcholem zastupovaným triumvirátem Master of Reality - Sabotage - Heaven and Hell. Méně úderné texty více než vyvážilo strhující hudební kamikadze dokazující, že Black Sabbath ještě svůj domovský žánr mají kam posunout a jak inovovat. Těchhle čtyři a půl zaokrouhlených dolů spíše z principu obvykle ospravedlní pouze následný poslech některého z výše zmíněné trojice alb. Nebýt jich, stojí Sabbath Bloody Sabbath v mých očích na vrcholu celé diskografie kapely.