Reakce na recenzi:

horyna - @ 20.04.2020

Vojtova recenze na Technical Extasy mne zaujala natolik, že jsem nelenil a hned v časném sobotním ránu si vybalil i poslední disk B. S. Ozzyho éry, desku Never Say Die. Ta mi ve skříni přebývala dobrých pár měsíců ještě v origo igelitovém obalu, abych konečně sám sebe mohl přesvědčit, jestli je tento kotouč skutečně taková hrůza, jak se o něm dlouhá léta traduje, nebo to s ním není zase až tak zlé. Říká se, na každé šprochu pravdy trochu a tak jsem k úvodní zkoušce přistupoval s malým despektem i strachem zároveň. Ale říkal jsem si nu což, placku sis koupil, tož když to bude taková příšernost, rychle se jí zase zbavíš.

První poslech jak už to bývá neprozradil zhola nic. Byl to takový ten klasický vrt do neznáma s nezáživnou stuhou pohupující se okolo vás. Druhý a třetí test už vypadal slibně a když jsem pak disk několikrát projížděl jen co skladba to úvodní část po refrén, začínal jsem se bleskově orientovat a záchytné body vyskakovali velice rychle. Na konečný verdikt je třetí den samozřejmě příliš brzo, ale jsem tuze rád, že v mém případě se o žádné lamentování nad Never Say Die jednat nebude.

Věřím tomu, že v době nahrávání byla kapela v rozkladu, že vázla komunikace, každý z hráčů si frčel ve vlatsním světě drog a chlastu, a najít v takové atmosféře chuť ke společnému jamování, či snad rozvoji podnětných nápadů moc nejde. Ale předpokládám, že základní kostru většiny skladeb přinesl Tony Iommi a některé z nich měl už hotové celé. Ten jediný se držel na uzdě stran přílišné konzumace opojných látek a tak dokázal myslet a především stále zajímavě psát.

Začátek desky mi přijde naprosto v pořádku. Úvodní titulku Never Say Die znám vůbec nevím odkud a i když to není žádný doom (metal) typu skladeb z Master of Reality (který jejich fans chtějí slyšet především), jako slušná hard-rocková pecka tato skladba dle mého obstojí. Navíc Ozzyho modulovaně plastický zpěv se mi tu hodně zamlouvá. Stejně tak mne zaujala jemným klávesovým podmazem ozdobená Aireyovka Johnny Blade. Problém nemám ani se stavebně zajímavě stmelenou Junior's Eyes. Nejslabší část desky vidím v jejím středu. Songy Hard Road a Shock Wave mě dvakrát neoslovili a vyjma provzdušňující španělky v druhé jmenované, to žádné velké poklady nejsou.

Nejzáživnější/nejkreativnější část desky se nachází na B straně. Ta mi připadá výrazně slibnější s trojicí silně dominantních, nápaditých až impozantních čísel. Vše nakrojí snová balada Air Dance s očistně implantovanými melodiemi a překrásnou stopou Iommiho klasické kytary vybrnkávajíc v závětří Aireyho klavíru. Paráda. Over to You je dalším pokladem. Valivé děsuplné tempo, deklamující Ozzy a romatické vyhrávky na klavír skladbě náramně sluší. Je to sice úplně jiný odstín, než na jaký je člověk u B. S. zvyklí, ale jestli tohle měl být chvilkový vývoj, neříkám ne. Breakout mám také moc rád. Zvýšenou nápaditost songu podporují naroubované dechy s vedoucím saxofonem. Nikde jsem nenašel kdo na tyto nástroje hraje, ale nedomnívám se, že jde o klávesový plagiát. Na to znějí až příliš živě a uvěřitelně. Je v tom kus kabaretu i free jazzu. Závěr s Wardovou Swinging the Chain není sic nic světoborného, ale budiž.

Suma sumárum jako nový fanoušek této etapy Black Sabbath nevidím jejich poslední společnou desku v až tak špatných barvách. Rozhodně nad ní nelámu hůl jako většina služebně starších, kteří ke kapele přilnuli od jejich začátků a kteří se jim klaněli především na prvních třech, respektive pěti nahrávkách.