Reakce na recenzi:

Apache - @ 11.02.2024

Nejlepší album Saxon? Pro mě jednoznačně Innocence Is No Excuse.
Takový The Eagle Has Landed je sice naprosto famózní živák, jeden z nejpovedenějších, co jsem kdy slyšel, ale mezi studiovými alby Saxon je moje jednička jasná. K jejich předchozím studiovkám mám sem tam nějaké výhrady, ale o Innocence vám nic špatného neřeknu. Je to deska, která mě jednou provždy přesvědčila o tom, že tahle kapela stojí za hřích.
Chybu tu nemá vůbec nic. Od obalu LP i singlů s vtipnými parafrázemi na téma "zdánlivě nevinná dívenka zabíjí pána na x různých způsobů", až po to, co se počítá nejvíc - tedy samotnou hudbu. A přesně tady mi Saxon dali něco, co mi na předchozích řadovkách scházelo. Nálož hitového heavy metalu s hromadou melodií, fantastických rifů, strhujících refrénů a atraktivním soundem, na správných místech podpořeným vkusnými klávesami. (Dodnes mi nikdo nebyl schopen odpovědět na otázku, kdo na ně tenkrát vlastně hrál.)
Innocence je pro mě nejlepším možným spojení agresivity rané NWOBHM (nové vlny britského heavy metalu) s tehdy nastupujícím melodickým trendem v hard & heavy oblasti.
Tahle deska jede od začátku až do konce, takže je pro mě těžké vybrat jen několik zásadních písní. Ale když už, tak musím určitě jmenovat úvodní, atmosféricky vtahující "Rockin’ Again" a zběsilou smršť zvanou "Everybody Up".
Miluju všechny ty fórky a parádičky, kterými jsou obě skladby vyšperkovány. V první z nich je to hlavně zasněná nálada, melodické sbory (věc u Saxon dříve nemyslitelná) a pak hlavně to závěrečné “zaseknutí se" s mohutně skandováným refrénem, podpořeným opakovanou smyčkou bicích.
Druhá jmenovaná je žahajícím kytarovým přívalem, který v kultovním italském splatter horroru Démoni ještě téhož roku sugestivně dokresloval atmosféru bezhlavého útěku městem, ovládaným monstry. Fórek s pinknutím do kláves a následnou krátkou ozvěnou (použitý během druhé a třetí sloky) v téhle pecce úplně zbožňuju. Sóla jsou zde překryta mohutnou stěnou unisono rifujících kytar a celá střední část, uvozená Biffovým varovným “on your feet”, se tak mění v ukázkové inferno.
Ale to nejsou zdaleka všechny dobroty, které v pořadí osmé (a bohužel poslední s basákem Stevem Dawsonem, autorským pilířem kapely, jehož nepřítomnost silně poznamenala kvalitu následujících počinů) album nabízí. Nelze nevypíchnout především singlové zářezy, kterým vévodí vpravdě monumentální dvojice "Rock 'n' Roll Gypsy" a "Broken Heroes".
První z nich je vysoce chytlavá refrénovka, opěvující život na cestách, v té druhé dostaneme protiválečnou baladu o bezejmenných vojácích, zmizelých ve víru mocenských válečných konfliktů. Obě písně (ostatně jako vlastně celé album) disponují bombastickým soundem, za nímž nejspíš stojí producent Simon Hanhart, pozdější studiový spolupracovník Marillion, Davida Bowieho, Bryana Adamse nebo Toma Jonese. Obě jmenované skladby byly, stejně jako i třetí a nejkomerčněji znějící singl "Back on the Streets", opatřeny videoklipy, což může být považováno za důkaz, že nová nahrávací společnost Parlophone/EMI se o kapelu po odchodu od Carrere dobře postarala. 
Prodejní výsledky však nebyly tak skvělé, jak by se při takové propagaci mohlo zdát. Ne všichni fanoučci přijali změny v hudebním směřování Saxon od klasického syrového heavy metalu k plnějšímu a líbivějšímu soundu, cílícímu na dobývání amerických arén. Kapele se nikdy nepodařilo to, co jejich krajané a souputníci Judas Priest a Iron Maiden zvládli ve stejné době na jedničku – tedy dobýt Ameriku. Naopak, popularita Saxon poklesla i v jejich rodné a do té doby bezmezně věrné Británii. Innocence Is No Excuse se na domácím žebříčku umístilo na 36. místě (nabízí se srovnání s jejich úspěchy z dob největší slávy NWOBHM, kdy se s některými alby dostali až do Top 5) a v Americe skončilo až na 133. pozici.
Přes slabší ohlas a všechny výhrady ze strany kritiků i fans, je Innocence považováno za poslední velké album Saxon 80. let, v podstatě uzavírající jejich "hey days“. Po něm následoval sestup až někam do druhé metalové ligy, přičemž si kapela obzvláště nepomohla svým nejkomerčnějším zářezem Destiny z roku 1988. Když se pak Saxon začátkem roku 1991 vrátili v plné síle s vynikající kolekcí Solid Ball of Rock, zaznamenal to jen málokdo.
Vůbec nic z výše uvedených faktů však nemění můj pohled na jejich celkově osmou (a sedmou studiovou) desku, kterou budu mít už navždy spojenou s nostalgickými vzpomínkami z půle osmdesátých let, kdy byla soundtrackem nejen k mnohému z tehdejších divokých mejdanů, ale společně s nejlepšími kousky Accept, Scorpions, Mötley Crüe, Krokus a dalších mých tehdejších hrdinů také soundtrackem k mému vlastnímu mládí.

PS: Otázku, kdo hrál na tomhle albu na klávesy, jsem před časem položil i umělé inteligenci. Ta věc mi lhala jako když tiskne. Vždycky když jsem ji usvědčil z jedné lži, nabídla mi druhou. A tak jsme se motali pořád dokola a nikam se nedostali. Asi se na to jednou zeptám Biffa Byforda. Jsem zvědav, jestli to bude vědět aspoň on.

PS 2: K desce mám takovou vzpomínku, týkající se tuzemského rumu. Někdy ve svých sedmnácti letech jsem ho na návštěvě u známých při jejím poslechu vypil skoro celou flašku a pak se při odchodu netrefil do otevřených vrat. Druhý den jsem se probudil jako znovuzrozený - následky naprosto žádné. Alespoň zdánlivě. O pár dní později jsem zjistil, že jeden následek to přece jen mělo. Je to už skoro 40 let, ale tuzemák od té doby nemůžu ani cítit. 
To album mi ale šmakuje dodnes.