Reakce na recenzi:

Russell - @ 28.06.2008

Absolutně průlomové album z doby, kdy by asi nikdo nečekal zrod nové progresivní legendy. Pink Floyd pozvolna odpadají, Genesis vody art-rocku opustili někdy v roce 1978, v tomtéž roce začíná Peter Gabriel propadat ethnu (sice v jeho podání úžasnému, ale ethnu). Caravan v roce 1983 vydávají solidní Back To Front, ale pak se na dlouhých 7 let odmlčí a upřímně, od poslední klasicky art-rockové desky je to taky už v roce 1983 dlouhých 7 let. Van der Graaf Generator, ELP, Triumvirat...neexistují. King Crimson existují, ale jejich tvorba nedosahuje kvality In The Court Of The Crimson King nebo Larks Tongues In Aspic. A v tomto prostředí se najednou objevuje kapela, v jejímž čele stojí patrně nejcharismatičtější vokalista 80.let. S kompletním make-upem tváře a roztrhanými šaty klauna-žebráka začíná zpívat první verše So here I am once more...jako by evokoval, že jej všichni již léta známe. A s Gabrielovskou intonací pokračuje. Tak se rozvíjí možná nejlepší art-rockové číslo 80.let, skladba Script For A Jester´s Tear. Mráz v zádech musí provázet každého fanouška progresivní muziky po celých 9 minut. Ovšem album neúprosně pokračuje. První singl He Knows You Know potvrzuje obrovskou sílu kapely. Neuvěřitelná basa Trewavase, silné klávesy Kellyho, solidní bicí Pointera, geniální kytarové sólo hudebního mozku Rotheryho a abych nezapomněl...neuvěřitelný Fish. Ať už jako textař (Light switch, purple fever...), jako zpěvák, ale i jako herec (kdo viděl Recital of the Script a to, jak si Fish při sólu mikrofonem "píchá drogy" a poté si jím jako žiletkou přeřízne žíly ví, o čem píšu. He Knows You Know odeznívá a následuje další fantazie - The Web. Elitní skladba, propracovaný progresivní kus (aby také ne, když první demo natočila kapela ještě s Dougem Irvingem v roce 1979). Člověk si říká - tohle tempo prostě nejde udržet a čeká, co bude dál. A zjistí, že jde. Garden Party, druhý singl. Opět neuvěřitelný výkon a harmonie jak rytmické sekce (po celé album vedené magickým Trewavasem) tak sekce melodické (zejména kytarová sóla Rotheryho) a nade vším ční poetické texty Fishovy, texty muže, jehož hlas nejde slovy nijak popsat, kterého je nutno prostě slyšet. Chelsea Monday, půvabná balada, připravuje půdu pro závěrečnou skladbu a tou je Forgotten Sons. Tvrdý začátek o tvrdé válce postupně ústí v neuvěřitelně silnou "modlitbu", během níž se znova (pokolikáté už?) objevuje husí kůže (Fishův křik Amen!) a pak závěr. Ne, ani v 70.letech takové závěry nevznikaly. Je obrovské štěstí, že někoho z kapely napadlo v roce 1981 vzít tehdejší samostatnou skladbu Snow Angel a udělat z ní závěr nové skladby Forgotten Sons. Její neskutečná síla opět definitivně pronikne pod kůži při shlédnutí DVD Recital of the Script (patrně nejlepší hudební DVD které znám - spolu s Genesis Live 1973 a Sparks Live In Stockholm 2004). Neo-prog je zrozen a bude žít. Žízeň art-rockových fanoušků je ukojena, navíc díky EMI a i díky tomu, že neo-prog je přeci jen přístupnější masám, se ze Scriptu stane album s více než 300.000 prodanými nosiči. Tedy platinová deska. A dodnes je inspirací. Marillion vydají ještě 3 desky. Pak odejde duše a přijde skřehotal...i tak to někdy chodí. Nicméně vřele doporučuju zaměřit se na sólovou kariéru Fishe, alba jako Vigil In A Wilderness Of Mirrors, Sunsets On Empire nebo 13th Star za poslech určitě stojí, pokud se umíte oprostit a nečekat od toho staré Marillion.