Marillion - Script for a Jester's Tear (1983)

Svoji první dlouhohrající studiovou desku začali MARILLION nahrávat v prosinci 1982, na trh se k posluchačům dostala v březnu 1983. V mezidobí od vydání EP Market Square Heroes nedošlo k žádné personální změně, takže kapela mohla společně cizelovat svůj projev a to se na výsledku bezesporu kladně projevilo. Změnila se osoba ovlivňující zvuk a další věci s ním spojené, neboť původní producent David Hitchcock měl vážnou autonehodu a nebyl pro nahrávání způsobilý (má ve sleevenote alespoň poděkování). Takže tuto roli obstaral Nick Tauber známý ze spolupráce například s THIN LIZZY anebo TOYAH. Práci rozhodně odvedl dobrou, ke zvuku nelze mít žádné výhrady. A k hudbě? No, tak to už teprve ne.

Od první skladby se jedná o vpravdě inaugurační uvedení do vesmíru MARILLION & Fish. Měli své role rozdělené, muziku skládala kapela, o texty se postaral výhradně právě vokalista. Díky tomu věděl, jaká poselství slova nesou, s autorskou jistotou znal, co zpívá, dovedl vyjádřit sdělení a měl pro to hlas. Jeho teatrální plasticita umí vyjádřit všechny pocity, které se na paletě progresivního rocku nacházejí. Na výsledku se naprosto nepřeslechnutelně projevuje, že se v jeho osobě potkalo několikero vzácných vlastností a vlastně se nedá říct, že by byl pouhým interpretem. Je předříkávačem a narátorem vlastního universa, jež je obdařeno svojí mytologií, historií, pověstmi, které je nutno předávat lidem k poslechu a potěše. Mistr pěvec vede Hudbu tam, kam sám chce, a je to vždy správný směr.

Na tomto místě významně podotknu, že jsem MARILLION a GENESIS poznával paralelně v průběhu 80. let, a to zejména na počátku dekády z aktuálních alb obou skupin. Tehdy nebylo vůbec žádné diskuze o tom, kdo hraje progresivní hudbu a kdo nablyštěnou disko hopsandu. Hošani, co se na dýze vrtěli, chtěli slyšet nějaký Dženále, no a my řekněme rockeři a metalisté jsme hledali něco zajímavého jinde. Velice rychle jsem se tak dostal k YES, JETHRO TULL a MARILLION. Tento generačně nesourodý trojlístek byl pro mne uměleckým světlem na konci metalového tunelu. Pro pořádek dodám, že temné stěny podzemní krypty kovově tvrdé muziky jsem nikdy zcela neopustil, a rád se do jejího hájemství vracím jako do bezpečného útočiště. Ale tehdy jsem byl (a dodnes jsem) totálně fascinován nadpozemskou deskou The Broadsword And The Beast (1982), z níž na recenzovaném díle slyším na několika místech podobné textury kláves i stejně rozšafné tvoření náladových ploch (Chelsea Monday). Když jsem posléze zpětně doobjevil artová alba GENESIS, přišla mi jako vcelku dobrá podoba Fishových MARILLION, ale neposlouchal jsem je zdaleka tak rád a často. Výjimku tvoří pouze Trespass, kde toho ducha F-MARILLION cítím hmatatelně, obzvláště právě při porovnání s nyní pojednávaným legendárním kouskem Script For A Jester's Tear.

Vlastně přese všechnu všude možně proklamovanou provázanost vnější podoby projevu těchto dvou kapel vnímám daleko významněji jejich vzájemné odlišnosti. Třeba práce kytar je úplně jiná, Steve Rothery má ve zvuku daleko silnější náboj a drive, jeho kytary nejsou vůbec Hackettovsky klouzavě hladké. Díky tomu se muzice MARILLION dostává více na průrazném rockovém výrazu. Skladby se stávají velice poslechově strhující, průbojně jedou a nezdržují se na místě nějakými předváděčkami pidlikobrnků a oškolobrtoťuků. Však taky Hackett na zmíněném Trespass ještě nehraje, to bude asi důvod, proč se deska vymyká i podobá. MARILLION mají funkční dvojí turbo, kterým jsou Fish a Rothery. Občasnou forzáží je pěkně nakopne klávesák Mark Kelly. Rytmika se jeví opět spíše jen jako funkční prvek, ale třeba ve The Web si můžeme vychutnat jak pasáže měkce podbarvené basovým vlněním, tak i jízdu s údernými salvami bicích.

V každé kompozici se nacházejí kontrastní pasáže, v nichž se intenzita rytmů a melodií zlomí do úplně jiné nálady. Takto vznikají hodně rozbouřené a rozeklané krajiny a není jednoduché se v nich na první poslech orientovat. Zato při desátém, padesátém, stopadesátém se podle nich řídíte, působí jako záchytné body, majáky světla, odrazové můstky, přírodní krásy. MARILLION nedávají na své hudební konstrukce žádné ozdoby, dovedně je těmito konstrukcemi sami vytvářejí. Nestaví ulici z řady stejných domů, které by se lišily jen jménem na zvonku a tvarem klepadla. V jejich street má každá stavba naprosto odlišný základ, velikost a tvar průčelí, jinou střechu, labyrint v zahradě, počet a rozmístění oken, barvu a materiál vstupních dveří. Tady nikdo nezabloudí, a kdo se zabydlí, hned trefí, nemusí hledat.

Místo nějakého neúčelného popisování každého tracku se omezím na jmenování společných atributů. Čirá a průzračná struktura, odhmotněnost, aniž by se snižoval důraz, překrývání a prolínání motivů, navazování kontrastů, odvážné řazení protikladných figur, výrazová dynamika, organická vrstevnatost i snový minimalismus, to jsou aspekty všech skladeb. Není výjimkou, že se nám všechny jmenované a spousta dalších nevyřčených mihnou před očima během několika desítek sekund. Snad jedinou vyrovnanější výjimkou je předposlední Chelsea Monday, ale je to spíše dáno tím, že nebouří tolik jako ostatní, navíc se nachází těsně za rozverně rozdováděnou Garden Party plnou palčivých sarkasmů. Zkrátka konstatuji, že jestli se někde servírovalo menu pro bezbřehé a nezkrotné obžerství mysli posluchačovy, bylo to právě v této hodovní síni s názvem Script For A Jester's Tear.

Poslech nahrávky je vždy stupňovaný zážitek. Po celou dobu trvání každé skladby mám neodbytný pocit, že právě tady a teď se něco děje, že zrovna zde jsem osobně přítomen a znepokojivě se mne to týká. Takto být vtažen do dění - veliké hudební mistrovství. Je tu také často využita mnou milovaná technika, kdy vokál je podbarven kytarovým sólem, což jim oběma dává násobně vyznít v naléhavosti, třeba v závěru Forgotten Sons. Přičemž právě tato skladba sama (kdo si ji pozorně poslechne, zjistí, že se na albu kmitne i kousíček Market Square Heroes, pokud si ho tedy předtím nevšimnul na coveru) je po celou dobu trvání umně držena přitaženými otěžemi, aby její energie sršela těsně pod hladinou a nedošlo k žádné obnažené jednoznačnosti. Tímto způsobem je ponecháván široširý prostor posluchačově fantazii, jež se může v bezbřehosti jí vlastní vydat tam, kam se hudbou vzbuzenými emocemi cítí být zvána.

Album má magickou schopnost přitažlivosti. Nelze od něj utéci, jak začne hrát, mysl se k němu upíná a nemůže se vymanit. Je nutno vylíčit jeho působivost, neboť je od prvních tónů jasné, že se děje něco mimořádného. Když vyzdvihuji pěveckou linku, nesmím zapomenout na zbytek. Muzika by tak skvěle nemohla fungovat, kdyby netvořila organický celek, kde je každá součást nějakým způsobem spojena se všemi ostatními. Vlastní organickou spojitost jednotlivých prvků při poslechu opakovaně prožívám jako tekutou esenci, která mne obklopuje. Vlastně jde o schopnost muzikantů vymyslet výrazné melodické a rytmické motivy, které ve správných harmoniích navrství a zaranžují. Jak prosté. Prosté tak, že se o něco podobného pokouší neustále statisíce muzikantů, ale povede se to jen jednotlivcům. Je otázkou štěstí, když se to povede udělat, je otázkou dvojnásobného štěstí, když se posluchači lačnému po zážitku povede takovou nahrávku objevit a naplno prožít. Zde se povedlo udělat i najít dávno pradávno, a dodnes nic nevyprchalo, spíše naopak, věkem se vše jen umocňuje, zesiluje, akceleruje.

K desce byly vydány dva singly, na jejichž B stranách se nacházejí nealbové písně. Singl, kde A stranu obstarala závorkově obohacená Garden Party (The Great Cucumber Massacre) představuje na druhé straně živou nahrávku Margaret. Vyšel i v podobě EP, tam je k dispozici nezkrácená dvanácti minutová verze Margaret tak, jak ji známe z rané kompilace B'Sides Themselves (1988). Na druhém SP byl na áčku uveden hit He Knows You Know ve zkrácené verzi pro rádia, a na béčku byl doplněn starším songem s novějším textem a dvojsmyslným názvem Charting The Single. 12” verze se konala též, áčko je na ní v plné stopáži.

MARILLION autorsky opět ve skladbách použili a novými aranžemi opatřili částečně i starší materiál. Sice to na prvních vydáních nezmínili, ale později byla jména podílejících se hudebníků v kreditech doplněna. Z hlediska zvuku doporučuji první vydání, nejpozději do roku 1996. Později se remasteringovým kreativcům povedlo postupně udělat z DR14 rozžvejknutých DR7, a to je mňamka pouze pro otrlé labužníky a vyznavače šavle efektů.

Na této desce se už celkem jasně ukazuje, jak bude v následujícím období vypadat MARILLION-ovsko Fish-ovské pojetí progrocku. Že nepůjde o žádnou zjemněle zdvořilou a krotkou uměleckou krasohru, ale že můžeme čekat vyhraněné, sofistikované a nemilosrdné hudební kusy, co mají schopnost žíravě hlodat naši mysl a ostrým nástrojem v ní vyrývat jasně konturované představy. Pod zdánlivou vnější tváří GENESIS se tu skrývá kousavá potvora VAN DER GRAAF GENERATOR, a nedá nám pokoje ani klidu.

Za šest totálních hudebních bomb dávám pět hvězd, které mohou překonat jedině sami MARILLION.


CD EMI CDP 7 46237 2 (1987)
DR14
46:45

reagovat

Judith @ 19.10.2022 11:40:55
Amen. Líbí se mi vyjádření, že Marillion nevěší na své hudební konstrukce žádné ozdůbky, ale dovedně je těmito konstrukcemi vytvářejí, to je přesné. Mně tohle album připadá jako krápníková jeskyně - nepředvídatelné a občas hodně zubatě špičaté, ale zároveň velmi organické. Krása se ukazuje v jedinečných průhledech, jak po hebce jiskřivém povrchu klouže reflektor pozornosti. Moje cesta k Marillion byla pochopitelně jiná (v době jejich debutu mi bylo sotva pět) a těžiště zalíbení se mi postupně přesouvalo způsobem, na kterém bychom se patrně neshodli, ale o prvních dvou albech jsem nikdy nepochybovala, i když Fugazi mám asi ráda ještě o kapku víc.

jiří schwarz @ 05.10.2023 01:11:02
Jo, myslim, že kdyby Genesis byli o cca 12 let mladší, jejich první album by muselo být podobné, jako prvotina Marillion. Ale fakt Fish nemohl nemít naposloucháno Gabriela. Tak či onak, skvělé. V semdesátkách bylo skvělých alb milióny, naopak 80. léta byla na ně skoupá. Tenhle počin jednoznačně úžasný, jakkoli člověk může vnímat inspirace dřívějších (ano, to je vývoj, a je to tak ok).

Jméno Marillion jsem poprvé uslyšel v létě roku 1989. Do té doby jsem vůbec netušil, že uskupení podobného jména existuje, takže nabídka lístků na brněnský říjnový koncert v Mariánském údolí mě nechávala chladným. Jak víme, ona to stejně byla bouda a samotní Marillion ani netušili, že by měli v nějakém Brně hrát. Každopádně semínko nedůvěry bylo zaseto a kapelu jsem neprozíravě odsunul do škatulky nezajímavých.

Uplynuly tři desítky let, během nichž se doba, a především můj posluchačský vkus změnily. Poučen poslechem skupin Yes a Genesis jsem se odhodlal vyzkoušet i jejich následovníky. A jelikož se s tvorbou hudebních uskupení rád seznamuji chronologicky, pro začátek jsem si pořídil první dvě alba z období, kdy za mikrofonem stál charismatický zpěvák Fish. Musím se přiznat, že se jednalo o přímý zásah a obě alba mě postupně uchvátila.

Prvotina Script for a Jester's Tear vyšla roku 1983. Británie té doby byla ve znamení rozmachu heavy metalových skupin, silně o sobě dávali vědět novovlnní romantici a irští U2 se pomalu chystali k cestě za celosvětovou slávou. Do té doby víceméně neznámá skupina přichází s debutem, který jako by zdánlivě zaspal dobu a ustrnul někde v sedmdesátých letech v gabrielovských teatrálnostech. Jednotlivé skladby jsou dostatečně košaté a svou strukturou lehce připomínají rozsáhlé kompozice tolik typické pro tvorbu progresivních uskupení ze sedmdesátých let. Avšak podezírat hudebníky z pouhého kopírování Genesis by bylo příliš zjednodušující. Kompozice, které nám skupina na albu předkládá, jsou sice možná mladšími příbuznými písní z desek Nursery Cryme a Foxtrot, zároveň nepostrádají větší rockový drajv a tah na branku. Také délka jednotlivých kompozic se zkrátila, pryč jsou rozsáhlé dvacetiminutové suity, s jejichž vstřebáním by mohli mít někteří posluchači doby postpunkové určité problémy.

Marillion se nám představují jako dokonale sehraný stroj na vyvolávání emocí. Od úvodní kompozice Script for a Jester's Tears až po závěrečný opus Forgotten Sons jsem vtažen do jiného světa plného kouzelných melodií a nečekaných zvratů. Při každém poslechu objevuji něco nového, co jsem do té doby svým ubohým sluchem nerozeznal. To je zvláště patrné u nejdelší skladby na této podmanivé desce, u písně The Web. Vždy mě zaujme něčím novým, překvapujícím. Pokaždé si také náležitě vychutnám nádhernou Rotheryho kytaru v uhrančivé Chelsea Monday. Za to sólo by se nemusel stydět ani sám David Gilmour. A při závěrečné náloži skrývající se pod jménem Forgotten Sons jsem již plně jménu Marillion oddán a omlouvám se hudebníkům, že jsem snad někdy o jejich schopnostech pochyboval.

Deska Script for a Jester's Tears je jedním z mých pozdních objevů. Mohlo to přijít dřív, ale jak se věkem mění vkus, tak se snažím vracet ke skupinám, o nichž sice vím, ale z různých důvodů jsem se jejich tvorbou nezabýval. Nyní se to snažím napravit a tato recenze budiž malou splátkou dluhu, který k tvorbě Marillion stále mám.

reagovat

stargazer @ 09.07.2020 17:06:31
Mě první dvě alba Marillion chytla za srdce okamžitě. Na první šrtnutí. Byl to rok 1988 a já je sehnal na kazetách. Kompozičně a atmosférou mi připomínali nejvíc Pink Floyd.
V té době jsem prožíval také svou první opravdovou lásku a tahle hudba ty emoce jen dokreslovala. I když moje první holka se nstala mojí ženou, při poslechu Fugazi a Scriptu vzpomínky zůstávají. Jdu stahovat!

Tomáš Rojt @ 09.07.2020 17:37:54
První tři alba byla pro mne jako zjevení , hudba včetně grafického provedení tehdy ještě ve formátu LP bylo radost poslouchat a prohlížet . Pro mne osobně to bylo něco , co navazovalo na moje oblíbené Genesis, ovšem někde v 70. letech. Jsem velký fanda Marillion a to bez rozdílu kdo stál u mikrofonu . Fish i H mají své kvality o když jsou tak rozdílní.

jirka 7200 @ 10.07.2020 08:56:46
Jo, parádně jsi to napsal a připomněl tuto skupinu. Podobně jsem se k této desce dostal i já, takže souhlasím s každým řádkem.

Petr_70 @ 10.07.2020 09:34:16
Pro mne nejlepší album Marillion. Ale je to třeba brát s rezervou, protože jsem od skupiny neslyšel ani zdaleka vše. Dosud však žádné z následujících alb mne tak nezaujalo, včetně adorované Misplaced Childhood.

Brano @ 10.07.2020 09:39:33
Ako fanúšik skupiny Marillion môžem túto kvalitnú recenziu len oceniť.Celé 90-te roky som na nich frčal,hlavne Brave,Misplaced Childhood,Fugazi,Clutching...a mal som(a stále mám) aj výberovku
A Singles Collection-Six of One, Half a Dozen of the Other z roku 1992,ktorá na tu na progboarde nie je.Vďaka za recenziu!

Martin H @ 10.07.2020 13:41:25
Pánové, děkuji vám za Vaše reakce a názory.

merhaut @ 10.07.2020 20:12:04
„Tak co, je to jak GENESIS?“ ptám se lačně Oťase. „Lepší!“ lakonicky odvětí můj burzovní spolupachatel, co si čerstvý úlovek, LP „Script For a Jester’s Tear“ od MARILLION, poslechl jako první z nás. Nedivte se tomu patosu, psal se březen 1983, syntíkové nové vlny se valily ze všech stran, kdo z classic rockerů neutekl k metalu, anebo výlučné avantgardě, neměl pomalu co poslouchat. A najednou se zjevila majestátní hudba v duchu gabrielovských GENESIS. Fish a spol. široko daleko zviditelnili scénu, která se už nějakou dobu rozvíjela v šerosvitu ostrovního undergroundu. Do dvou let jsme objevili další skvosty, vedle minule připomenutých TWELFTH NIGHT a NEUSCHWANSTEIN, to byli hlavně kralevicové PENDRAGON, PALLAS a I.Q. [úryvek z mého sparkovského seriálu o progresivním rocku]

EasyRocker @ 10.07.2020 21:12:12
Martin opět předvedl - symbolicky i prakticky - parádní práci. Pro neznalé vyčerpávající pobídka, pro znalé skvělá nostalgická vzpomínka.

Mám debut Marillion rád, hodně rád, vždyť spolu s Twelfth Night, IQ, Pallas jsou pionýry neoprogu a ta doba byla svým způsobem přelomová. Přesto z nějakého důvodu, těžko říct, není u mě za max - u Fugazi mě zase s odstupem let trochu překáží ten moc synti, až nepřístupný zvuk. Do melodických výšin u mě vykvetli až na Misplaced... a hlavně pro mě famózním Clutching..., k těm jsem připojen pupeční šňůrou. A ještě jednou díky...:-)

luk63 @ 10.07.2020 21:50:52
Nevím proč mi tolik velebení Marillion nikdy nepadly do ucha! Míval jsem na CD první dvě alba, ale vždy mi připadaly jako slaboučký a nezajímavý odvar Genesis. Pokud jsem někdy slyšel něco z pozdější tvorby (např. jsem si omylem a jenom na krátký čas pořídil ´Holidays in Eden´), tak to bylo ještě o dost nezáživnější. Jedničce a dvojce dám slabé tři * a vím, že už si je nikdy nepustím.

dan @ 11.07.2020 15:39:09
Málokdo dokáže ocenit význam tohoto díla pro celé progrockové hnutí.

Jarda P @ 11.07.2020 19:25:21
Luk63: spíše než tvůj pro mě nepodstatný názor na Script mě zaujaly tvé hrubky v textu :-)

KlepetoX @ 11.07.2020 19:56:13
Jarda P: Objektivně je každý názor nepodstatný, to nemá smysl posuzovat. Ale ty s názorem nesouhlasíš, tak vytkneš 3 hrubky, ale ty sám v mnohem kratším příspěvku uděláš 2. A že v Horynových recenzích jich bylo klidně i 10 a víc, nikomu nevadí, taky proč? Jsou to jenom názory na diskuzním fóru, ne nějaká zkouška ve škole. Chtěl jsi prostě jenom autora "setřít", protože má jiný názor.

EasyRocker @ 12.07.2020 07:55:25
Je to zase o té mnohokrát diskutované subjektivitě v hudbě. Já tu setřel High Wheel jako ta černá ovce, ale tak to cítím. Každý další člověk = jiné uši.

Jarda P @ 12.07.2020 08:09:56
V 80. letech byl pro mě Script ve srovnání s novovlnými hrůzami balzám na uši. Merhautův příspěvek mohu s klidem podepsat.

luk63 @ 12.07.2020 20:44:31
Děkuji KlepetoX. Za hrubky se omlouvám (především Jarda P), názor na Marillion si ponechám.

northman @ 13.07.2020 07:08:32
Jestli hrubé chyby spočívají v tom co si myslím, tak podle mě nejsou Marillion ti, ale ta hudební skupina a napsal bych tam stejně jako luk63 y. To na úvod, skupinu Marillion jsem slyšel cca před 35 lety a přišlo mi to jako něco už slyšené a nezaujalo mě to. Nyní jsem si to pod vlivem recenze, mimochodem zdařilé, poslechl znovu a pocit je stejný, bez nabubřelých desek téhle skupiny se obejdu.

Petr87 @ 13.07.2020 09:10:29
Mně začínají MARILLION brát víceméně až od desky "Misplaced Childhood" a může za to jeden prostý fakt - zpěvák. Fish - jako takový pokračovatel odkazu Petera Gabriela - si s sebou vzal i spoustu jeho neduhů, především někdy až příšerně ukňourané výšky, kde mi třeba při skladbě "Punch & Judy" z další desky při jeho projevu skoro slézají nehty... Ano, uhádli jste; mnohem více mi vyhovuje Hogarth. :)

bullb @ 14.07.2020 06:12:28
Script som prvýkrát počul asi pred dvadsiatimi rokmi na odporúčanie kolegu. Nič moc. Btw práve on mi doporučil Yes - The Ladder. Ten úplne dostal. (Yes som nepočúval od Going ...).
Čaro hudby je práve v tom, že niekto úplne podľahne, niekoho totálne minie.
Napríklad Misplaced Childhood mi išlo v kuse, keď som niečo nudné robil na počítači asi pred desiatimi rokmi. A toto album mám rád. A teraz vyfajčíme fajku mieru :-)

Škoda, že som ešte nebol na svete v roku 1983. Som totiž veľmi zvedavý, ako na tento album reagovali fanúšikovia, ktorí si mysleli, že progresívny rock už ide do hrobu. Škoda.

Ale nevadí, tak som ho počul o viac ako 30 rokov po jeho vydaní. A som z neho nadšený.

S titulnou skladbou Script for a Jester´s Tear som mal na začiatku mierne problémy. Teraz ju považujem za jednu z najlepších na albume. Taká Genesisovská. Začína pomaly, ale ako postupne graduje, páni sekajú jeden motív za druhým, potom príde znova skľudnenie v strede a napokon skvelé finále skladby. No a Fish je naozaj dominantný. Druhá, najkratšia He Knows You Know nie je síce zlá, ale pri konkurencii ostatných skladieb, nejako extra nevynikne. Iné je to ale s The Web, ktorá patrí medzi tie "ostatné". Hlavne druhá polovica skladby, kde sa to nápadmi len hemží je vynikajúca. Sme v polovici albumu a tu musím podotknúť, že kolega Russell mal zaujímavú myšlienku: "Člověk si říká - tohle tempo prostě nejde udržet a čeká, co bude dál. A zjistí, že jde". Nooo ja by som povedal, že to ide ešte lepšie. Začína to razantná Garden Party so zaujímavým Fishovým textom. O snoboch a klamároch. Pokračuje to, povedal by som Pinkfloydovskou baladou Chelsea Monday. Trewavas je skvelý basák, len tak mimochodom. No a najlepšie príde nakoniec. Forgotten Sons, ktorá mi trochu pripomína The Knife Od Genesis. Opäť skvelý Fishov text o nezmyselnosti vojny, no a páni muzikanti nám ukazujú, koľko toho ešte majú v repertoári.

No a to je len prvý album! Ani po recenziách na ďalšie albumy Marillionu, ktoré som si prečítal, som si nebol istý, či túto vysoko nastavenú laďku prekonajú. No a prekonali. Avšak čo sa mi páči na debute, je tá zvláštna, jedinečná atmosféra albumu.

Moje hodnotenie: opravdu výjimečný album.
reagovat

Petr_70 @ 14.06.2017 07:02:47
Mne se tohle album líbí nejvíc ze všech, co z Fishem natočili.
Žádné další už mi tolik silné nepřipadlo...

horyna @ 14.06.2017 09:30:43
Adam, díky za recku, připomněla mi, že bych ho mohl zase jednou projet. Chvíli mi trvalo, než jsem právě debutu přišel na chuť. Velká paráda a ohromě silná první kolekce.

Jarda P @ 14.06.2017 10:50:12
Script jsem si přivezl v roce 1983 z vojny z Brna, kde jsem ji koupil na burze. Stačilo mi jen doporučení prodávajícího, že je to ve stylu Genesis. Když jsem si ji na opušťáku doma pustil, hned mě to nadchla. Po hrůzných novovlných kapelách to byla naděje, že ještě artrock nezahynul na úbytě.

exte @ 15.06.2017 10:44:29
Já poprvé slyšel Marillion spolu s U2 na Větrníku. Tehdy (1984?) tam v jednom pořadu dávaly průřez novejch alb Fugazi od Marillion a The Unforgettable Fire od U2. Vše jsem samozřejmě nahrával na starej Tesláckej kotoučák. V tý době jsem byl z obou alb částečně nesvůj - pro mně, v tý době posluchače starýho hard rocku a NWOBHM, byly obě alba, ač se mi docela líbily, pro mně poněkud trochu "méně stravitelný" (hlavně U2, který nemusím dodnes). Přitom starý Genesis jsem v tý době miloval.. Až následující nostalgická/komerčnější Misplaced Childhood (1985) mně plně dovedla k Marillion.. Prvotinu Script.. jsem poprvé slyšel (koupil/vyměnil na burze) až někdy v 85-86 po vydání Misplaced, takže k ní až takovej velkej citovej vztah nemám. Ale deska je to samozřejmě parádní - komplet první tři/čtyři alba Marillion jsou všechny parádní..

První dlouhohrající deska, která téhle žijící britské legendě vyšla už v roce 1983. Mám dojem, že přijít v oné době s kůží na trh bylo trochu troufalé, vždyť progresivní rock zcela živořil na okraji zájmu médií i fanoušků. Nicméně Marillion se podařilo uchytit, probudit zájem vždy nevyzpytatelného publika a ačkoliv se to nezdá, táhnou tu svou rockovou káru bezmála pětatřicet let.

Pochybuji o tom, že by se na Progboardu našel někdo, kdo by se o jejich hudbu nikdy aspoň neotřel. Nějak zevrubně ji rozebírat by tak bylo nošením sov do Athén, ostatně se na to ani necítím být dostatečně povolaným a tak tedy zkrátka a jednoduše: je to melodický progresivní rock, chcete - li neoprog, s charismatickým zpěvem a jaksepatří složitými texty. Skutečně, těžko by jsme tady hledali instrumentální kejkle, kulometná sóla a cirkusácké závody v tom, kdo vypálí smršť tónú v čase co možná nejkratším. Soutěž o nejrychlejšího kytaráka by tedy Steve Rothery rozhodně nevyhrál, ovšem muzika je to výborná, založená na působivých melodiích, emocích a atmosféře.

Není to zase tak dávno, co jsem si debutové album pořídil. Od Marillion jsem do té doby vůbec nic neznal, z tisku jsem tak akorát věděl o tom, že existují, ale při potulce musicshopem mě okouzlily nádherné obálky vystavených cédéček. A již od prvního úhozu do klimpru a sugestivního vokálu Dereka Williama "Fishe" jsem věděl, že je to ono a že se mi to bude líbit. A náš vztah tak mohl začít.

Mám tuhle placku rád takovou, jaká je. Nic bych neměnil. Sound ještě tolik nečpí těmi "zatracenými" osmdesátými lety, ačkoliv starý dobrý hammond, nedejbože mellotron tady samozřejmě neuslyšíme. Těch parádních okamžiků a výborných melodií je tu skutečně přehršel a v každé skladbě najde se moment, který mě doslova uchvátí. Pokud už bych měl holt některé z nich vypíchnout, byla by to jednoznačně poslední třetina úvodní skladby Script For A Jester's Tear s tak bolestně krásnou melodií, až by se kámen ustrnul. Nebo emotivní balada Chelsea Monday s Rotheryho působivým kytarovým sólem. A co třeba poslední Forgotten Sons, to je teprve něco. Protiválečné téma a tíživá atmosféra, kterou v samotném závěru projasní paprsek světla a naděje. Uff..

Ale to ještě zdaleka není všechno. Reedice z roku 1997 obsahuje ještě plnohodnotný bonusový disk s několika demy, alternativními verzemi, ale také vůbec prvním singlem Market Square Heroes a Three Boats Down From The Candy. Pověstnou třešničkou na dortu je pak pro mě parádní, devatenáct minut dlouhý epický kousek Grendel. Prý kopie a vykrádačka Genesis? Ale jděte, já si to tedy rozhodně nemyslím...

Inu, při každém hodnocení si tady čtu, abych pěti hvězdičkami poctil jen opravdu vyjímečná alba. Dávám tedy 4,5. Ale za parádní remaster, luxusní dvoudiskovou edici a nádherný obal plný skrytých odkazů a významů stejně zaokrouhlím nahoru. Pokud si mé řádky přečetl fanoušek, který by chtěl s Marillion teprve začít, tak směle do toho. A třeba hned s tímhle debutovým albem.
reagovat

b.wolf @ 11.01.2014 19:22:19
Marillion jsem začal poslouchat taky debutem a že je fantastický, o tom žádná. Ovšem stejně jako Fugazi, Misplaced Childhood nebo Brave. Mně se Marillion prostě dostal hluboko pod kůži, ať s Fishem nebo bez něj, a málokteré jejich album je pod 4*. Debut si je určitě zaslouží.

alienshore @ 11.01.2014 21:16:02
nedávno som si tento ich debut zakúpil a práve preto ma táto recenzia skutočne potešila ..., Snake druhý odstavec si perfektne vystihol, žiadna ekvilibristika a bleskurýchle sóla, skôr sugestívna hudba plná pocitov ..., nemám problém s Marillion vo všeobecnosti a vôbec už neriešim či bolo lepšie s Fishom alebo Hogarthom, Marillion je proste len jeden a dúfam že po tých rokoch už konečne prestalo to nekonečné a nudné porovnávanie s inými kapelami ...

Snake @ 11.01.2014 22:00:52
Jsem na tom podobně,mám rád obě éry a nijak je mezi sebou nerozlišuji.Možná je to tím,že jsme rozchod Fishe a Marillion neprožívali "přímo",ale hodnotíme to až nyní,s patřičným odstupem.
Děkuji vám za vaše názory.

Jarda P @ 12.01.2014 08:48:40
Když jsem odešel v roce 1982 na rok na vojnu, ztratil jsem kontakt s bigbítovým světem. Když jsem se dostal v Brně na burzu před Janáčkovým divadle, potkal jsem tam jednoho prodejce z Pražské burzy, který mi doporučil jako novinku debut Marillion, že prý to je ve stylu Genesis. Zkusil jsem to a vyšlo to. Parádní deska (stejně jako všechny 4 s Fishem), klenot mezi všemi hrůzami ze začtku 80.let.Navíc jsem ještě stihl jejich koncert v Polsku těsně než Fish odešel. Pozdější éra s Hogarthem (kromě Brave) už mě neoslovila, spíše několik sólovek Fishe (Vigil, Internal Idol, Raigods).

kali @ 12.01.2014 12:43:13
Výborná deska a výborná recenze. A nikdy bych nevěřil, že se k této desce budu tak často vracet. Mám zde zmiňovanou reeedici z roku 1997. Doporučuji všem fandům progresivní hudby začátku 80. let minuloho století, kdy tato hudba měla na kahánku.

Petr Gratias @ 12.01.2014 13:46:08
Přiznám se, že mě hudba kapely MARILLION minula.
Hodně lidí ji kolem mě řadilo do kategorie skupin jako ASIA, jak komerční pop-rock stadionového typu, který se v osmdesátých letech vyrovnává s art rockem a prog rockem. Tedy v době, kdy kraloval metal a new wave....
Protože nikdy nenastala situace, kdy bych neměl CO poslouchat, tak jsem jednoduše tuto kapelu minul a možná na ně zapomněl (!?)
Jeeště si pamatuji, že v Brně (tuším na přelomu osmedesátých a,devadesátých let) nějaký podnikavec rozšířil informaci, že uspořádá koncert MARILLION v Brně a podařilo se mu vybrat hodně peněz od marillionchtivých fanoušků. Pak se dodatečně zjistilo, že to byl podvod, ale dotyčný "promotér" už zmizel v Austrálii (za ty peníze) a brněnským rockerům se chechtal někde na austrálských plážích.
Typické "podnikání" českého živlu v zmatených časech co s nečekanou svobodou a možnostmi.
Za to všechno ovšem MARILLION nemohou - asi si vyhledám nějaké jijich album, ale uvítal bych, kdyby mě někdo (ze zajímavosti) sdělil, co je pro tuhle kapelu jejich zásadní album. Řekněme asi jako pro YES - Close To The Edge. Názor už si samozřejmě udělám sám z poslechu.
Díky a zdravím!

kali @ 12.01.2014 14:17:04
Ten podnikavec, co měl Marillion v Brně v létě 1989 za 100 000 Kčs (!!!)ukázat, se jmenoval Ludvík Suchý, byl obžalován, ale po amnestii v lednu 1990 byl propuštěn. Petře, každý to cítí jinak, ale za sebe doporučuji vše s Fishem (až po album Clutching At Straws) a hned první se Steve Hogarthem místo Fishe za mikrofonem (Seasons End). Pro mě No. 1 je Fugazi z roku 1984

nowhere_man @ 12.01.2014 14:17:22
Petr Gratias: Pre mňa je jednoznačne najzásadnejší album práve Script for a Jester's Tear.
Musím však napísať, že milujem Marillion, keď tam spieval Fish. Po jeho odchode ma už ďalšie albumy nenadchli. Takže prvé štyri štúdiovky Marillion spolu so singlovými skladbami radím medzi to najlepšie, čo v progresívnom rocku vzniklo (alebo neoprogresívnom). Tieto štyri albumy Marillion s Fishom mi pripomínajú moju obľúbenú Gabrielovu éru Genesis. A pokiaľ viem, ty máš rád gabrielovský Genesis, preto by ťa mal chytiť aj fishovský Marillion. A nie, nie je to klon Genesis, ako si mnohí myslia.

Zdeněk @ 12.01.2014 14:55:33
Jednoznačně právě Script For A Jester´s Tear. Pamatuji, jak jsem ji kolem roku 1983 poprvé slyšel
na polském Radiu 3, tehdy pro mne hlavním zdroji
kvalitní muziky. Doslova mne to uzemnilo.
Ani po letech tohle album nic neztratilo ze svoji síly.

peelie @ 12.01.2014 15:09:39
Tak aby sme boli objektívni, k tomuto albumu by som zaradil aj najznámejší opus Misplaced Childhood.

PaloM @ 12.01.2014 15:25:38
Misplaced Childhood bol prvý album, čo som od nich mal nahratý a dnes je to jediné CD, čo vlastním od Marillion. Spolu s debutom by som Petrovi Gratiasovi odporučil tieto dva albumy vypočuť si.
Pre mňa je Marillion síce prvý, ale iba jeden z radu napodobňujúcich Genesis. Nemám úplne odmietavý názor, ale môj život bez diskografie Marillion celkom funguje :-)

Snake @ 12.01.2014 17:02:14
Mile mě překvapilo to množství příspěvků do diskuze.

Petře,ty jsi hodně orientovaný na sedmdesátá léta a precizní muzicírování,nedělám si proto iluze o tom,že by tě Marillion nějak chytli.Zkus aspoň právě "Script for a Jester´s Tear",nebo následující "Fugazi".Z éry po Fishovi bych ti doporučil "Afraid of Sunlight",či "Marbles".Ale je to pořádná porce hudby a není to záležitost na jeden poslech.Zrovna o nejúspěšnější "Misplaced Childhood" si myslím,že by zrovna tebe od průzkumu Marillion nejspíš odradila.

kali - díky,že jsi svůj názor na album podpořil i hvězdičkami.Ono si je opravdu zaslouží...

martin69 @ 12.01.2014 17:24:42
Prima čtení! K Marillion jsem se dostal v roce 1984. Velmi se mi líbili. A tak tomu je dodnes. S Fishem, i pro jeho odchodu s Hogartem.

kali @ 12.01.2014 18:09:26
Každý si, palom, vybereme a vybíráme to, co nás nějak osloví, oslovilo, jsou v tom i historické a nepřenositelné pohnutky té doby, před 30 roky. Bylo mi tenkrát třiadvacet, mé oblíbené kapely měly útlum a pak přišlo tohle zjevení. Hudba, která byla na smrtelné posteli, dostala elektrický šok v podobě Marillion. A opak je pravdou, Phil a jeho Genesis totálně vykradli roce 1983 a 1986 Marillion. Misplaced Childhood - deska, kterou vydá za život každá kapela, a zbohatne. Kvalita a trvalá hodnota je více v jiných deskách.

b.wolf @ 12.01.2014 19:41:02
2P. Gratias: Debut Marillion lze určitě doporučit, Fugazi, Misplaced Childhood a Clutching At Straws taktéž, výborné je rovněž Brave, mám rád i Marillion .com, zvlášť skladbu Interior Lulu, Araknophobia a hlavně Marbles jsou taktéž vydařená alba.

Jarda P @ 12.01.2014 20:25:28
Tak jako si nedovedu představit 70. léta bez Genesis, stejně tak si nedovedu představit první polovinu 80.let bez Marillion. V době, kdy kralovala new wave to bylo pro mě zjevení. Po první desce jsem čekal na druhou desku a Fugazi ji podle mě převyšuje. Následující Misplaced Childhood už je jen pomyslná třešnčka na dortu. Poslední z čtveřice s Fishem považuji za trošičku slabší, ale pořád je to vysoký standard. Pokud bych měl doporučit, tak první 3 desky jsou bez slabšího místa.

Jardo @ 12.01.2014 23:12:35
Petr Gratias: pre mňa je ich zásadný album práve tento ich debut. Počuť tu všetky silné stránky skupiny, ktorá sa tu ukázala naozaj v tom najlepšom svetle. Skladateľsky je pre mňa číslo 1. Album tvoria silné skladby od začiatku do konca. Fish je aj teraz skvelý spevák, ale tu podľa mňa spieval najlepšie.

Petr_70 @ 25.02.2014 08:30:29
Remasterovanou verzi právě s oním bonusovým CD jsem nedávnou koupil za krásných 100kč (nové, zabalené).
A hodnotím jako jednu z mých nejlepších investic za poslední dobu. Výborná muzika, skvělý zvuk!

Je to jedno z těch alb, které by měli povinně slyšet všichni hudební kritici osmé dekády. Pět hvězd je zcela na místě.

Keď sa povie neoprogres, ihneď si predstavím vysokého charizmatického muža menom William Dereck Dick alias Fish. Práve on je podľa mňa stelesnením neoprogu. K tejto prezívke prišiel údajne ešte v čase keď sa živil ako robotník a býval na prenájme. Jeho domáca s ním mala vraj problém, pretože celé hodiny presedel vo vani. V rokoch 1982 až 1988 sa ako frontman skupiny Marillion natrvalo zapísal do histórie jedinečnými albumami - Script for a Jesters tears, Fugazi, Misplaced childhood a Clutching at straws. V mojej súkromnej sieni rockovej slávy sa tak zaradil hneď vedľa legiend ako sú Genesis, alebo Yes. Fish je natoľko presvedčivý a úprimný, že nie je ťažké mu uveriť. Alebo lepšie povedané, je nemožné mu neveriť. A tak súcitím s trpiacim Jesterom, ktorý horúcimi slzami oplakáva stratenú lásku, som účastník garden party plnej falošných a uštipačných snobov, vidím náhrobné kamene obetí nezmyselných vojen... Fish dáva voľný priebeh svojím emóciám, jeho texty sú úžasné a plné metafor. Aj toto je dôkaz, že človek je bytosť v prvom rade emocionálna a prílišnou racionalitou sa síce dá dosiahnuť pokrok v mnohých oblastiach, ale na úkor osobného šťastia a vnútorného pokoja. A práve Fish nám ponúka svoje srdce na dlani. Pretože Fish je pojem! Pre mňa určite.
reagovat

pito63 @ 11.02.2011 15:35:51
Po dnešnej mojej premiére albumu "Script for a Jester's Tear" musím uznať, že Marillion je výborná kapela, ktorá vyprodukovala (produkuje) krásnu hudbu! Kde sa v tom obrovi berie toľko citu? Nádhera! Idem objavovať dávno objavené a ochutnám ďalšie Fishove dosky...
Braňo, vďaka za Marillion!

Velice sugestivní, melancholická deska. Je s podivem (ovšem v pozitivním slova smyslu), jak měla kapela už na debutové desce v podstatě hotový styl, se kterým prorazila na následujících třech deskách. Kapela navazuje na extravagantní, košatý a teatrální styl starých Genesis, ale přidává i spoustu vlastních vkladů. Nenásilně osciluje mezi nejjemnějšími akustickými zákoutími a monumentálními, klávesami a výpravnými kytarovými sóly taženými plochami - přímo ukázkovým příkladem je zřejmě nejlepší skladba alba, The Web. Bicí ještě nejsou tak nahoru vytažené, jak bylo pro 80. léta typické. Samostatnou pozornost pak zasluhuje Fish, který zde již poodhalil skoro všechna kouzla svého hlasu - od nejrůznějších šepotů až po naléhavé teatrální deklamace. Přestože albu v podstatě není co vytknout, nedávám maximální hodnocení, protože Marillion jej následujícími třemi deskami překonali.
reagovat

Absolutně průlomové album z doby, kdy by asi nikdo nečekal zrod nové progresivní legendy. Pink Floyd pozvolna odpadají, Genesis vody art-rocku opustili někdy v roce 1978, v tomtéž roce začíná Peter Gabriel propadat ethnu (sice v jeho podání úžasnému, ale ethnu). Caravan v roce 1983 vydávají solidní Back To Front, ale pak se na dlouhých 7 let odmlčí a upřímně, od poslední klasicky art-rockové desky je to taky už v roce 1983 dlouhých 7 let. Van der Graaf Generator, ELP, Triumvirat...neexistují. King Crimson existují, ale jejich tvorba nedosahuje kvality In The Court Of The Crimson King nebo Larks Tongues In Aspic. A v tomto prostředí se najednou objevuje kapela, v jejímž čele stojí patrně nejcharismatičtější vokalista 80.let. S kompletním make-upem tváře a roztrhanými šaty klauna-žebráka začíná zpívat první verše So here I am once more...jako by evokoval, že jej všichni již léta známe. A s Gabrielovskou intonací pokračuje. Tak se rozvíjí možná nejlepší art-rockové číslo 80.let, skladba Script For A Jester´s Tear. Mráz v zádech musí provázet každého fanouška progresivní muziky po celých 9 minut. Ovšem album neúprosně pokračuje. První singl He Knows You Know potvrzuje obrovskou sílu kapely. Neuvěřitelná basa Trewavase, silné klávesy Kellyho, solidní bicí Pointera, geniální kytarové sólo hudebního mozku Rotheryho a abych nezapomněl...neuvěřitelný Fish. Ať už jako textař (Light switch, purple fever...), jako zpěvák, ale i jako herec (kdo viděl Recital of the Script a to, jak si Fish při sólu mikrofonem "píchá drogy" a poté si jím jako žiletkou přeřízne žíly ví, o čem píšu. He Knows You Know odeznívá a následuje další fantazie - The Web. Elitní skladba, propracovaný progresivní kus (aby také ne, když první demo natočila kapela ještě s Dougem Irvingem v roce 1979). Člověk si říká - tohle tempo prostě nejde udržet a čeká, co bude dál. A zjistí, že jde. Garden Party, druhý singl. Opět neuvěřitelný výkon a harmonie jak rytmické sekce (po celé album vedené magickým Trewavasem) tak sekce melodické (zejména kytarová sóla Rotheryho) a nade vším ční poetické texty Fishovy, texty muže, jehož hlas nejde slovy nijak popsat, kterého je nutno prostě slyšet. Chelsea Monday, půvabná balada, připravuje půdu pro závěrečnou skladbu a tou je Forgotten Sons. Tvrdý začátek o tvrdé válce postupně ústí v neuvěřitelně silnou "modlitbu", během níž se znova (pokolikáté už?) objevuje husí kůže (Fishův křik Amen!) a pak závěr. Ne, ani v 70.letech takové závěry nevznikaly. Je obrovské štěstí, že někoho z kapely napadlo v roce 1981 vzít tehdejší samostatnou skladbu Snow Angel a udělat z ní závěr nové skladby Forgotten Sons. Její neskutečná síla opět definitivně pronikne pod kůži při shlédnutí DVD Recital of the Script (patrně nejlepší hudební DVD které znám - spolu s Genesis Live 1973 a Sparks Live In Stockholm 2004). Neo-prog je zrozen a bude žít. Žízeň art-rockových fanoušků je ukojena, navíc díky EMI a i díky tomu, že neo-prog je přeci jen přístupnější masám, se ze Scriptu stane album s více než 300.000 prodanými nosiči. Tedy platinová deska. A dodnes je inspirací. Marillion vydají ještě 3 desky. Pak odejde duše a přijde skřehotal...i tak to někdy chodí. Nicméně vřele doporučuju zaměřit se na sólovou kariéru Fishe, alba jako Vigil In A Wilderness Of Mirrors, Sunsets On Empire nebo 13th Star za poslech určitě stojí, pokud se umíte oprostit a nečekat od toho staré Marillion.
reagovat

Bezpochyby je toto album zásadní, protože stálo u zrodu celé éry této geniální skupiny...nebo bych měla říct spíš geniálního zpěváka Fishe? Nevím, alby ve kterých Fish nezpívá, neznám, ale poznám a srovnám:)
Toto debutové album vyniká nádhernou hudbou, která se v průběhu písně mění, stále se něco děje, takže závěr písné bývá úplně jiný než začátek. Texty jsou taky velmi působivé, složité a s hloubkou...Chtěla bych upozornit obzvláště na první a poslední píseň. Script for a jester´s tear je nádherný, dojemný, působivý, smutný zamilovaný song se strhujícím závěrem a vynikajícím textem. Obdivuhodné jak někdo dokáže svoje posity vyjádřit hudbou, písní tak dokonale, do každičkého detailu, tisíckrát lépe než slovy. Forgotten sons je píseň o válce, o bezútěšné situaci vojáků, vyjadřuje opět smutek, bezmoc, zatracení, kritizuje britskou vládu, vysvětluje že sláva a hrdinství jsou k ničemu protože nestojí za to, co si voják musí prožít. Popisuje je jako zapomenuté syny, vytržené ze svého prostředí, ve kterém však život bez nich pokračuje dál...nedokážu tady všechno popsat, přečtěte a přeložte si ty texty a pak pochopíte...toto nemohl stvořit obyčejný člověk.


reagovat