Reakce na recenzi:

Voytus - @ 26.02.2009

Close to the edge je bezesporu jedna ze zásadních desek progresivního rocku. Yes se ve svých rozsáhlých kompozicích poprvé dostali na téměř 20 minut a nutno uznat, že se jim tento časový úsek, dnes téměř nemyslitelný, povedlo vyplnit jedinečnou skladbou, která si jistě našla mnoho následovníků.
Z naprostého ticha se postupně vynořují zvuky ptačího zpěvu, hučení vody, kláves, někde pod tím vazba z hammondů dává tušit, že se něco stane. A pak najednou PRÁSK!!! Agresivní smršť zvuků, naboostrovaná baskytara, řezavá sólovka, cvrlikající klávesy a bicí hrané v tak nepředvídatelných akcentech, že se divíte, jak je možné to všechno udržet pohromadě. Občas se ozvou sekané vokály, pak se celý ten zmatený stroj zase nakopne a uhání dál. A ve třetí minutě přijde očekávaný zlom a do všeho toho chaosu vpluje hravá kytarová melodie s najazzlou harmonií. Andersonův zpěv provází věrné sbory Howea a Squirea, melodie jsou uchvacující a nepopsatelné, vše doplněné pečlivě promyšleným, složitě akcentovaným rytmem. Různá zákoutí kláves a kytar, změny nálad, konsonance i disonance, instrumentální mezihry, a všudypřítomný zpěv, jež nás provází útesy a řekami, jež symbolizují proměnu naší vlastní mysli (v Andersonových textech téměř nikdy nechybí slova river, moment, reveal, time atd). Andersona zde inspirovala kniha Siddharta od Hermanna Hesse a na dalších albech se tématu duchovní očisty a změnám mysli věnoval ještě více do hloubky.
V deváté minutě se skladba zvolní, z dálky slyšíme kapání vody, o něco později přijde změna z moll do dur a zazní mohutné kostelní varhany. Po chvíli zase zrychlí, Wakeman prožene prsty po klapkách hammondů, znovu se vrací zpěv a skladba vrcholí. Jedinečných devatenáct minut, které při prvním poslechu jen protečou a posluchač zůstane u vytržení. Skladba je to opravdu vyvážená a v závěru zůstane pocit opravdové radosti.
Skadbou číslo dvě je And you and I. Ta vychází z jednoduchého kytarového motivu a postupně mohutní k nečekaným klávesovým plochám. Zpěv tradičně hladí, obklopen předivem akustických kytar, skladba se v průběhu mění, zklidňuje, zesiluje, ale zůstává pořád v pomalejším tempu. Dalších skvělých deset minut.
Závěr desky obstará Siberian Khatru. Přímočařejší riffovka, která mě osobně víc baví v koncertním provedení. Ale zde, studiová a učesanější, umožní vyposlechnout si všemožné detaily. Jakkoli je razantnější, jsou v ní místa, ve kterých se Yes opět zasní, ale vždycky se vrátí k základnímu riffu. Ve své podstatě je skladba jednoduše vystavěná (riff-sloka-nějaká pasáž-riff-sloka....), ale díky změnám nálad a temp je stále dostatečně zajímavá.
Close to the edge je neoposlouchatelná deska. Pod nenápadným obalem se skrývá mnoho nápadité hudby, přestože jsou to 'pouhé' tři skladby.
Po jejím vydání došlo v sestavě Yes k další, opět zásadní změně: Bubeník Bill Bruford odchází k experimentálnějším King Crimson a na jeho místo nastupuje Alan White, který všechny ohromil tím, že se na Americké turné dokázal naučit komplikovaný materiál za pouhé tři dny. A navíc v sestavě zůstal dodnes. Změnám v sestavě ale není konec...