Yes / Relayer (1974)

Yes postihla další personální změna - post klávesisty obsadil po odchodu kouzelníka Wakemana Patrick Moraz. Musím říct, že kapela rozhodně netratila. S Morazem se sice nedočkáme žádných kostelních varhan a podobných výstřelků, což je určitě škoda, na druhou stranu je Patrick více týmovým hráčem a necpe se do popředí na úkor ostatních. U Wakemana jsem (hlavně na Tales) občas takovýto pocit měl - i když na druhou stranu, Rick ten prostor dokázal skoro vždy zužitkovat na jedničku.

Sedmé studiové album Yes je opravdu hutným, ale zároveň i nesmírně šťavnatým kouskem. Rozhodně se nenechá "odbýt" dvěma či třemi poslechy, ale bude vás ždímat, dokud vám své melodie nevryje pěkně hluboko pod kůži. Místy chaotické, z ničeho nic však přecházející do nádherných dechberoucích melodií, místy zběsilé, místy uklidňující, místy euforické - to je Relayer.

První tóny Gates Of Delirium jsou po vzoru Close to Edge koláží všech možných i nemožných nástrojů, zvuků a tónin. Ale zatímco na Close bych přísahal, že slyším cvrlikání ptáků, zde je to spíše jako zhudebněný "neuspořádaný pohyb částic" - některé menší, některé větší, některé pomalejší, některé razantnější. Nebo také jako neuvěřitelnou rychlostí běžící myšlenky v hlavě nějakého šílence. Zpívaná pasáž je vcelku normální, taková příjemná yesácká klasika, ale i ta postupně dostává poněkud psychopatický nádech - a pak, když se najednou zhruba ve třetině skladby rozjede zběsilá instrumentální jízda, mám jasno. Tohle je záchvat šílenství jako když vyšije! Všechno se úprkem řítí vpřed, není čas cokoliv rozmýšlet, rozvažovat. Do toho kvílí hlasy sirén, víří miliony bubnů - famózní. A najednou, po špičkách, jako by se samo bálo, přichází uvolnění a probuzení. Andersonův hlas zde hladí a tíší, uvádí na místo odpočinku, kde už šílenství nemá moc.

Ale co je sen a co skutečnost? Nebylo tohle uklidňující intermezzo jen klamnou vsuvkou snažící se oddálit opětný příchod neúprosné reality? Možná ano a možná ne. Sound Chaser je sice také nesmírně rozjetým kouskem, ale tváří se už o poznání radostněji než chladné a horečnaté Gates of Delirium - a to jak zpívaná, tak i instrumentální část, které by možná slušela diagnóza: "Pacientův stav je stále vážný, nicméně se již nachází mimo ohrožení života." Ale najednou je tu opravdové probuzení z těžkého horečnatého snu. Motiv z úplného začátku skladby To Be Over je od Yes jedním z nejlepších vůbec. Je to euforie, ale bez pompy a nabubřelosti - čistá a ničím nezkalená radost, podobně jako v And You and I. A nakonec i zbytek skladby tak vyznívá, je to veselost po probuzení do krásného rána, kdy vše špatné odchází a temná noc se stává jen čímsi, co kdysi bylo - ale teď není.

Kdybych Relayeru dal pět hvězdiček, bylo by to naprosto na místě. Tahle muzika si je opravdu zaslouží. Jenže co naplat, Yes jsou pro mě v období od The Yes Album po Close To The Edge nepřekonatelní a všechny ostatní desky se v mé pomyslné hierarchii nachází až pod nimi.

» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes