Yes / Relayer (1974)

Po prvním Wakemanově odchodu se mohlo zdát, že pro Yes nastanou těžké časy. Přeci jen, najít adekvátní náhradu za klávesového čaroděje se zdál být úkol téměř nadlidský. A přeci. Švýcarský rodák Patrick Moraz, jenž měl v inkliminovanou dobu se svou kapelou Refugee našlápnuto na slibně se vyvíjející kariéru neodolal nabídce, a nastoupil do Yes.

Krátce po té skupina nahrála album Relayer. Album, jehož první 2/3 se dají charakterizovat jako divoká jízda na rozbouřených vlnách progresivního rocku.

Úvodní monumentální The Gates Of Delirium se sice rozjíždí pozvolna, ale je to pouze klid před bouří, která má zanedlouho přijít v podobě divokého agresivního válečného ryku a lomozu, kterým tento epos vrcholí. Bitva pak ustává a nad bojištěm se náhle rozlehne ticho. Jen z povzdálí nebo snad odkudsi z nebes zní tesklivá melodie s andělským Andersonovým zpěvem v dojemné finální části pojmenované Soon.

Ani v druhé skladbě však Yes nenechají posluchače vydechnout. Naopak, začíná zběsilá honička za zvukem. Sound Chaser je ukázkou kytarového mistrovství Steve Howea a klávesového šílenství Patricka Moraze. Samozřejmě, ani zbytek ansáblu Yes nezůstává pozadu.

Na úplný závěr nás čeká nádherná To Be Over, na Yes možná poněkud netypická skladba. Text, který chytne za srdce je zasazen do podmanivé melodie, která ještě dlouho po odehrání desky zní v uších.

Album Relayer je perfektní ukázkou hudební vyspělosti Yes. Tvoří jakýsi protiklad vůči relativně klidnému a nekonečnému Tales From Topographic Oceans. V kontextu jejich tvorby sedmdesátých let je vyjímečný hlavně díky přístupu k divoké experimentální hře Patricka Moraze. I jeho klávesové rejstříky mají jiný zvuk než ty, které s oblibou používal Rick Wakeman.

I po mnoha a mnoha letech od svého vydání má Relayer stále co říct. A jsem přesvědčen, že tomu tak bude i do budoucna.

» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes