Moody Blues / Days of Future Passed (1967)

Moody Blues jsou jedním z velkých překvapení, která mi připravilo hledání nových interpretů a desek na internetu. Před časem jsem na progarchives.com objevil žebříčky nejlépe hodnocených progresivních alb a rozhodl se vyzkoušet některé desky z doby, ve které se artrock teprve rodil a nebyl ještě v plné síle jako v první polovině 70. let - tedy z pro mě relativně neznámého období. Nestává se mi často, že by si mě některé album získalo už na první poslech, nicméně u Days Of Future Passed se stoprocentně zadařilo. Z celé desky jsem od dříve znal pouze baladu Nights In White Satin a popravdě řečeno jsem čekal, že se v případě Moody Blues bude jednat o další z sixties R&B kapel jednoho hitu a spousty vaty. Toto album mě ale dokázalo spolehlivě přesvědčit o opaku.

Jedním z důvodů, proč se mi tento počin tak zalíbil, je nepochybně přítomnost Londýnského festivalového orchestru, který se kapele stal ve většině skladeb vynikajícím partnerem. Melancholické orchestrální vložky jako ze starých černobílých filmů, jemné podbarvování zpívaných pasáží i majestátní nástupy, při kterých člověku tuhne krev v žilách, to vše posouvá hudbu na desce do netušených dimenzí.

Nesmírně mě zaujalo i samotné téma desky. Zdánlivě obyčejný, každý z nás ho zažil už natisíckrát - přesto se koloběh dne a noci stává v podání Moody Blues něčím tajemně nádherným, něčím, co si zasluhuje každodenní pozornost. Tomu napovídá i tematické členění desky do sedmi rozsáhlejších celků: The Day Begins, Dawn, The Morning, Lunch Break, The Afternoon, Evening a The Night. Za tímto prvním plánem se ale mohou snadno nalézat ještě další a další - třeba střídání ročních období nebo samotný koloběh lidského života. Možnosti jsou téměř neomezené, stačí se otevřít a hledat...

Album samotné se rozbíhá v temné noci, která se již ale chystá odevzdat vládu prvním slunečním paprskům. V první skladbě The Days Begins dostaneme ochutnávkou část motivů, které budou na desce ještě hrát důležitou roli, včetně toho nejvíce stěžejního z Nights In White Satin. Lidský hlas se poprvé rozezní v básni Late Lament...Brave Helios, wake up your steeds, bring the warmth the countryside needs...ano, takto se rodí den. Svítání se věnuje i druhá skladba, zaměřená více melancholicky a nazvaná Dawn Is A Feeling. Do plně probuzeného rána směřuje "dětsky" laděná Another Morning, ale jednoduchost a přímočarost písně se do této pasáže hodí perfektně. K polednímu se přehoupneme do skladby Peak Hour. Rocková dynamičnost a rychlé tempo je na chvíli nahrazena psychedelickými vokály alá Pink Floyd, aby se ale v zápětí mohla opět nastoupit v plné síle. Do druhé poloviny se deska láme s kompozicí Forever Afternoon (Tuesday?), na kterou pak navazuje nádherně vokálově vykreslená (Evening) Time to Get Away. Večer pak přichází s meditativní The Sun Set. Následná Twilight Time pročistí vzduch a urovná cestu (tento tajemný rock and roll jsem si hodně oblíbil), aby mohla vejít oduševnělá krasavice Nights In Wihite Satin. Poté už jen zazní závěrečné verše a na trůn opět usedá noc. Na jak dlouho?

Toto album dokáže hrát na struny mého vnímání tak, jako jen nemnoho jiných hudebních počinů. Po zásluze dávám plný počet, Moody Blues jsou pro mě (minimálně s tímto albem) trefa do černého.

» ostatní recenze alba Moody Blues - Days of Future Passed
» popis a diskografie skupiny Moody Blues