Yes / Relayer (1974)

Album Relayer vyšlo tak trochu ve stínu předchozích studiových nahrávek. Skvostné Close to the Edge fanoušky řádně namlsalo, jenže pak mistři artrocku vydali asi nejrozporuplnější desku v diskografii Yes - Tales From Topographic Oceans. V té době album kritici i posluchači nepřijali úplně nadšeně a tak se čekalo, s čím dalším kapela vyrukuje. Mně se předchozí deska líbila, takže po personální výměně za hradbou kláves jsem přijímal Relayer s velkými obavami. Jak naivní jsem byl, když jsem si myslel, že substituce pro mě do té doby modly Ricka Wakemana za Patricka Moraze se na albu výrazně podepíše. Podepsala, ale v tom nejlepším slova smyslu a dvě yesácká alba z konce sedmdesátých let budiž tím nejlepším důkazem.. Moraz (mimochodem i autor filmové hudby, například v béčkovém thrilleru Otčím z roku 1987 - tam mě vážně zaujala, jinak bych si ten film nepamatoval) se své role zhostil se ctí, odehrál pravděpodobně přesně to, co od něj zbytek členů očekával. Někdy je zkrátka méně více..

The Gates Of Delirium - jedna z nejkrásnějších skladeb v historii artrockové hudby. Mohla by sloužit jako výukový materiál. Stavit se cestou do studia na vrakovišti a souběžně s demolicí dvou aut vykonstruovat něco tak nádherné, ukrutné, naprosto se vymykající chápání hudby.. Vše dokonale ladí, pasuje, každý kousek zvuku má jasně dané místo a čas. Takže přesně podle plánu přichází pasáž Soon a teď budu hodně troufalý, když napíšu: Možná nejhranější kousek při rozloučení se světem všech těch nejoddanějších fanoušků Yes..

Sound Chaser - a přichází další "chaos" podávaný v ještě propracovanější podobě než během úvodního opusu. Zase jen zdánlivý, protože souhra nástrojů je až mrazivá. Větší prostor dostává Howe, jeho typické kudrlinky, mazlení s kytarou a následně se k němu s "mazlením" přidají všichni.. Velmi nabitá skladba!

To Be Over - vyvrcholení alba v podobě krásných "překvapivě" melodicky uspořádaných tónů. Nejvíc opět perlí kytary. Moraz je nádherně podbarvuje, chybí pro Yes často typické soupeření Howea s Wakemanem, vše je krom jednoho úseku (omlouvám se, ale poslouchám LP, takže čas neurčím) podřízeno pouze vokálům a strunám. A že se povedlo.. O tom svědčí dokonale vystupňovaný závěr skladby. Mimochodem pro mě asi nejkrásnější, jaký jsem dosud slyšel.

Album je skutečně na první poslech málo stravitelné. Přiléhavě to níže popsal Antony. Rovněž si dokáži představit fanoušky, kteří si v roce 1974 přinesli domů vinyl, pustili první stranu, zasedli do křesla a pak asi nevěřícně lapali po dechu, načež přemýšleli, co s tou deskou dál.. Vynikající dílo! I podle mě již nepřekonané. Proto bych dal více hvězd a těch pět si ponechám na další jejich počiny. Yes jsou naštěstí neuvěřitelně přizpůsobivá kapela..

Všech pět možných hvězd a doporučení každému bedlivě poslechnout.

» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes