Profil uživatele swenik
Recenze:
Skoumal, Petr / Poločas rozpadu
| 2019-08-04 | Omlouvám se za "neurvalé" přidání pana Skoumala na progboard.
Ale když slyším tuto desku, je to pro mne jasný art. Ten pán nepotřebuje "kouzelníky" na bicí nebo kytary, on si vystačí úplně sám se svým aranžmá a textem zpívaným jeho hlasem..
Je nádherné to jeho nadšení po revoluci. Chci dál.. Geniální text, a ještě propracovanější hudba..
Hymnus o Svatém Václavovi, to snad netřeba komentovat..
On není jako Genesis či Pink Floyd, ale jeho hudba má velký přesah. Když Ota Petřina zpíval o Hemingwayovi, tak zrovna tak pan Skoumal dokázal zpívat o těchto událostech. Neuvěřitelně krásná hudba..
Za mne jasných pět hvězd, tady nelze dát méně. Kritikům se omlouvám, za mne je tohle naprosto výjimečné album, které nemá s popíkem nic společného..
» ostatní recenze alba Skoumal, Petr - Poločas rozpadu
» popis a diskografie skupiny Skoumal, Petr
Manic Street Preachers / Rewind The Film
Recenzovat toto album je pro mne tady v této společnosti tak trochu "za trest".
Ale nemohu si pomoct, mně se líbí a mám ho i na vinylu. Nemluvě o tom, že jsem "tehdy" byl v Lucerně, když MSP přijeli v roce cca 2014 do Prahy..
Jasně, jako první hráli samozřejmě "rádiovou" Motorcycle Emptiness, ale po ní už to přišlo - další jejich pecky. Bradfield shodil pár kilo a působil jako mladík. Ty jeho tanečky s kytarou přes šňůry, to už je klasika. Občas zastínil i Nickyho, který ve své kožené bundičce i s basou dělal skoky à la Tomáš Holý (či Petr Korda?). Zkrátka na mne kluci udělali na koncertu velký dojem..
Album jsem si poslechl před koncertem a přemýšlel jsem nad tím, co z něj zahrají. A pár skladeb skutečně zaznělo, což vůbec nebylo na škodu. :-)
This Sullen Welsh Heart - tak tohle je klasická "bradfieldovka". Mohl by i bez Lucy přijít klidně sám, jen s kytarou a rozezpíval by všechny v jakémkoliv sále. Ostatně v Lucerně to tak bylo. Sám s kytarou bez doprovodných vokálů to dal..
Show Me The Wonder - skladba s klipem, možná ta "hlavní" - pro někoho bohužel neschůdný popík. Ale mne ty žestě, melodičnost a hlas hladí.. Pro mne krásná skladba, hlavně v refrénech, kdy občas trubky maličko změní melodii.
Rewind The Film - titulní píseň desky. Hlas Richarda Hawleyho překvapí a je úžasný. O to více pak vynikne zpěv Bradfielda, když už máme pocit, že zpívaný refrén nebude a španělka tam sází jeden tón za druhým. Poprvé jsem měl pocit, že do toho Bradfield řízl hlasem až moc. Ale při druhém refrénu už ho člověk čeká a zase přijde překvapení, protože vystoupí o něco dřív a zpívá mnohem krásněji.
Builder Of Routines - tympanický úvod, pak opět jasný zpěv, ale neuvěřitelně pohodový rytmus ve stylu Beatles. Zkrátka další hitovka, ale nelze jim to mít za zlé. Bradfield ty melodie chrlí snad víc než kdysi Karel Svoboda u nás pro Karla Gotta..
4 Lonely Roads - tenhle song chápu tak trochu jako odpočinek od celé kapely. Rytmika - basa a bicí, to je hlavní devíza. O melodii opět nemá smysl diskutovat a Cate Le Bon to odzpívala krásně.
(I Miss The) Tokyo Skyline - další song prošpikovaný melodií a krásnými tóny kytar. Téměř bez bicích a přitom tak zpěvný, rytmiku supluje velmi jednoduchou basou Nicky Wire, překvapivě to funguje. A smyčce vždy v pravý okamžik. Stačí zavřít oči a relaxovat..
Anthem For A Lost Cause - opět nádherné melodie a kytara v plné parádě. Skromný kytarový začátek nás dostane přes Bradfieldův zpěv do refrénu a pak už je člověk v "zajetí". Těžko se to popisuje, ta píseň není nijak složitá, ale ta pohoda, co z ní vyzařuje, to jsem dlouho neslyšel. Možná naposledy u ELO..
As Holy As The Soil (That Buries Your Skin) - další melodická pohodovka. Tady mi MSP připomněli album U2 z roku 2000 All That You Can´t Leave Behind. Tam také co song, to potenciální hit..
3 Ways To See Despair - naštěstí přišla tahle píseň, kde Bradfield přestal "juchat" a kapela celkově zatáhla brzdu v melodiích a lehkosti. Tenhle song je totiž "těžší" a tak trochu odkazuje na jejich kořeny.
Running Out Of Fantasy - a po temnější písničce opět následuje melodická a kytarová "oddychovka" bez bicích. Bradfield zase ukazuje, že je zpěvák par excellence..
Manorbier - a konečně přišla má nejoblíbenější skladba z celého alba! Když jsem si hledal název, MSP v sobě opět nezapřeli svůj welšský původ. Je to vesnička s pevností (historii snad brzy zjistím). Ten temný začátek skladby a následné stupňování napětí s naprosto laciným drnčením do strun kytary, to nemá chybu. Miluji zde každý tón a hlavně bicí s baskytarou. Tuhle skladbu mohu opravdu doporučit i náročným posluchačům. Mimochodem refrén by mi seděl do filmu Trainspotting..
30-Year War - závěr samozřejmě ve velkém stylu s melodičností nám už tolik známou. Tady nelze nic vytknout. Kapela zkrátka využila všechny své přednosti dohromady a najednou.
Zvažoval jsem jestli dát plný počet nebo "jen" čtyři hvězdy. Ale hlavně ten předposlední instrumentální song mne zviklal, abych se přiklonil na 4,5 a zaokrouhlil to.. Tahle kapela mne už "dostala" mnohokrát, nerecenzoval jsem zatím jiná alby, ale mám s nimi zážitky, tak je to možná i trochu méně objektivní. Byť si myslím, že vyprodukovali spoustu kvalitní muziky. Není to nic průlomového, ale své místo tady navždy budou mít.
» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Rewind The Film
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers
Yes / Featuring Jon Anderson, Trevor Rabin, Rick Wakeman – 50th Anniversary Live At The Apollo
Tento koncert mě neskutečně překvapil! Moderně řečeno, tohle nevymyslíš! Byť u Yes jsme byli zvyklí už téměř na všechno, tak aby současně existovaly dvě kapely Yes v témže roce, to je slušná rarita. I když teď oficiálně je už zase asi jen jedna, sám se v tom neorientuji. Nicméně tady byly dvě kapely a teď jakou si vybrat? Přiznám se, že byť jsem tvorbu těch "pravých" současných Yes poznal jen trochu z dálky, po shlédnutí tohoto koncertu jsem měl jasno! Oni totiž ti kluci pod "Napoleonem" Jonem Andersonem nedostali skoro jedinou možnost vymanit se z jejich tvorby a natož aby nějaký song byl zahrán pod svou úroveň. Zní tu spousta hitů Yes. Ale byl jsem nadšený, že z větší části opustili svou "páteř" jiných koncertů, takže si člověk mohl vychutnat i skladby, které naživo nebyly interpretovány tak často. A když už tam některé byly, překvapivě mi tam nechyběl ani jeden z takzvaných hlavních členů - zkrátka Jon, Rick i Trevor se zde činí. A samozřejmě nelze vynechat ani basu a bicí.
A teď k tomu hlavnímu, co jsem chtěl napsat. Jon Anderson neztratil snad ani dvacet procent ze svého úžasného hlasu, kdybych porovnával s koncertem ABWH před cca pětadvaceti lety - to je neuvěřitelné! O to víc zamrzí, že byl z kapely vyhozen, alespoň tak se o tom dosud psalo. Ten chlap snad nestárne. No a jaký zpěv předvedl Trevor Rabin například v Changes, to je něco úžasného, má nádherný hlas. Ostatně diváci tam byli velmi živí a každou podobně povedenou pasáž koncertu ocenili. Takže tam vlastně řvali ve stoje skoro furt. A vůbec se jim nedivím. Další kapitola je samozřejmě Rick - hradba kláves snad největší, co jsem na jejich koncertech viděl. Ale ten jeho kabát zase jak ze sedmdesátých let, samozřejmě blond háro a snubák na ruce (on sám moc dobře ví). Nicméně tentokrát vůbec nebyl "vlezlý", což jsem mu občas asi nejen já vyčítal. Naprosto profesionální výkon s bonusem, že se tou hudbou skutečně bavil, vhodně doplňoval někdy i kytary, nakonec měl i svou uličku slávy, zkrátka nádhera. Já měl to štěstí, že jsem ho viděl hrát "jen" na klavír ve Španělském sále Pražského hradu, když tady před pár týdny byl. A i tam působil velmi sympaticky. Těžko říct, jestli ještě žije lepší klávesista. Pro mne to byla čest vidět ho naživo.
A hodnocení? Asi nemá smysl popisovat jednotlivé skladby, i když třeba si někdo tu práci dá. Já byl nadšený hlavně z těch méně hraných, takže třeba Perpetual Change nebo Changes. Strašně mne potěšila vzpomínka na Chrise Squirea a jeho The Fish (mimochodem prý i jeho přezdívka, když se bahňal ve vaně dlouho a zbytek kapely zdržoval). Ačkoliv aranžmá Long Distance Runaround bylo rovněž velmi zajímavé. Ale co mě naprosto uchvátilo, to byly Heart Of The Sunrise a Awaken! Nemá smysl dál komentovat, každý si asi poslechne a zhodnotí sám. Za mě neuvěřitelný koncert, nečekal jsem mnoho a dostal jsem nádherný zážitek pro svůj sluch a hlavně mysl, když už jsem ani nedoufal.
» ostatní recenze alba Yes - Featuring Jon Anderson, Trevor Rabin, Rick Wakeman – 50th Anniversary Live At The Apollo
» popis a diskografie skupiny Yes
Pink Floyd / The Endless River
Dlouho jsem nic nehodnotil, ale tuhle pro mnohé nej(ne)očekávanější událost za posledních necelých dvacet let jsem si nemohl nechat ujít. Bohužel nějaký čas nefungoval tento web, takže recenzi nešlo přidat hned po vydání. Ale když jsem četl prvotní reakce jinde, napadlo mne, jestli to tak nakonec nebylo lepší. Příliš velká očekávání jsou totiž skoro vždy spojena s velkými zklamáními. A bohužel někteří lidé reagují dost impulzivně, takže pak to vypadá, jako když dítě dostane k Vánocům místo autíčka knížku o autech, kterou si ještě nedokáže přečíst..
Já jsem to takhle vůbec nepociťoval, zkrátka jsem primárně vnímal jako obrovské štěstí, že poprvé (a nejspíš i naposled) v mém životě mám možnost být u vydání nové desky legendárního kolosu Pink Floyd. V roce 1994 jsem jako dítě jejich hudbu ještě moc nevnímal, znal jsem od taťky The Wall a pouze si pamatuji jakýsi žebříček Top20 (tuším, že šlo o nejprodávanější tituly), který tehdy na českých programech dávali, přičemž vím, že snad přes jeden rok vysílání pokaždé brali Pink Floyd první místo za pro mě tehdy ještě neznámé The Division Bell.. Až asi po třech letech se mi podařilo sehnat videokazetu s nahrávkou londýnského koncertu k turné P-U-L-S-E a okamžitě jsem si jejich hudbu zamiloval. Následně jsem se pídil po dalších albech a nevědomky jsem se tak vlastně stal kořistí progresivního rocku, v užším slova smyslu art rocku, což mi zůstalo dodnes.
Když jsem se letos dočetl, že skupina chystá nové album, též jsem tomu nemohl uvěřit. Bylo mi skoro hned jasné, že si desku objednám, jakmile to bude možné. Ostatně asi jako většina příznivců této skupiny, ty rekordy u Amazonu nepadaly náhodou.. I když v hlavě hlodala otázka, jak jen to bude asi při současném počtu dvou členů vypadat. Dalo se čekat, že David Gilmour přizve hudebníky, se kterými spolupracuje už od konce osmdesátých let, takže o obsazení nástrojů jsem se nebál. Ale co hudba jako taková? Mám rád i sólovou tvorbu Gilmoura, ale aby dal dohromady sám celou desku Pink Floyd, to mi přišlo poněkud troufalé. Takže když vyšly ven podrobnější informace, především fakt, že se bude jednat o upravené starší nahrávky i s autorstvím Ricka Wrighta, spíše mě to uklidnilo. Vím, že u většiny kapel tento čin většinou značí velký úpadek, ale u Pink Floyd jsem si byl téměř jistý, že nic nekvalitního do světa nepošlou. I kritikou zpočátku tolik zatracované The Division Bell má po dvaceti letech své kouzlo a mnozí si ho cení víc, než v době svého vydání. A tak to pravděpodobně bude i s The Endless River..
Teď konečně něco k samotné desce. Pink Floyd se rozhodli rozprostřít album na dva vinyly. Nejde jen o vyšší kvalitu nahrávky, ale především ty tři přestávky na otočení desek album hezky kompozičně rozdělují a člověk jej nemusí vnímat jako jednolitý celek. Mně by to asi nevadilo, ale ne každého osloví proložení skladeb ambientní hudbou místo klasických pauz při „písničkovém uspořádání“. Zaměřme se tedy více pouze na "skutečné", něčím zajímavé skladby.
It’s What We Do - po úvodní, pomalé a vlažné Things Left Unsaid se vracíme někam do roku 1975. Především první tři minuty jsou lahůdka, rozvážně vedená skladba, skvělý Rick Wright se svou typicky pestrou paletou klávesových zvuků místy jemně podbarvených Gilmourovou kytarou. Přibližně v polovině skladby si své role Gilmour s Wrightem prohodí, těsně před koncem si to zopakují a píseň přes snivou skladbu Erb And Flow odplouvá.
Sum – když Gilmour mluvil o albu 21. století, zrovna tenhle trochu tvrdší kousek mohl mít na mysli. Neobvykle výrazný Nick Mason o sobě dává vědět a spolu s kytarou jako by chlapci chtěli místy zavzpomínat na legendární One of These Days, avšak právě v tom novém kabátě.
Skins – posluchač si však ani nevšimne a najednou se octne v ještě prudší vřavě bicích a dalších všelijakých zvuků. Tak tohle asi nikdo nečekal! Pánové nás na stará kolena vzali na parádní výlet do svého progresivně-psychedelického období. Nick Mason opět ukazuje, že za to taky ještě umí vzít. Občas mi přišel trochu nedoceněný, ale kapela asi vždy věděla, co v něm má. Vynikající část LP tyhle dvě propojené písně! A to se musím rdít, že desky před albem Meddle nemám tolik naposlouchané. Zřejmě tušili mé mezery a chtějí, abych si zbytek diskografie alespoň dálkově dostudoval.
Anisina – přes kratičký, přiléhavě pojmenovaný Unsung dochází opět ke zklidnění tónů i rytmu. Oddychová skladba, která by asi po předchozích experimentech měla posluchači snížit pulz zpět na fyziologickou hodnotu. Začátek podobný překrásné Us and Them, ale nakonec v tom cítím paradoxně něco z alba The Final Cut. Nevím, jestli tohle pánové úplně chtěli.. Ale každopádně mně se při poslechu této skladby vždy vybaví obal tohoto Watersova díla..
The Lost Art Of Conversation, On Noodle Street, Night Light – asi nejvýraznější odraz předešlého The Division Bell, tento materiál bych si na něm dokázal představit. Tím ovšem nemyslím, že by byl špatný. Já mám TDB velmi rád, pouze tímto řazením tří méně výrazných skladeb se vytvořila asi "nejambientnější" část desky (necelých pět minut) a celý ten úžasný rozlet nad diskografíí Pink Floyd byl malinko přibrzděn. Ale záleží na náladě. Když má člověk chuť zavřít oči a chvíli se zasnít..
Allons-y (1) – že tuhle skladbu hrají Pink Floyd by poznal snad i úplný analfabet, který od nich v životě nic neslyšel kromě Another Brick in the Wall (kterékoliv části). Je zvláštní, že byť zmiňovanou skladbu napsal Waters, dokázal tomu dát právě Gilmour tolik charakteristický pinkfloydovský sound, díky kterému se jejich hudba nikdy nedá zaměnit. A tohle je přímo čítankový příklad! To vrstvení kytar je nepřeslechnutelné..
Autumn '68 – kratičká, velice emotivní vsuvka Richarda Wrighta byla nahrána již v roce 1969. Inu varhany se snadno dostávají člověku pod kůži.. V tomto provedení velice povedená vzpomínka, místy až mrazivá. Je moc dobře, že tento materiál Pink Floyd použili a dali tak vzpomenout na tohoto famózního hudebníka.
Allons-y (2) – v napojení na předchozí pasáž naprosto dokonalé. Gilmour opět ukázal, že umí dobře odhadnout pocit posluchače a tady úplně přesně vytušil, co mu musí podat před i po hlubokém partu již zesnulého klávesisty. Jak jinak vytrhnout člověka z poněkud melancholické nálady než opět postupně se rozvíjejícím floydovským motivem..
Talkin' Hawkin' – další velice silná skladba. Poměrně jednoduchý motiv, umělý hlas Stephena Hawkinga, vokály v pozadí a opět skvělá kytara dělají své. Při prvním poslechu alba na mě tento song zapůsobil asi nejvíc. Doporučuji vychutnat si hlavně jeho "skutečný" stupňovaný závěr, obzvláště velmi jemné bubnování Nicka Masona asi minutu před oficiálním koncem skladby. Překvapilo mě, že ta necelá minuta ambientní hudby nebyla oddělena jako u všech ostatních skladeb.
Calling - po Anisina teprve druhá a zároveň poslední píseň bez jakékoliv účasti Wrighta. Nebýt její zdařilé druhé poloviny, asi bych ji ani nezmiňoval. Chvílemi zní, jako by se na ní podílel místo Ricka Wrighta Vangelis. Nebo snad Enya? Berme ji jako poslední oddech před závěrečným finále.
Eyes To Pearls – svižná, velmi zajímavá kytarovka, ve druhé části opět drobný odkaz na One of These Days..:-)
Surfacing – pro mě jeden z nejdojemnějších zážitků na celém albu. Už samotný úvod dává poznat, jak si na něm Pink Floyd nechali záležet. Člověk cítí, že se blíží konec, ale hned od začátku se nám dostane příjemné pohlazení po duši. Lahodné souznění kláves i kytar, v doprovodných vokálech je nejvíce slyšet Davida Gilmoura.. Místy mi z toho až mrazí, protože mám pocit, že tady se s Pink Floyd skutečně loučí právě on.
Louder Than Words – a je to tady, zvon naposledy zazvonil a pomalu se rozvíjí poslední skladba v historii jedné z nejvýznamnějších a nejlegendárnějších kapel dvacátého století. Není to nic šokujícího, nic převratného ani překvapivého. Zkrátka další z povedených písní, která má své kořeny až někde u Wish You Were Here... Říkám si, jak by to asi dopadlo, kdyby Pink Floyd uskutečnili svůj původní záměr a The Division Bell vyšlo i s tímto materiálem jako dvojalbum. Jako poslední skladba by se na něm asi vyjímala High Hopes víc, ale nechme to být. Kdyby tomu tak bylo, nevzniklo by tohle senzační album a nemohli bychom se teď po dvaceti letech kochat další precizní, do posledního zvuku propracovanou hudbou. Louder Than Words je povedená skladba. Možná někoho zamrzí, že zpěv zazněl až na samém konci, ale asi to tak mělo být. Gilmour pravděpodobně nechtěl, aby album bylo opět jen o něm, prostor dostali všichni členové, on si to snad ještě vynahradí v sólové tvorbě.
Nechtěl jsem být patetický, natož sentimentální, ale tady se při lásce k jejich hudbě nejde moc bránit. Snad jedině aspoň měsíc si to album nepouštět a snažit se zapomenout na okolnosti. Vždyť tohle snad ani nemohl být nedokončený materiál z přípravy The Division Bell, často to s ním nemá absolutně nic společného. A jestli tohle pánové, byť v nedokončené podobě, dokázali mít dvacet let jen tak schované v šuplíku s tím, že už žádné album asi nikdy nevydají, tak to klobouk dolů. Ale vše musí jednou skončit, při tomhle pomyšlení je člověku smutno. Jediná útěcha pro mě je, že Gilmour to ještě nebalí a chystá sólové album. Kdyby se mu chtělo udělat ještě jedno turné a stavit se v Praze, šel bych, i kdybych měl dát za lístek celou výplatu. Uvidíme, co ještě bude.. Takže jak ohodnotit? Mrzí mě, když tu někdo napíše, že je to brak, a přitom to neslyšel ani jednou celé. Dost to snižuje průměr.. Dále nechápu hlasy, co tvrdí, že to Pink Floyd dělali jen kvůli penězům. To je taky čirý nesmysl. A ještě hloupější je fráze, že vykrádají sami sebe. Co je tohle za nesmysl?! Vždyť je to absurdní. Když má kapela nějaký svůj styl, kterým si získala fanoušky a slávu, tak ho přece hraje. I Beatles mají podobná alba, Genesis, Yes.. A dovolil si o nich někdo tvrdit, že vykrádali sami sebe? No radši už se nebudu dál rozčilovat. Tahle deska je naštěstí velmi pestrá, takový poctivý průřez celou jejich diskografií. Každý fanoušek si tam asi to své najde a i v tom je její kouzlo. Ono není náhoda, že například časopis Rolling Stone dal tomuto albu o jednu hvězdu víc, než tehdy dostalo The Division Bell. A ani u nás nijak nepropadlo. Kdyby to šlo vyjádřit v procentech, uvažoval bych mezi osmdesáti až devadesáti. Takže maximálně čtyři a půl hvězdy a to pouze kvůli té necelé pětiminutovce ambientní hudby, o které jsem psal výše.. No a jelikož se zaokrouhluje nahoru, vychází mi pět hvězd. Opět musím podotknout, že se řídím pouze svými pocity. Hraje v tom jistě roli i to, že jsem na téhle kapele vyrůstal. Ale zase si dovolím tvrdit, že o to víc ji až na zmiňované kousky znám a mohu s předchozí tvorbou snad porovnávat. Myslím si, že jde o jejich nejlepší desku od sedmdesátých let - tzn. od The Wall..
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Endless River
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Ursiny, Dežo / Nové mapy ticha
Na delší dobu jsem se odmlčel, ale to neznamená, že zdejší stránky nesleduji. Jen nebyla ta správná chvíle, abych se pustil do nějaké té recenze. Jak jsem již slíbil, dostávám se konečně i k Dežovi Ursinymu, pro mě velmi oblíbenému umělci. Vidím, že toto album bylo zatím hodnoceno sedmkrát a drží si velmi hezkých pět hvězdiček. Inu rozhodl jsem přidat další hodnocení s kratším textem. :-)
Po LP Pevnina detstva přišlo jeho pokračování. Ano, přesně tak to na mě působí. Jako by předchozí deska ani neskončila a jen přešla v další krásné dílo - až na pár menších změn. Jednak se Dežo opět chopil kytary a zároveň taky asi trochu ustoupil své době a rozhodl se desku více rozkouskovat. Skladby přes celou stranu vinylu už nebyly v kurzu a tak vzniklo hned osm písní. Ovšem velmi promyšlených a po několikerém poslechu si troufám tvrdit, že nádherných.
Nové mapy ticha – začátek skladby je ve funky rytmu, inu Dežova kytara zpět a ve formě. Následuje zpomalení se zajímavými bicími i perkusí, poté trochu divoké klávesové sólo a opět uklidnění se sametovým zpěvem Deža. Ovšem zaujaly mě zde opět klávesy a zde již několikrát zmiňovaný polymoog. Skladba pomalu odeznívá a na konci si člověk řekne, že to bylo přesně tak akorát..
A na to myslím – velmi krásná skladba, jemné podbarvení klavírem, Fender piánem, přesné načasování každičkého bicího zvuku, změna tempa a nástup basy, to si musí každý užívat. A opět typické zpomalení, známé už tolik z předchozího alba, ovšem obohacené o procítěnou Ursinyho hru na kytaru. Ta vždy potěší..
Na malej stanici – a je to tady! Začátek písně až tolik nezaujme, zapadá mezi ostatní propracované songy z posledních dvou desek - úderné, energií nabíjející, nicméně nic až tolik překvapivé. Ale od prvních tónů cembala je tu opět ta věrnými posluchači očekávaná změna. Rázem se z tohoto opusu stává pro mě prakticky hymna alba. Nádherný text (u Štrpky vlastně nic zvláštního), pohádkově nazpívaný tím tolik charakteristickým Ursinyho hlasem, vypravěčsky hraná akustická kytara a pak přechod k přenádherné instrumentální pasáži. Tu ještě vystupňuje saxofon, nelze už jít dál, pouze si to vychutnat a při tom možná i lapat po dechu. Mimochodem Dežo byl asi na tenhle svůj počin velmi pyšný (a vůbec bych se mu nedivil), stejné melodie totiž použil ve filmu Indiáni z Větrova v témže roce. I proto je asi na mnohé (včetně mě) tento film tolik působivý.. Závěr skladby ji „pouze“ orámoval.
Víťaz – plynule běžící, svěží, krátká skladba zpestřená kytarami. Jemný jazz-rock, který nás má přivést k dalšímu songu..
Zelené jablko – a tady se po zasněném začátku spouští fusion muzika v plné parádě. Rytmický saxofon, do něj další, následně je vše utlumeno a opět Dežův překrásný zvrat podbarvený počáteční melodií.. „Máš rada zelené jablko a preto mi ho dávaš. Je v ňom celý odtlačok tvojho úsmevu. Je v ňom deň..“ A tak dále, zkrátka zase mě Dežo dostal (i se Štrpkou)..:-) Ovšem tohle už není odkaz na Pevninu detstva, tady se pomaličku formuje Modrý vrch..
Domestic flight – a opět návrat k minulé desce, naléhavostí textu i celé kompozice, Dežo zase odložil kytaru, Jaro Filip oprášil cembalo.. Ovšem to byl pouze začátek. Dežo si kytaru vzal zpět, najednou na chvilku vše ožije. Ale nebyl by to Ursiny, kdyby několikrát neprostřídal tempo skladby s osvědčenými art rockovými prvky. Pravděpodobně druhý vrchol alba. Ale za sebe mohu napsat, že ten první jsem vnímal víc. Na malej stanici, to je perla..
Hádanka – oddychová písnička na závěr, která už nás opět směruje na další album. Jen mě zaujala ta instrumentální vložka. Připomnělo mi to jednu známou píseň od Black Sabbath.
Rozhodoval jsem se mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami. Mám rád i jiná Ursinyho alba, ale strašně těžko se vybírá, které je nejlepší. Trefně tu někdo zmínil ty perly. Ovšem kdybych dal čtyři, znamenalo by to, že mám k této desce nějakou výtku. Ačkoliv svým způsobem ji mám. Je tam několik písní, co se podobají těm z předešlého nebo následujícího alba. Ale je to vlastně chyba, když všechny ty desky mám rád? Pro mě asi ne a doufám, že ani pro další lidi, kteří si toto LP třeba i na mou intervenci pořídí..
Dávám 4,5 hvězd zaokrouhlených..
» ostatní recenze alba Ursiny, Dežo - Nové mapy ticha
» popis a diskografie skupiny Ursiny, Dežo
Gilmour, David / About Face
Dostával jsem se k této desce poměrně dlouho. Začalo to, když u nás na jednom lokálním rádiu běžel každý čtvrtek večer pořad o Pink Floyd. Měl jsem tehdy nový luxusní walkman Panasonic a nahrávání každého jejich "čtvrtečního" alba na kazetu pro mě byl téměř rituál (bohužel táta na hifi i progrock rezignoval již před lety a hudba se u nás nekupovala). No a právě v onen čtvrtek se pořad věnoval pouze sólové tvorbě jednotlivých členů kapely. Z této desky jsem tehdy získal asi tři skladby. Všechny mě zaujaly, takže sehnat si ji byla pak téměř povinnost.
Když se člověk podívá na obal a najde decentně zarostlého (přesto pečlivě upraveného) Davida v drsňácké odřené kožené bundě (takový rovněž upravený symetrický "křivák"), těžko si představí, jak velký zážitek ho při poslechu této desky čeká. Ovšem když se koukne pořádně a přečte si jména hudebníků, kteří se spolu s Davidem na albu podíleli, musí mu být jasné, že to Gilmour myslí vážně a po svém prvním celkem úspěšném sólovém projektu chce nabídnout ještě víc své hudební geniality. Za všechny zúčastněné snad stačí napsat Jon Lord!
Until We Sleep - skladba pro mě zpočátku méně oblíbená, téměř neměnný rytmus a v něm kytarové vyhrávky se zastřeným zpěvem. Skladba stále plyne v jakémsi pravidelném vlnění. Vše mi přijde postavené neobvykle, opačně. Upřednostněný rytmus a do něj vkládaná hlubší kytarová sóla. Celkem zvláštní kompozice..
Murder - začíná jednoduše křehkým Gilmourovým zpěvem i kytarou. Po temnějších basových vyhrávkách Gilmour přidá výraznější zpěv a navazují další nástroje. Následuje typické Davidovo sólo, změna rytmu a najednou jako by dohrávala první skladba, konečně vyšperkovaná typickou gilmourovskou kytarou.
Love on the Air - balada, na které se textem podílel i člen The Who, Pete Townshend. Velmi melodické. Trochu country styl ke konci, ale naštěstí (pro mě) Gilmour vše zachránil svým zpěvem..
Blue Light – kytara z The Wall a k tomu dechové nástroje. Skladba opět nabere svižný rytmus a prolínání kytar s dechy je skvělé. Zkrátka Pink Floyd pouze podle pana Gilmoura, ale přesto jasně poznatelní..
Out of the Blue – opět křehký dojemný song na pohlazení po předchozí skladbě.
All Lovers Are Deranged – skladba podobná první a čtvrté. Bohužel tentokrát bez žádného zpestření, ničeho zajímavého, zkrátka taková "dupačka" podružná osmdesátým létům.. Tady asi Townshend s Gilmourem jednoduše podlehli době.
You Know I'm Right – tohle je ovšem jiná káva! Pro mě jeden z nejkrásnějších Gilmourových sólo počinů. Všechno je skvěle načasované, neskutečně emotivní zpěv a ještě krásnější party orchestru. Neuvěřitelně filigránsky propracovaná skladba. Samozřejmě je třeba brát v potaz čas vzniku, ale Gilmour zde servíruje opravdu úžasnou muziku. Není to styl Pink Floyd, přesto jim to může směle konkurovat. Obzvláště rád mám to souznění Davidovy sólové kytary s trubkami v jedné z posledních částí..
Cruise – díky této písni si posluchač skutečně může tak trochu plout, záleží pouze na něm, kam až si troufne. Ale David mu nakonec vymyslel pravděpodobně Jamajku…
Let's Get Metaphysical – další parádička na albu. Sice "pouze" instrumentální, ovšem zpěvu netřeba. Předposlední velmi emotivní skladba.
Near the End – říká se, že nejlepší přichází nakonec. V případě této desky to platí snad tisíckrát víc! Gilmour si tady pohrál s lidmi na těch nejcitlivějších strunách. Jak muzikou, tak textem. Člověk opravdu cítí mrazení a doufám, že to nejsem jen já. Nehorázný to útok na city..:-) Ovšem melodie jsou tak lahodné, že si nebudu ani v nejmenším vyčítat, když si pustím tuhle skladbu znovu..
Být přísnější, dal bych čtyři hvězdičky kvůli dvěma až třem skladbám, které mě úplně neoslovily. Ale dávám pět. Důvody jsou dva, zcela prosté. Jednak si toto album pouštím se stejným množstvím slin jako většinu desek Pink Floyd. :-) A za druhé, zdejší stránky čte jistě mnoho lidí, co tohle album nezná. Kdybych dal méně hvězdiček, nebylo by to správné doporučení. Přál bych si, aby si tu desku aspoň zkusili ochutnat. Podle mě stojí za to..
» ostatní recenze alba Gilmour, David - About Face
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David
![Petřina, Ota - Pečeť [Super-robot] cover](graphx/covers/3228.jpg)
Petřina, Ota / Pečeť [Super-robot]
Musím se přiznat, že dílo Oty Petřiny jsem poznal až v nedávné době. Tento český multiinstrumentalista a skladatel mi ale ihned učaroval. Propracovaná hudba, velmi kvalitní texty pana Vrby, zkrátka něco, s čím se dnes již téměř nesetkáme. Pravda je, že nejdříve si člověk musí zvyknout na jeho dle mě trochu nasládlý "mečivý" hlas. Ale jakmile se to posluchači povede, má vyhráno. Super-robot se mi moc líbil, takže od tohoto alba jsem radši ani nečekal více. Ale hned první píseň mně doslova vzala dech a rázem mám tuto desku posazenou ve svém žebříčku velmi vysoko..
Hemingway - bez jakéhokoliv rozjezdu na nás spustí posmutnělý zasněný zpěv a skladba nás okamžitě vtáhne. Po vláčném začátku se přidají další nástroje a skladba uklidňujícím tempem plyne. Postupně se nabalují další kytary, klavír, smyčce a vše dokonale ladí. Ota Petřina se ukazuje jako velmi dobrý zpěvák, dokáže v člověku probudit emoce a to se mi právě na tomto albu líbí. No a to co přijde od výkřiku "plej", to už snad ani nemá smysl popisovat. Artrock jak z čítanky! Překrásné, spousta zajímavých a nádherných melodií, překvapivých zlomů, mnoho nástrojů, skladba působí místy až nezvykle hravě a uvolněně. Následuje návrat k původnímu tématu a poklidný závěr. "Zrod a skon, ten odvěký fakt, se žádá nejednou. Cenu má jen zázrak mezi tím, světský nájem splácet prožitím, se dá.." Texty jsou opravdu povedené! Pro mě jedna z nejpovedenějších skladeb v historii domácí tvorby..
Čas - relativně méně zajímavá skladba. Ale poslouchá se hezky. Níže byla zmíněna podobnost s Gilmourovou kytarou. Docela bych s tím souhlasil. To sólo jako by si tam střihl sám David..
Odchod - tak tohle je naopak hodně zvláštní píseň. Na první poslech možná tolik neosloví, ale čím víckrát si ji pouštím, tím víc se mi líbí. Souhra bicích a Kulhánkovy baskytary je velmi povedená.
Phalaenopsis - Otova Mood For A Day, překrásná křehká píseň. Jen by mě zajímalo, kde přišel na ten botanický název..:-)
Kopřiva - tak tahle skladba mě dostala. Další "botanické" téma, ale tentokrát s romantickým textem. Velmi uvolněná skladba, s tím by zabodoval asi každý mládenec..
Obálka - konečně se dostáváme k vlastnímu názvu alba. Další složitější kompozice, krásná hudba, opět promyšlený text a dle mě asi největší Petřinův pěvecký výkon. Někteří si zde stěžují na závěr skladby, ale mně vůbec nevadí. Už jen tím, že je kontroverzní, zaujme. Prostě to tak má být, autor si chtěl asi trochu pohrát..
Syn - vzhledem k nedávnému narození potomka mám k téhle písni vztah největší. Hodně dojemné téma, jednoduše zpracované a krásně odehrané.
Teď tady čtu dodatek, že pěti hvězdičkami máme hodnotit jen opravdu výjimečná alba. Jenže pro mě tohle album výjimečné je. Někteří označí jako "zásadní mistrovské dílo" pouze světově významná alba. Nicméně tady se jedná o můj prožitek při poslechu hudby a tohle album je podle mě nádherné. Jasné, dobou vzniku asi nepřineslo nic nového, naopak, spíš je to taková labutí píseň artrocku, za hranicemi byli už úplně jinde (raději nepsat kde..). Ale pro mě je pokaždé zážitek dát si tuhle placku na talíř. Sehnal jsem ji nedávno, prakticky nepoužitou a nedokáži si představit lépe investovaných padesát korun. Pět hvězd navzdory všem, díky pane Petřino!
» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Pečeť [Super-robot]
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota
Yes / Relayer
Album Relayer vyšlo tak trochu ve stínu předchozích studiových nahrávek. Skvostné Close to the Edge fanoušky řádně namlsalo, jenže pak mistři artrocku vydali asi nejrozporuplnější desku v diskografii Yes - Tales From Topographic Oceans. V té době album kritici i posluchači nepřijali úplně nadšeně a tak se čekalo, s čím dalším kapela vyrukuje. Mně se předchozí deska líbila, takže po personální výměně za hradbou kláves jsem přijímal Relayer s velkými obavami. Jak naivní jsem byl, když jsem si myslel, že substituce pro mě do té doby modly Ricka Wakemana za Patricka Moraze se na albu výrazně podepíše. Podepsala, ale v tom nejlepším slova smyslu a dvě yesácká alba z konce sedmdesátých let budiž tím nejlepším důkazem.. Moraz (mimochodem i autor filmové hudby, například v béčkovém thrilleru Otčím z roku 1987 - tam mě vážně zaujala, jinak bych si ten film nepamatoval) se své role zhostil se ctí, odehrál pravděpodobně přesně to, co od něj zbytek členů očekával. Někdy je zkrátka méně více..
The Gates Of Delirium - jedna z nejkrásnějších skladeb v historii artrockové hudby. Mohla by sloužit jako výukový materiál. Stavit se cestou do studia na vrakovišti a souběžně s demolicí dvou aut vykonstruovat něco tak nádherné, ukrutné, naprosto se vymykající chápání hudby.. Vše dokonale ladí, pasuje, každý kousek zvuku má jasně dané místo a čas. Takže přesně podle plánu přichází pasáž Soon a teď budu hodně troufalý, když napíšu: Možná nejhranější kousek při rozloučení se světem všech těch nejoddanějších fanoušků Yes..
Sound Chaser - a přichází další "chaos" podávaný v ještě propracovanější podobě než během úvodního opusu. Zase jen zdánlivý, protože souhra nástrojů je až mrazivá. Větší prostor dostává Howe, jeho typické kudrlinky, mazlení s kytarou a následně se k němu s "mazlením" přidají všichni.. Velmi nabitá skladba!
To Be Over - vyvrcholení alba v podobě krásných "překvapivě" melodicky uspořádaných tónů. Nejvíc opět perlí kytary. Moraz je nádherně podbarvuje, chybí pro Yes často typické soupeření Howea s Wakemanem, vše je krom jednoho úseku (omlouvám se, ale poslouchám LP, takže čas neurčím) podřízeno pouze vokálům a strunám. A že se povedlo.. O tom svědčí dokonale vystupňovaný závěr skladby. Mimochodem pro mě asi nejkrásnější, jaký jsem dosud slyšel.
Album je skutečně na první poslech málo stravitelné. Přiléhavě to níže popsal Antony. Rovněž si dokáži představit fanoušky, kteří si v roce 1974 přinesli domů vinyl, pustili první stranu, zasedli do křesla a pak asi nevěřícně lapali po dechu, načež přemýšleli, co s tou deskou dál.. Vynikající dílo! I podle mě již nepřekonané. Proto bych dal více hvězd a těch pět si ponechám na další jejich počiny. Yes jsou naštěstí neuvěřitelně přizpůsobivá kapela..
Všech pět možných hvězd a doporučení každému bedlivě poslechnout.
» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes
Flamengo / Kuře v hodinkách
Tahle deska mě hrozně dlouho míjela. Zajímal jsem se spíše o zahraniční kapely, ale nakonec to přijít muselo. Něco jsem o ní zaslechl, něco si přečetl, tak jsem se konečně odhodlal k jejímu nákupu. Bohužel nebyl moc šťastný. Vinyl dorazil ve zbědovaném stavu, takže jsem si první poslech vůbec neužil. Naštěstí se nedlouho poté objevila další nabídka (ta nešla odmítnout:-), takže na talíř přišla téměř inertní placka. Párkrát jsem si ji poslechl a posléze naplnil slova jednoho kamaráda, který mi předpověděl, že mě doslova zarazí do křesla. Ano, vstřebání této hudby mi trvalo docela dlouho..
Kuře v hodinkách (Inrodukce) - brumlání si melodie a kroky. Potom zakopnutí, při kterém si údajně Erno Šedivý (tuším, že to dělal on) opravdu natloukl. Přijde rázný energický nástup celé kapely, vlastně taková malá velká ukázka, co všechno nám bude podáváno..
Rám příštích obrazů - úvod téhle skladby je nádherný. Skvělá rytmika, všechno od naprostého začátku přesně pasuje. Pak přijdou "saxy" hrátky a Mišík se opře do zpěvu. Táhne to až k refrénu, tam se zařadí do sboru a je to tu zase. Neskutečná rytmika, stupňování skladby a texty, při nichž až mrazí v zádech ("Nevadí mi stěny dešťů.."). A ten Mišíkův "ječák" na konci, možná by se ani u Uriah Heep neztratil..
Jenom láska ví kam - nejrockovější skladba, proložená syrovými kytarovými sóly. Opět bezchybná rytmická sekce zdůrazňující naléhavý Kainarův text.
Já a dým - a přichází přesně to, co člověk po prvních třech "vypalovačkách" potřebuje. Překrásná zasněná balada, která pohladí na duši. Snad se mi to zdá, ale je zde hodně slyšet vliv Jethro Tull..
Chvíle chvil - a opět rytmický nástup, hlazení saxofonem a stupňování napětí.. V tom všem vyniká překrásný refrén, kde se kytara podřídila celku, ale v pozadí si směle vyhrává saxofon něco úplně jiného, něco úžasného, tak lahodného.. No a na konci opět jako bych slyšel Byrona..
Pár století - ponurý zasněný úvod proložený velmi jemnou perkusí, vibrafon, postupně se přidávají další nástroje a pro mě se rýsuje jedna z nejnádhernějších skladeb, jaké jsem v životě slyšel. Srdceryvný saxofon uprostřed s dojemně hrající kytarou, do toho citlivé bubnování Erna Šedivého a pak ten hluboký dechový nástroj (omlouvám se, ale netroufám si napsat název).. Člověk se téměř nemůže nadechnout, když najednou přijde překvapení v podobě tanečního intermezza, neskutečné! Pak jsme vráceni ještě jednou do ráje a skladba vrcholí..
Doky, vlaky, hlad a boty - veselejší začátek, návrat k úvodním rytmickým skladbám. Nicméně ne tak ledajaký. Mohlo by se zdát, že se Flamengo opakují, jenže naráz přijde další taneční zpestření. Konec skladby jako by byl nacvičený na koncertech..
Stále dál - měla by to být "černá ovce" v Kainarových textech a Mišíkově zpěvu. Ale Khunt se zpěvu Žalčíkova textu zhostil výtečně. Při mrazivém refrénu vůbec neruší, naopak tomu dává něco navíc. Píseň má obrovský drajv. A nemohu si pomoct, nejen sborový zpěv mi připomíná Yes (asi použili stejné efekty). Především první dvě jejich alba, hlavně Time and a Word.. I Khuntovy klávesy jako by hrál Tony Kaye. Ale možná jen můj dojem..
Kuře v hodinkách - a přichází vrchol alba v celé své parádě. Hudbu asi nemá smysl popisovat, o to větší pozornost si zaslouží text.. "Ten nikdy nežil, jenom spal, ten ať je mrtvý klidně dál." To by mohl být přiléhavý citát pro lidi, kteří se s tímto skvostem ještě neseznámili..
Tuhle desku už jsem naštěstí poznal a nakonec překonala má velmi vysoká očekávání. Vůbec se nedivím Dežovi Ursínymu (na něj se snad taky ještě dostane:-), že po jejím poslechu okamžitě naložil Jara Filipa a švihal do Prahy nahrát své Provisorium.. Vivat Hynek Žalčík! Tohle je poklad naší artrockové klenotnice a musel jsem k němu něco napsat.
Naneštěstí zdejší recenze se krásně čtou, ale o to hůř píší. Klobouk dolů před občas až encyklopedickými znalostmi některých zdejších lidí.. A díky za tyhle stránky!
» ostatní recenze alba Flamengo - Kuře v hodinkách
» popis a diskografie skupiny Flamengo
Pink Floyd / Animals
Velmi jsem přemýšlel, které album bych zrecenzoval jako první. Říkal jsem si, že to musí být něco, co změnilo můj náhled na hudbu. Jenže nic tak absolutního neexistuje..
Nezbývá než začít se svou první nejoblíbenější deskou a vlastně i kapelou. Po všech těch recenzích nemá asi smysl popisovat jednotlivé skladby. Kostra Dogs, Pigs a Sheep je jasná. Nejradši mám Dogs, nádherné instrumentální pasáže, skvělý naléhavý Gilmourův posléze Watersův zpěv a kytara znějící v jedné pasáži až "kejhavě"..
Pak mě ještě samozřejmě zaujal přechod Watersova hlasu ve skladbě Sheep. Snad tisíckrát jsem si to pouštěl, ale nikdy jsem ten přesný čas nenašel..
Tohle album je poslední, kdy si chlapci ještě rozuměli a nepodlehli "diktátorovi" Watersovi..
Pro mě nejoblíbenější jejich album, kéž by šlo víc hvězdiček..
» ostatní recenze alba Pink Floyd - Animals
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd