Doors, The / L.A. Woman (1971)

Říkám rovnou: Podle mého názoru nejlepší album The Doors, možná spolu s jedničkou. První a poslední album s Morrisonem jsou jako dvě hvězdy, každá na opačném konci oblouku završeného smrtí toho, kdo tomu oblouku vetkl ducha. Zatímco první album startuje cestu a má v sobě všechnu mladickou vervu, revoltu, něhu a temnotu, poslední album (neboť The Doors pro mě v podstatě končí s koncem Morrisona) má v sobě všechnu osudovost typickou pro velká díla těch největších umělců.

Opravdu. Nelze nezaznamenat rozdíl mezi bezprostředně předcházejícím řadovým albem vydaným o pouhý rok dřív, Morrison Hotel a posledním L. A. Woman. Je třeba si pozorně všimnout rozdílu v barvě Morrisonova hlasu: Zatímco na Morrison Hotel je hlas zpěvákův hlas pořád ještě velmi zvučný, možná jen o něco zralejší než na prvním albu, na L. A. Woman už slyšíme úplně jiný hlas. Je to zastřený hlas muže, který má svou životní dráhu víceméně za sebou a může si dovolit bilancovat, může si dovolit dívat se na přítomnost jako jestřáb do údolí. Jedinou výjimkou z alba Morrison Hotel je poslední skladba Maggie M´Gill - člověk má dojem, že tahle skladba by mohla být na L. A. Woman. Zpěvákův hlas v ní je bluesově zahuštěný jako na celém L. A. Woman.

Myslím, že zvláštní osudovost na albu L. A. Woman je. Bez ohledu na to, co se pak stalo, by byla slyšitelná - jako nějaké tektonické chvění, aura, prostě pocit něčeho osudového, konečného, vážného a hlubokého. Už v první skladbě The Changeling - když pominu poměrně chytlavý motiv, je výrazný jiný zvuk - jaksi zahuštěný, možná tak nějak zašuměný, bluesově tvrdý, neuprosný... Morrisonův hlas je na celém albu zastřený, hluboký. Sugeruje dojem, že člověk poslouchá zralého muže, starýho pardála, který je na pomyslném vrcholu sil, ale křivka už se láme a on to ví. Morrisonův řev v této skladbě v jednu chvíli připomíná řev lva. Myslím, že je to symptomatické - o řev lva totiž skutečně jde, protože Morrison tady je starým nebezpečným lvem. Textově jde o jakousi poetickou avšak strohou životní bilanci. Been Down So Long je strhující rhythm & blues - tvrdý rytmus, přesná basa... Morrison musel k blues - černošství, negerství v hudbě teprve dozrát. L. A. Woman je skvělým dokladem, Morrison měl bluesové cítění, ačkoli jeho začátky tomu moc nenasvědčovaly ani přes snahy blues hrát. Teprve tady se dostal na dno a něco objevil. Objevil negra v sobě. Je jistě pravda, že atmosféra ve studiu při nahrávání alba nebyla ideální. Morrison už se nesnažil zažehávat kapelu, i když ostatním asi chyběla jeho jiskra. Ale tím, že se soustředil jen na sebe a hudbu, udělal něco víc. Odstranil divadlo a zůstal autentický Morrison. Předtím byl pořád hvězdným dítětem, ale na tomhle slyšíme zralého muže. Myslím, že velkou roli v Morrisonově dozrání hrála jeho soudní kauza. Srážka s realitou ho změnila. A k lepšímu. Svědectvím o proměně je L. A. Woman. Cars His By My Window je parádní pomalý blues s geniálním koncem. Nejprve jsem dlouho nemohl identifikovat zvuky, které se ozývají na konci téhle skladby, myslel jsem, že jde o nějaký nástroj. Chvilku mi trvalo, než jsem přišel na to, že jde jen o Morrisonův hlas. Morrison tady použil svůj hlas jako další nástroj, který do rytmu vydává zvláštní zvuky - něco mezi kvákáním a naříkáním. Těmi končí skladba.
Skladby L. A. Woman a L´America jsou neiluzivním pohledem na americkou realitu a její minulost. Morrison vstřebal mýty své země, aby jí mohl ukázat její odvrácenou stranu. Udělal to s jedinečným hudebním citem a bluesovým cítěním. V pomalé části L. A. Woman Morrison zpívá: "Mojorisin" "Mojorisin" - skandování se postupně zrychluje. "Mojorisin" znamená Jim Morrison. Ano, Morrison tu skanduje siglu svého jména, kterou sám vytvořil. Když si člověk uvědomí ten kontext ve kterém se tak děje - právě skladba L. A. Woman, celá její atmosféra, atd. a pak i Morrisonův konec o kterém nikdo v době nahrávání neměl ani páru, je to hodně mrazivé. Crawling King Snake je opět úžasné tvrdé blues se zvláštním echem kytary vytvářející dojem zdojeného temného úderu... A samozřejmě geniální Riders on The Storm.

Myslím, že album L. A. Woman je z těch uměleckých děl, která předcházejí jejich tvůrce. Zkrátka ani The Doors a Morrison ve chvíli nahrávání nevěděli jak velkou věc tvoří a vytvořili. Jde o umělecké dílo ve kterém si minimálně Morrison předpověděl svůj osud a do kterého zakul ducha své epochy. Je to umělecké dílo, které se mu stalo osudem a stejně tak kapele. Taková díla nevznikají jen tak ze vzduchoprázdna a také něco po svých tvůrcích chtějí. Jde o umělecké dílo, které spolykalo své tvůrce - a tak to má být u každého výsostného uměleckého díla.

» ostatní recenze alba Doors, The - L.A. Woman
» popis a diskografie skupiny Doors, The