Taj Mahal / Giant step/De ole folks at home (1969)

Jméno Taj Mahal jsem poprvé objevil na vnitřním přebalu prvního alba Santany mezi nabídkou labelu Columbia. Zaujalo mě tehdy, že černošský hudebník vystupuje pod jménem klenotu indické architektury a domnívám se, že i světové architektury. Říkal jsem si, že to spojení afroamerických kořenů a indického Orientu by přineslo určitě zajímavý experiment. Pak jsem delší dobu tohle jméno kolem sebe neviděl. Nikdo neznal z mých známých ani hudbu, ani jméno a dostupnost na vinylu v té době byla skutečně mizivá. Uplynula řada let a pak jsem náhodně objevil na návštěvě u svého staršího kamaráda, milovníka blues a jazzu tohle album a tak jsem se s ním postupně seznámil...
Uvědomil jsem si, že jméno Taj Mahal by mohli znát milovníci Rolling Stones. Kdo viděl jejich léta utajovaný „cirkusový koncert“ nakonec vydaný na DVD s řadou zajímavých hostů (The Who, Jethro Tull, John Lennon + Yoko Ono + Eric Clapton + Mitch Mitchell + Keith Richards + Ivry Gitlis, Marianne Faithfull…), tak mohl mezi účinkujícími objevit i Taj Mahala s jeho kapelou. Bylo to v době, kdy ve stejném roce startoval na CBS svou hudební kariéru….
Nakonec jsem si pracnou cestou tohle album opatřil a protože se domnívám, že na Progboardu ho zná minimum milovníků hudby, nebo vůbec – tady jsou moje dojmy…


AIN´T GWINE WHISTLE DIXIE ANYMO´– melancholické rozklady akordů elektrické kytary a k tomu mírně disharmonické pískání jdou kupodivu k sobě atmosférou dohromady. Na mysli mě může vytanout třeba Bob Dylan nebo skupina Band, ale úvodní téma je příliš krátké k dalším úvahám..

TAKE A GIANT STEP – citlivé nasazování tónů a uměřený hudební doprovod k zastřenému, přesto poměrně vysoko položenému hlasu k černošskému interpretovi. Frázování je ovšem perfektní, jakoby Taj Mahal opisoval od Boba Dylana. Charakter písně je vypravěčsky epický a sdělované pocity mají ležérní provedení, v němž se spojuje zvolna tlukoucí rytmika swingového typu a prolínají se akustické nástroje s elektrickými. Nic se vzájemně nepřebíjí a nevytěsňuje. Není to klasický model blues, ale přesto sem vstupují prvky nespecifikovatelné country music. Nikdo tady nemá zapotřebí nijak exhibovat a možná právě proto působí celek kompaktně, nevýbojně s uvolněnou náladou…

GIVE YOUR WOMAN WHAT SHE WANTS – bluesová glissanda se pojednou vrhají do údernějšího modelu hudby spojovaného s rockovou zemitostí. V pozadí slyším hammondky a do popředí se prodrala i foukací harmonika. Taj Mahal má hodně zastřený a chraplavý hlas a jak už jsem zmínil spíš ve vyšší poloze. National steel body guitar je v akci – i když ne v tak dravé podobě jako u Johnnyho Wintera. Prozatím nejdravější píseň na albu…

GOOD MORNING LITTLE SCHOOL GIRL – známý bluesový standard od Sonny Boy Williamsona, který léta oprašují a znovu a znovu hrají snad všechny bluesrockové i čistě bluesové kaopely na světě. Taj Mahal přistoupil k tomuto tématu po svém. Potlačil rockové prvky a uvolněný stylem v duchu country blues a hospodského pojetí se zde v houpavém rytmu odvíjí postupně celé téma. Instrumentální doprovod je opravdu stylový a dokáže navodit velmi příznačnou atmosféru periferního prostředí na okraji velkého města se zakouřenou hospodou a místním proletariátem. Mahal výtečně frázuje a se svým hlasem místy zachází jako Captain Beefheart méně drsného ražení…..

YOU´RE GONNA NEED SOMEBODY ON YOUR BOND – Leslie efekt otvírá další skladbu ve cválavém tempu s pulsujícími basy Garyho Gilmora a swingujícími bicími Chucka „Brother“ Blackwella. Výtečná foukací harmonika Taje Mahala dokonale přesvědčí o jeho jedinečném bluesovém cítění. Indiánského příslušníka kmene Šošonů Jesse Ed Davise vnímám s jeho legátovými akcentovanými akordy a cítím, že mu do jeho indiánské krve přešly velmi přesvědčivě prvky swingu, jazzu, blues i country. Taj Mahal není zpěvák velkého rozsahu, ale má interpretační charisma na vysoké úrovni a tak volně přechází z blues do soulu a dokonce ke kořenům gospel songu. Uvědomuji si, že podobný typ hudby o něco později v Americe velmi zdařile interpretoval výborný kytarista Ry Cooder….

SIX DAYS ON THE ROAD – tady se dostáváme na rockandrollovou platformu s jedinečně předoucí rytmikou a dravým interpretačním nasazením. Ano, tahle skladba má ambici stát se hitem na albu. Melodická linka je jasně přehledná a instrumentaci se zběsile žene vpřed. Jsou zde hammondky a výborně naservírované mírně zaoblované kytarové tóny v sóle, které nepotřebuje zkreslení ani wah wah. Zdráhám se označit skladbou rockabilly, ale to spojení rocku s country se zde přece jenom dá identifikovat…

FARTHER ON DOWN THE ROAD – po předešlé jízdě přichází uvolnění. V pozadí melancholické hammondky dokreslují atmosféru, kterou znám z některých skladeb Boba Dylana na albu New Morning, které je o dva roky mladší. Dokonce i interpretace Taj Mahala nemá k Dylanovi nějak závratně daleko – ta příbuznost ve frázování je až nápadná, i když každý z nich vládne jinou barvou hlasu. Melancholická atmosféra věčného tuláctví je inspirující a aniž by se zde jednalo o nějaké rafinované proplétání harmonií, zjišťuji, že i na úsporném množství akordického doprovodu se dá vystavět emocionální hudební sdělení. V podobném druhu hudby se na svých albech pohybuje i takový Van Morrison a u nás blahé paměti třeba takový Petr Kalandra…

KEEP YOUR HANDS OFF HER – zajímavé rytmické akcentování v úvodu a opak už se rozbíhá další energičtější varianta volné bluesové formy písňového charakteru. Také tady to překypuje emocemi v interpretaci, ale já se nechávám unést výtečným kytarovým sólem Jesse Ed Davise, který sice krátce ale velmi výstižně dotváří pulsující běh k dravému podání. Ten závěr se mi jeví sice jako mírně „nedovařený“, jakoby Taj Mahal klesl pod náporem vlastní energie (!?)

BACON FAT – tak tomuhle říkám název. „Tlustá slanina (šunka)“ se výborně spojuje s jazzbluesovou atmosférou závěrečné skladby. Basy a bicí jsou ponořené v jazzu až po okraj, a elektrická kytara hraje rozvolněné akordické výměny a prostor je poskytnut vynikající foukací harmonice. Tak tohle má styl a tomuhle mohu zcela podlehnout. Špatně zamáčknutý doutník doutná, pivo je mimořádně kyselé, opřená o barovou desku leží povadlá kráska třetí kategorie a u stropu skomírá slabá čtyřicetiwattová žárovka a je k ránu….
Taj Mahal představí Jesse Ed Davise a ten nám nabídne stylově procítěné kytarové blues špičkové kvality a stylu. Tenhle malý indián hraje na koncertu pro Bangladéš a také na některých albech Johna Lennona, ale teprve tady si člověk uvědomí jeho hráčský rozměr. Podobně jako černošská rasa i rudá rasa to má dlouhé generace v sobě a tak i indiáni mohou zahrát autentické blues – myslím, že tohle je dost markantní příklad. Jeden z nejsilnější okamžiků na albu…..


Taj Mahal stál v době vydání tohoto alba na začátku své kariéry. Jeho pojetí blues je jiné než jaké nám po sobě zanechal Muddy Waters, John Lee Hooker, Howlin´ Wolf a další jména. Do jeho hudby vstupují různé hudební prvky a on s nimi dokáže zajímavě pracovat. Kdo je otevřený podobným hudebním výletům k nejrůznějším derivátům amerického blues, tak se v téhle hudbě najde, i když nezáří tak monumentálně jako onen indický architektonický skvost Taj Mahal. Myslím, že čtyři hvězdičky jsou zcela namístě.

(Akustickou část alba nemám bohužel k dispozici, tak jeho recenzi vynechávám....)

» ostatní recenze alba Taj Mahal - Giant step/De ole folks at home
» popis a diskografie skupiny Taj Mahal