Pink Floyd / The Piper at the Gates of Dawn (1967)

"Nejkrásnější, co můžeme prožívat je tajemno. To je základní pocit, který stojí u kolébky pravého umění." řekl kdysi Albert Einstein a něco na tom bude. Nedávno jsem tento pocit prožila dost naplno. Byla jsem ve Švýcarsku a navštívila jsem Velký hadronový urychlovač v CERNu a zároveň s tím jsem nahléhla do fantastického a neuvěřitelného světa miniaturních protonů, fotonů, bossonů, neutrin... a spol. Připadalo mi to jako jiný, dosud nepoznaný svět, kdesi v hloubi našeho vesmíru a přitom je to svět, který nám doslova leží u nohou. A tehdy jsem pocítila pořádné tajemno, které si moje duše začala vyžadovat již dříve, ale tenhle zážitek mě vlastě ještě utrvdil, abych tajemno zkoumala dál. A jakou, že to má souvislost s tímto albem? Tohle album ve mě evokuje úplně stejný pocit mrazení v zádech. Je to takové malé muzeum duše zmítané ve víru LSD a já jsem právě toto muzeum prostřednictvím tohoto alba navštívila. Hudba je to opravdu neskutečná, vesmírná, vzdálená běžné realitě, nejlepší je vychutnat si ji v noci, za svitu měsíce, jedině tak prožijete opravdu silně koncentrovaný pocit tajemna. Tak idylické a dokonalé to ale není, kdesi v pozadí mě vždy bodne u srdce, že za vytvořením něčeho takového stála zhroucená duše jménem Syd Barett. A to je jediná poskvrnka na tomto albu. A jelikož jsem silně proti drogám tak bych mnohem raději, kdyby stejné dílo vytvořil nadšený, veselý, fascinovaný a kreativní Syd, než sesypaná, zhroucená duše v totálním rozkladu, ale žádné "co by kdyby" prostě neexistuje.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd