Oldfield, Mike / Man on the rocks (2014)

Po šesti letech, kdy tým okolo Mika Oldfielda sestavoval pouhopouhé bezduché kompilace, světlo světa spatřila nová studiová deska s názvem „Man on the Rocks“. Geniálnímu Britovi se zde podařilo letmo nastínit své současné pocity, kterým vévodí z jedné strany nehynoucí optimismus a pohoda, a ze strany druhé pak jistá smířlivost a uvědomění si podstaty vlastní existence. K nahrávání tohoto díla si Oldfield pozval úplně novou, neznámou tvář, a sice Luka Spillera, který svým sametovým hlasem značí Oldfieldovu vizi nových zítřků. Jinými slovy, toto album je startem nové etapy jeho tvorby, která už neoplývá komerčními přešlapy a monumentálními sebestřednými variacemi na téma jeho nejlavnějšího hudebního opusu.

Už jen obal naznačuje stále sílící návaly optimismu, které se velmi intenzivně přenášejí i na samotné album. Od úvodní „Sailing“ až po závěrečnou „I Give Myself Away“ jsou skladby napěchovány na posluchače velice silně působícími emocemi, povětšinou z té pozitivnější strany. Na albu vidím dva stěžejní vrcholy, okolo kterých se celý příběh točí, a které na sebe nabalují další výtečné skladby. Prvním z vrcholů je titulní „Man on the Rocks“, kde je vše dotaženo k absolutní dokonalosti a spokojenosti autorova génia. Překrásný text je v podání Luka Spillera skutečnou emoční vzpruhou, kterou člověk čas od času nevyhnutelně potřebuje. V kombinaci s tklivými akustickými kytarami a naprosto odrovnávající gradací se dle mého názoru může dost možná jednat i o jednu z vůbec nejlepších skladeb, jaké kdy Oldfield složil. Ve skladbě dostane hojně prostoru i snadno rozpoznatelná oldfieldovská elektrická kytara, která titulní skladbě nasazuje pomyslnou vítěznou korunu.
Druhý vrchol alba pro mě představuje skladba „Nuclear“, která se nese v duchu trochu jiném. Text zobrazuje Oldfielda (přeneseným významem možná každého z nás) odcizeného od všech přirozeností a krás tohoto světa a ukazuje jej jako bytost navýsost izolovanou od těchto záležitostí vinou stále nových model, jež si společnost utváří. Při silných refrénech, jaký má i „Nuclear“, zkrátka běhá mráz po zádech. Zde si jej můžete vychutnat v celém znění, celé své kráse: I'm nuclear / I'm wild / I'm breaking up inside / A heart of broken glass / Defiled / Deep inside / The abandoned child.
Obdiv a poklonu by si však zasloužily i zbylé skladby, které sice možná ve všech případech nejsou tak silné jako předchozí dvě jmenované, ale stále udržují kvalitu proklatě vysoko. Za všechny je možné jmenovat nenápadný návrat k melodice 80. let – „Chariots“ – nebo píseň o ztrátě vašich (našich) nejmilejších – Minutes. Aniž by v tom byl nějaký výrazný kalkul, Mike Oldfield vytvořil příjemně jímavé album, kde se všechny tyto skladbičky a písně perfektně doplňují.

„Man on the Rocks“ je albem jubilejním, přesněji řečeno 25. studiovým počinem. Dost možná je to i tímto pěkným číslem, že se Mike rozhodl odhodit břímě tubulárů a s blaženým pocitem na srdci konečně vytvořil desku, která přesně vystihuje jeho celoživotní odkaz a hudební filozofii. V jeho diskografii lze najít spoustu ústupků a komerčních tahů, ale stejně tak i geniální a krásná díla, mezi která, jak se domnívám, bude brzy běžně řazen i „Man on the Rocks“.

Toto album do mých očí vštěpuje slzy upřímné radosti. Podobně emotivní album, které zároveň nezní pateticky, neřkuli směšně, a také člověka naplní radostí, je pro mě skutečným zjevením shůry.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Man on the rocks
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike