Pendragon / Pure (2008)

Prog má stále co nabídnout. Říkám to stále a stojím si za tím. Málokdo by ovšem čekal, že se tento můj ne zrovna nečasto vyslovovaný výrok bude vztahovat i na novou podobu mých „oblíbenců“ Pendragon. Ale je to tak, skutečně. Skupina, která v 90. letech tvořila nechutně plytkou limonádovou muziku, se v roce 2008 vytasila s dílem vskutku nečekaným. V nedohlednu jsou pohádkové obaly a kýčovité cukrování, najednou máme přímo pod nosem svěží desku, jež si sice zachovává svou očekávanou neoprogovou identitu, ale zároveň do tohoto žánru vnáší naprosto nový sound. Sound tvrdý a přitom krystalicky čistý.

Pendragon začali na stará kolena experimentovat a nejeden fanoušek progresivního rocku zaplesal. Z „Pure“ nečpí žádná vypočítavost, nýbrž prudký vývoj, který musel být ventilován. To je důvodem, proč tato deska byla a je tak dobře přijímána jak řadovými posluchači, tak i odbornou veřejností. Britské čtveřici se povedl nevídaný čin – zavděčili se jak svým skalním příznivcům (tedy příznivcům jejich staré a sladké, přesladké podoby), tak i lidem navyklým na moderní prog takových Porcupine Tree a dalších. Za mě jednoznačně palec nahoru.

Musím ovšem říct, že „Pure“ je něčím opravdu zvláštní. A sice svou náladou, jež je po většinu času spíše ponurejšího charakteru. Stačí si poslechnout silně kritickou skladbu „Eraserhead“, která vám ihned pěstí prorazí díru do vašich dosavadních názorů na Pendragon. Kapela se zde ukazuje v kompletně novém světle a z hlasu Nicka Barretta jde v určitých momentech slyšet až mrazivá úzkost. Místy nám Pendragon nabízejí k nahlédnutí nové elektronické elementy, které však znenadání v dalším momentu vypustí. Tomu se říká střídmost. Pak slyšíme zpěv ptáků, neobvyklé, až orientálně laděné harmonické proměny a čistě instrumentální klávesové plochy. V této skladbě je naprosto všechno, co bych si od pečlivě promyšleného a provedeného neoprogu přála. Vynikající hudební motivy a neustále stupňované napětí, stejně jako (v tomto případě ovšem mírně kostrbaté) smysluplné textové sdělení.
Pokud jde o suitu „Comatose“, ráda bych vyzdvihla naprosto bezbolestné implementování prvků elektronické hudby do takřka metalového podkladu. Práce se zdánlivými protiklady je vůbec úctyhodná. Co mi ještě přijde naprosto kouzelné, je jistý předěl v první části suity s názvem „View from the Seashore“, kde jsou Pendragon schopni z metalového běsnění vzápětí přejít k typické progrockové rushovině a ještě si při tom všem zachovat vlastní tvář. „Comatose“ je neskutečně dynamická věc, která při svých třech částech dohromady výborně funguje. Je napěchována skvělými nápady; nápady ukazujícími kapelu nejen jako autorsky vyspělou, ale i jako instrumentálně více než zdatnou. Kvarteto Barrett-Gee-Nolan-Higham se nebojí do svých nástrojů řádně opřít a na výsledku je to opravdu znát. Stejně tak nechybí ani citlivé pasáže v převážně pomalejším tempu. Vyváženost ve své nejryzejší podobě.

„Pure“ se opravdu nachází v naprosto odlišných sférách než jeho alboví předchůdci. Je vyspělou kolekcí skladeb, která snad nemůže nikoho urazit, ale zato dost možná může mnoho duší nadchnout. Já se nyní (leč s mírnými výhradami) řadím do té druhé skupiny. Přestože se nejedná o desku, která by mi svou dokonalostí nedala spát a já bych celé noci vzpomínala na ono poetické intro v „It's Only Me“, musím uznat, že Pendragon ušli slušný kus cesty. Šli naproti vlastnímu zvuku a ejhle, výsledek se přeci jen dostavil. S úšklebkem si vybavuji svou recenzi na „The Masquarade Overture“ a říkám si, že tohle se pendragonům opravdu povedlo. Je to album upřímné, od srdíčka. A já jsem pravověrná srdcařka.

» ostatní recenze alba Pendragon - Pure
» popis a diskografie skupiny Pendragon