Harley Steve (and Cockney Rebel) / Timeless Flight (S.H.& CR) (1976)

Jsou alba, která se z jakýchsi obtížně popsatelných příčin zapíší rychle do mysli a srdce, a posluchač se k nim vrací častěji než k jiným. Nějak se nedají oposlouchat, člověk jen přemýšlí, jak takové dílo vůbec mohlo vzniknout. Harleyho „Bezčasý let“ mezi ně určitě patří a důstojně se řadí třeba vedle Electric Warrior od T.Rex, Pampered Menial od Pavlov´s Dog nebo Ghosts od Strawbs. Koneckonců, s těmito třemi namátkou jmenovanými kapelami jej pojí jeden velký společný jmenovatel: kapela vynikajících muzikantů obklopuje výraznou, filozoficky vyhraněnou a svým pěveckým projevem nezaměnitelnou, emocionálně žhoucí autorskou osobnost. Ani tak ne to, že všichni tito tvůrci jsou také našťoucháni do podivné přihrádky „glamrock“. Spíše bych, pomyslím-li ještě na Bowieho, Coopera, Sparks nebo Queen, použil termín „patetický expresionismus“.
Že první dvě alba Cockney Rebel patří v Harleyho jinak úctyhodné a kvalitní tvorbě k nejoceňovanějším a asi k nejvíce novátorským dílům, proti tomu asi není námitek. Ale Timeless Flight, čtvrté album, má v sobě oproti jejich poněkud rozhárané divokosti a energickém žáru již určité zklidnění a nebál bych se říci, i meditativnost. Nádherná milostná píseň UNDERSTAND není ani ve své nadměrnější stopáži nijak dlouhá, nenudí ani na okamžik. Překrásná, rozjímavá, a přitom rozhodným tempem dusající ALL MEN ARE HUNGRY, dává Harleyho trošičku extatickému projevu takřka vizuální vyznění: vidím podzimní nábřeží u stockholmské kavárny, sklenky koňaku, nostalgický hovor o ženách se stočí na probírání se svými city a vzpomínkami, a končí odevzdaným poznáním, že „pouze děti mohou prožívat bezčasý let“ a že „jak žijeme a poznáváme, pouze následujeme boží stezku“. Trochu tesklivá, a přitom rozhodná a energicky nezdolná píseň připomene, že Steve Harley je nejen skvělý skladatel, ale i excelentní básník (jeho přítel Rod Stewart jej prý označil za nejlepšího britského textaře).
Skvostem alba je i WHITE WHITE DOVE, byť asi není snadné rozklíčovat smysl textu (ale je všemu rozumět třeba u Dylana, který Harleyho v dětství hodně ovlivnil?). Na rozjíždějící se konga jako ve stoneovském Sympathy for the Devil naskočí jazzem ovanutý rytmus a do syntetických brumend se prolíná soulová polorecitace – polozpěv, který si svým projevem nezadá s Bryanem Ferrym. A pak rytmika zpravidelní ve strhující refrén.
Je to hymnická BLACK OR WHITE, v níž se na plno uplatní v obsazení uvedený cca desetičlenný „backing vocals“ sbor, který ze skladby udělá mocnou, takřka soulovou nálož, patetickou v pozitivním slova smyslu jako většina alba. Vrstvené vokály doprovodu s odstupňovanou výškou vytvářejí vzrušující pozadí pro Harleyho procítěný projev.
Úvodní RED IS A MEAN MEAN COLOUR je skvělým otvírákem. Stevův hlas je stále veden v poklidném módu, ale vibruje jako hrnec na sporáků, chystající se brzy shodit pokličku. Rustikální housličky se jej snaživě, ale marně snaží držet na uzdě. Podobně jako David Cousins nebo Peter Gabriel, Steve Harley dává přednost výrazu před exaktností, což je sympatické, a svědčí to i o niternosti jeho textů. Závěrečné „mean, mean colour“ je magické. Poklička z hrnce odlétla.
Další skladby alba na druhé straně jsou stejně strhující. Barokní klavír v EVERYTHING CHANGES vyvažuje žalobně podrážděný hlas, křičící „hanba (shame!)“. Polorecitovaná NOTHING IS SACRED (nic není svaté) je nenápadnějším bonbónkem s hezkými, skoro folkovými kytarami, nahodilá mandolínka překvapí, ale zapadne velmi elegantně. Ale v hloubi jde o silný protestsong, už z napětí zpěvu, které se v závěrečném DON´T GO DON´T CRY vyhrotí do emotivní maxima. Pak už není potřeba nic dál. Skladba utne a vše bylo řečeno. Byť třeba jen pocitově a podprahově. Silné album skvělého skladatele a interpreta.

» ostatní recenze alba Harley Steve (and Cockney Rebel) - Timeless Flight (S.H.& CR)
» popis a diskografie skupiny Harley Steve (and Cockney Rebel)