Profil uživatele Gattolino


Recenze:

Pink Floyd - Meddle cover

Pink Floyd / Meddle

Gattolino | 5 stars | 2023-01-20 | #

Tuto desku v poslední době poslouchám několikrát za sebou a nemohu se nasytit její dokonalosti a krásy. A přesto jsem ji kdysi opomíjel. První Floydi, které jsem slyšel, bylo teprve rok staré album Wish You Were Here, teprve později Ummagumma, Piper, saucerful of Secrets, Relics a Darkside. Meddle až o něco později, a připadala mi poněkud mdlá, nevýrazná a unylá, byť tajemná melodie Echoes mi utkvěla v paměti.
Nemohu se ubránit pociťovat Atom Heart Mother a Meddle jako dvě blíženecká, něčím si blízká alba. Celkovým pojetím velkých celostranných skladeb doplněných menšími skladbami na opačné straně LP. Obě velké skladby vnímám jako průlom do stávajících hranic hudby začátku 70.let, stylotvorné odvážné kompozice, které se nejspíše v té době dost vzpíraly komerčním tlakům a demonstrovaly odhalenou poctivou duši kapely. Zatímco posluchačsky méně přístupná, troufám si říci zappovsky nespoutaná (nebrat prosím doslova) suita protkaná vlákny free jazzu i moderní vážné hudby na AHM vyvolala určité kontroverze, vyzrálá ucelená, kompaktní Echoes v délce bezmála 24 minut předvedla plavné prolínání nálad od prostičkého pinknutí na jednu klávesu (později se znovu vynořující se ze zvukové mlhoviny s náladou jak při stvoření světa), poklidné, rozvážné bezčasé melodie a virtuozních instrumentálních meziher. Obě skladby však v sobě nesou něco společného - odevzdání se čirému muzikantství bez hranic, postrádající jakoukoliv vypočítavost. Tím ovšem nechci snižovat kvalitu následující tvorby.
Některé zpívané věci na straně kratších skladeb nesou jakýsi podmanivý, ležérní, jako pomalá řeka plynoucí nádech tesklivé příchuti věčnosti, na hony vzdálený brilantním výkonům mistrům hlasu jako je Plant, Gabriel, Anderson nebo Surkamp. Ale snad právě proto okouzlující a pohlcující. Na AHM jsou to If a Fat Old Sun, zde Pillow of Winds a San Tropez.
Album doplněné o úvodní jízdu One of These Days, jakoby se ohlížející zpět k Saucerful of Secrets, ale v novém hávu, brilatní riff ve Fearless, je zkrátka dokonale vyvážené. A krátká vyjící legrácka Seamus je vzhledem k navazujícím Echoes malým diamantem v koruně.
Dnes Meddle kladu v diskografii Pink Floyd na první příčku, těsně před Wish you Were Here a Ummagummu.
Rok vzniku 1971 zapadá dokonale do mé trochu mystické teorie, že desetiletí na přelomu 60. a 70. let zažilo nevysvětlitelnou a nezopakovanou erupci výjimečných hudebních děl, odkrývajících nepoznané obzory. V roce 1966 se objevuje Revolver, Freak Out, Pet sounds nebo Sounds of Silence, pomyslná parabola stoupá ke svému vrcholu a pak klesá k roku 1977, kdy vznikají skvosty jako Going For the One, Kick Inside, Heroes nebo Songs from the Wood. Ale smršť hudebních milníků na vrcholu křivky v letech 1971 a 1972 je závratná. Tehdy vznikají Aqualung, Fragile, Imagine, Islands, Led Zeppelin IV., Who´s Next, Two Weeks last Summer, Salisbury, Pawn Hearts, Sticky Fingers, Close to the Edge, Ziggy Stardust, Hunky Dory, Harvest, Gentle Giant a další. Mezi nimi i Meddle

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Meddle
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


King Crimson - Starless and Bible Black cover

King Crimson / Starless and Bible Black

Gattolino | 5 stars | 2022-10-02 | #

Přiznávám, že jsem k tomuto albu nacházel cestu dlouho; přístupnější pro mne byl spíše Red nebo jednička, ale stále mne lákala jakási krystalická čistota desky, včetně obalu, a i když jsem nenaposlouchával jednotlivé skladby snadno, stále mne lákaly k opakovanému poslechu. Nikdy se to nedalo pustit jako hudba "k práci", vždy jsem se musel zastavit a poslouchat, nebo to raději vypnout. Album mi nepřinášelo pocit mystického povznesení jako třeba gabrielovští a hackettovští Genesis, ani bezčasou radost jako Yes 60. a 70. let, ani laskavý pocit domácké intimity jako třeba staří Strawbs. Ale dávalo tušení nedozírné obsažnosti, která láká po novém a novém odkrývání. Nějak mi bylo jasné, že zdánlivá chaotičnost má ve skutečnosti přísnou a přesnou logiku, a člověk si tu desku pouštěl s trochou strachu i slavnostního očekávání neznámého, asi jako vstupujeme do nitra ledové, ale fascinující katedrály. Nakonec jsem si musel desku objednat v nové dvoudiskové verzi. Klíčovým momentem v přibližování se tomuto albu byl však jeden podivný zážitek: Začátkem roku 2017 jsem byl na dovolené v Izraeli a 31. ledna jsme se s manželkou procházeli po koruně hradeb Jeruzaléma, tedy místa protkaného tajuplnou magií historie. Byl příjemně vlahý slunný den, modrá obloha, město měst leželo před námi jako na dlani. A náhle mi zčistajasna vytanula v hlavě melodie skladby Lament a Wettonův osudově polozastřený hlas. Zněl a propojoval se se scenérií města tak nějak podivně a nečekaně. Teprve po návratu domů jsem se dozvěděl, že přesně toho dne John Wetton zemřel. Náhoda? Nevím. Ale Starless and Bible Black je od té doby stále bližší mému srdci.

» ostatní recenze alba King Crimson - Starless and Bible Black
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Captain Beefheart & His Magic Band - Unconditionally Guaranteed cover

Captain Beefheart & His Magic Band / Unconditionally Guaranteed

Gattolino | 4 stars | 2021-03-14 | #

Unconditionally Guaranteed je dle mého soudu vysvědčení, že divoký bluesman Beefheart stále umí vedle nespoutaných free blues-jazzových erupcí a avantgardních výpadů do nezmapovaných krajin také postavit půvabné písničkové album, které je však stále beefheartovsky nezaměnitelné, a přitom laskavé a radostné. Podle mne se zde opět nejvíce přiblížil nádherné prvotině Safe as a Milk, možná v poněkud více učesané a sevřenější formě.
Působivá atmosféra jeho režného projevu však zůstává i v nejemotivnějších jednoduchých melodiích typu Magic Be. Proč ne? John Lennon také složil skvostnou Good Night, aniž tím snížil laťku kvalitě nebo se posluchači podbízel.
Obdivuhodná je průzračná čistota a jednoduchost doprovodu písní. Mezi nejkrásnější myslím patří New Electric Ride a Full Moon Hot Sun. Domnívám se, že Kapitán chtěl svému kamarádovi Frankovi ukázat, že nejen on má velmi široké spektrum stylovosti, a že se umí pohybovat v různých vodách. Podmanivá jízda na jednoduché kytarové lince v I Got a Love On My Mind mohla být docela dobrou inspirací pro budoucí sound U2.
Unconditionally Guaranteed možná nedosahuje údernosti a vnitřního napětí Safe as a Milk, ale je podle mne velice kvalitním a velmi přístupným písničkovým albem.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Unconditionally Guaranteed
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Jethro Tull - Benefit cover

Jethro Tull / Benefit

Gattolino | 5 stars | 2021-02-26 | #

Poslední dobou, snad v souvislosti s očekávaným a stále odkládaným koncertem v Praze, a pod dojmem z výborné knihy pana Řepíka, jsem se k Jethrům opět vrátil. Jak už jsem někde psal, Aqualung je legenda a milník, This Was je skvostný debut před osudovou křižovatkou, ale moje pozornost se teď stále více upíná k oběma albům mezi těmito výraznými záseky v historii. Zprvu jsem preferoval Benefit nad Stand-Upem proto, že jsem měl u druhého k dispozici takovou hodně zahuhlanou verzi bez výšek, a tak se mi ty skladby dost slévaly v jedno. Dnes je mi jasné, že se jedná o úžasnou desku s překrásnými, různorodými písněmi, předvádějící výrazně nástup nezaměnitelného poznávacího zvuku kapely. Reason for Waiting bych osobně vypíchl jako vrchol alba. Ale zpět k Benefitu.
Trpím nešvarem srovnávání, ale nahrazuje mi to nedostatek vhodného slovního popisu. Zkrátka, Benefit mi stále zní jako nikoliv kolekce písní na předchozím albu, ale jako ucelený, z jednoho kusu oceli vytepaný monolit, podobně jako hutná zeppelinovská slitina Physical Graffiti oproti zvukové pestrosti Houses of the Holy a Four symbols. Ale to je prosím pochvala!
Písně se jakoby nesou ve stejné zvukové barevnosti a vytvářejí úchvatný hudební tunel, který se chce projít od začátku na konec. Nevytrhovat nic z kontextu. Aniž jsem nějak zkoumal texty, jde zjevně o hodně osobní zpovědi, až mi připadá, že album muselo vzniknout "na jeden zátah". Uchvacující mi zde připadá oproti jakési hravosti a snad i zasněné prozářenosti Stand Upu spíše tvrdá linie plná sebevědomého, možná až bojovného a hrdého expresivního zpěvu (který pak plně vygraduje na Aqualungu). Ve "For Michael Collins ..." v ovázaných refrénech Andersonův hlas nádherně úlétává do koncových "kohoutů", což napětí jinak trochu chmurné sklady oživuje. Taky se zde předvádí celá přehlídka mocných hardrockových riffů (To Cry You a Song, Son) a Barreho typická "tlumeně zasekávaná, drbaná" kytara, kterou si pak na Aqualungu užijeme dosyta (Hymn 43, Locomotive Breath). Zajímavé také je, nakolik se kapela už vzdálila od někdejší bluesové kolébky a našla svou originální polohu.
Jedna z mých nejmilejších je "Inside". Krásně to šlape, Anderson zpívá tak důvěrně, jako by seděl u vás doma na čaji, a "Take a walk in the park, does the wind in the dark sound like music to you?" s tou "civilní samozřejmostí i naléhavostí" mne uchvacuje.
Vášnivá "Play in Time" s mírně disharmonickými vložkami, to už není jen obyčejná písnička, to se člověk zastaví a poslouchá. Nemluvě o "Sossity", to je jedna z věcí, kde člověk nechápe, jak to mohli zkomponovat.
Prostě deska za jasných pět hvězd, ale popravdě řečeno, která z tullích desek do Stormwatche není za pět hvězd? A to tu hranici dávám jen proto, že ty další nemám dobře naposlouchané.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Benefit
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Jethro Tull - Aqualung cover

Jethro Tull / Aqualung

Gattolino | 5 stars | 2021-02-15 | #

Kdykoliv mne napadne zmínit zásadní alba rockové historie, vždycky mne přijde na mysl mezi prvními Aqualung. I s tím malovaným obalem na hrubě zrnitém kartonu s gotickým písmem. Jinak Jethro Tull poslouchám s nadšením v plném rozsahu jejich diskografie, éru před Stormwatch obzváště.
Možná jde o subjektivní dojem, ale zaznamenávám tajemný úkaz v hudební historii, a to období vzniku nepřekonatelných, stylotvorných a "Bohem inspirovaných" nahrávek v zhruba desetiletí, asi od roku 1967 do roku 1977. Ne že by předtím ani potom nevznikala úžasná nadčasová díla, ale myslím že už ne v takové intenzitě a v takové lavinové koncentraci. Stálo by za to udělat si graf a pak by to byla asi sinusoida s vrcholem cca 70-73. A rok 1971 je právě Aqualung.
Jen namátkou, v tomto "časovém vrcholu" vydávají svá nejúžasnější díla nejen Jethro Tull, ale i Bowie, John Cale, CSNY, Deep Purple, Genesis, Gong, George Harrisson, John Lennon, Incredible String Band, King Crimson, Led Zeppelin, Rolling Stones, Pink Floyd, Strawbs, T.Rex, Uriah Heep, Van der Graaf Generator či Yes. Samozřejmě spoustu ani nejmenuji.
Povídat o jednotlivých skladbách by bylo nošení příslovečného dříví do lesa, už to skvěle učinili jiní níže. A byly by to jen nadšené superlativy.
Pro zajímavost zmíním, že mi cca ve 14 letech můj švára nahrál z kotouče na kotouč něco, o čem tvrdil, že je to jednička Zeppelinů. Pak se mi do rukou dostala jednička Black Sabbath, a zjistil jsem, že jsou to ti domnělí "zeppelíni". Až na jednu skladbu na konci, nádhernou, začínající bohatýrským riffem, odsekávaným a ostrým jak šavle, s tlumeně sekanou kytarou s omamnými dozvuky akordů a drsňáckým, emotivním až vášnivě nazlobeným zpěvem s působivými chraplavými koncovkami, nesmlouvavou jízdou a mrazivě mocným kytarovým kouzlením. To mne fakt ihned dostalo. Byl to však, jak jsem později zjistil, závěr celého Aqualungu, Wind-up, jen bez toho klavírního zpívaného úvodu a bez poklidného závěru. Později mne dostal a dodnes drží v nadšení celý Aqualung, ale na Wind-up se vždy nejvíce těším.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Aqualung
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Rolling Stones, The - Stone Age cover

Rolling Stones, The / Stone Age

Gattolino | 5 stars | 2020-05-08 | #

Překrásný starý výběr, kdysi proniknuvší do CSSR v indické edici. Co písnička to skvost, tím spíše, že na rozdíl od Beatles Stones (dle mého názoru) občas vyplodili i průměrné popěvky. Ale tady na Stone Age se scházejí klenoty, některé dokonce na řadových albech nedostupné. K dokonalosti chybí snad už jen Tell Me, Play With Fire, Get of off My Cloud nebo Satisfaction.
Bohužel tento výběr pro mne sehrál trochu negativní úlohu, protože jako patnáctileý, deskou uchvácený kluk jsem čekal podobné písničky na Goat´s Head Soup, která mi přistála na gramci. A logicky jsem byl zklamán. Musel uběhnout nějaký čas, než jsem docenil krásu a kvality této desky i ostatních postjonesovských alb, a dnes mohu směle říci, že od Stounů stojí za poslech prakticky cokoliv. Doufám, že nám "hoši" ještě dlouho vydrží v tvorbě krásné muziky.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Stone Age
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Beatles, The - The Beatles 1962-1966 cover

Beatles, The / The Beatles 1962-1966

Gattolino | 5 stars | 2020-01-31 | #

Výběr excelentní beatlovské klasiky, u kterého si mohu jen klást otázku, proč se vydavatel v počtu písní nemohl alespoň přidržet tradičního beatlesovského modu 7 + 7 všech předseržantovských LP desek (kromě Hard Dayś Night - 7+6), když už ho z nějakého (asi vysvětlitelného a nejspíše komerčního důvodu) nemohl udělat delší. Takhle tu postrádám třeba If I Fell, I´m the Loser, Night Before, I Saw her Standing there, It´s Only Love, I´m Looking through you nebo She said she said. Nic naplat, musel jsem si s možnostmi skýtajícími formátem CD tento výběr vylepšit. Takže mé The Beatles 1962-1966 extended je už naprosto dokonalé.
Na těchto vydáních - tedy u LP desek - je fascinující zvláštní struktura povrchu na drážkách, jaké u jiných desek nebývají vidět. Zatím mi to ještě nevysvětlil nikdo, proč je to jen u Beatles :-) Je nádherné jen to držet v ruce jako artefakt. A jak to voní !!!

» ostatní recenze alba Beatles, The - The Beatles 1962-1966
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Tangerine Dream - Rubycon cover

Tangerine Dream / Rubycon

Gattolino | 5 stars | 2019-08-12 | #

Tangerine Dream mne jako skalního posluchače Yes, Genesis, Strawbs Led Zeppelin nebo Pink Floyd dříve trochu míjeli, neboť jsem se obával odcizenosti a studenosti umělých zvuků bez vřelosti strun a citu lidského zpěvu. Bál jsem se najít chladnou nudu.
Postupně jsem si ale celkem rád poslechl prvních sedm alb (nepočítaje to úplně první), a začal jsem svůj přístup přehodnocovat, s každým dalším poslechem. Přelomovým se ovšem stalo právě toto album, které mne přinutilo k jeho mnohonásobnému opakovanému poslechu, a pak dokonce k zakoupení originálního CD.
Obě skladby jakoby při poslechu přehodily přes posluchače bezčasý plášť, nesoucí něco jako "scénickou hudbu" k "přírodním, vesmírným a duchovním dějům". Občas mi dokáží navodit podobně "vznášecí rozpoložení" jako některé skladby starších Flojdů, instrumentálních alb Anthonyho Phillipse nebo některých zadumaných ploch Stephana Micuse. Nebo i Briana Ena. A také moderní vážná hudba, Glass, občas Ravel, Peteris Vasks, Ligeti,apod. Podobnou náladu "prapůvodní všehudby, v níž je vše latentně obsaženo" mi kupodivu přinesla i žánrově zcela vzdálená muzika mladé židovské jazzrockové kapely Shalosh, minulý rok koncertující v Praze. Člověk při tom poslouchá a vůbec o ničem nepřemýšlí. Je do hudby zcela vtažen.
Některé snové pasáže mají moc navodit s odstupem již obtížně znovuoživitelné rozpoložení někdejších zážitků, kdy člověk jako dítě sledoval pohádky typu Kráska a zvíře nebo četl bez dechu sci-fi romány (John Carter na Barsoomu).
Ale tato hudba má na rozdíl od jiné muziky jednu zvláštní vlastnost - mohu ji poslouchat, aniž bych ji poslouchal "vědomě". Neruší, přesto ovlivňuje a nalaďuje (myslím že většinou pozitivně, i když depkózní a strašidelné pasáže zde také zazní), a tak se u toho dá dobře i soustředěně pracovat (třeba něco psát nebo projektovat, apod ...). A vůbec nejlépe se u Tangerine Dream, jak jsem vyzkoušel, cvičí jóga :-)
Jak někde psali u jiných alb TD ostatní recenzenti, kapela nahrála víc desek než sám Zappa, a že asi ta pozdější už nic nového nepřinášejí. Nevím, zda si některá pustím. Ale nyní vím že po Encore všechno opravdu za poslech stojí, a Rubycon je naprosto fantastické dílo.

» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Rubycon
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream


Genesis - Genesis cover

Genesis / Genesis

Gattolino | 3 stars | 2019-07-09 | #

Racionální vysvětlení pro "zrození" pop-funkových Genesis, které reprezentuje i toto album, opravdu nemám. Ale jako skalního fanouška, který na albech od "From Genesis to Revelation" po "And then There were Three" vyrostl a který má The Lamb ve svém osobním žebříčku na místě č.1, dokonce i před beatlovským Abbey Road a Stivellovou Symphonie Celtique, mne ta záhada samozřejmě zajímá.
Z nějakého důvodu (pro který existuje nepřeberně teorií) se Genesis nějak "za každou cenu" chtěli proměnit a odpoutat od staré tvorby. A to skoro programově. Z mého pohledu proměnit se z elitní výjimečné kapely na veleúspěšnou, ale hudebně nijak výjimečnou popskupinu. Proč? Všichni asi znají známé collinsovské hlášky ("udělali bychom to normálně takto? - uděláme to přesně opačně", nebo "méně třpytu, více emulze" apod ...) Přesto na každé z posthackettovských desek je nějaká skladba, která se trochu nostalgicky ohlíží po někdejších melodramatických hudebních obrazech, jako by to kapele bylo líto (zde je to částečně Home a Second Home by the Sea).
Takže další záhada.
Určitým vysvětlením by mohla být moje teorie na podobně dosud nevyjasněný odchod Petera Gabriela. Spekulací se vyrojilo mnoho, ale mně napadlo určité vysvětlení po jistém osobním zážitku. Před dvěma lety jsme na dovolené večer seděli v přímořském baru u pláže a začalo tam hrát karaoke. Bylo tam hodně Rusů a zpívali ty jejich "hitovky", a mně už to za chvíli tak zprudilo, že jsem po pár vodkách s tonikem řekl diskžokejovi "dej tam The Lamb od Genesis!". On mi vzápětí opravdu vrazil do ruky mikrofon a vzápětí se z megabeden rozjely Banksovy klávesové vlny. Posilněn špiritusem jsem vyskočil na pódium a spustil "Early morning Manhattan, ocean winds blow on the land ...", a najednou jsem pocítil něco neunesitelného, jako extatické mrazení v zádech, vznášení se, a úplně jsem se jakoby ponořil do Gabrielova a Raelova vnímání, a při "don´t look at me, I´m not your kind,I´m Rael" jsem už myslel, že vypustím duši, jak jsem to vyječel. Během ruského aplausu mne pak napadlo, že možná Gabriel došel emotivně a umělecky na samý doraz a během turné pochopil, že pokračovat takhle vypjatě dál už není možné. Vzpomněl jsem si, že někde psal, jak prý po koncertech The Lamb často plakal. A protože i mne to takhle strašně vtáhlo a přivedlo na chvíli do jakéhosi vytržení, jak silně to musel prožívat on jako tvůrce a interpret na turné. A tak možná proto věděl, že došel na samý konec svých beztak ohromných možností, a že musí začít jinak, jinde. Možná by to nepřežil. A někde prý se nechal, že ho "Jehně" naprosto naplnilo. Možná už si zahrával s něčím mimo rozum.
Od tohoto bych mohl odvodit, že možná vnitřní síla neuvěřitelných skladeb Genesis byla i pro Tonyho a Mika tak mocná, že s povděkem nasedli na pohodovou, nenáročnou a svým způsobem relaxační popovou Philovu vlnu, protože taky chtěli žít normální život a ne se stále vznášet v jiných světech a zahrávat si s nezvladatelnými emotivními bouřemi. Samozřejmě, je to jen jedno z mnoha vysvětlení. I z přemíry "silné " muziky možná někomu může s prominutím "jebnout". A Tony, Mike a Phil měli své rodiny a chtěli žít "normálně". A i Steve po vypjatých prvních třech albech začal měnit styl, byť asi zůstali spolu s Anthony Phillipsem posledními nositeli žhoucí pochodně Genesis.
Jinak, tato deska opravdu není špatná. Zvláště Home a Second Home na pražském koncertě zněly báječně.

» ostatní recenze alba Genesis - Genesis
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Abacab cover

Genesis / Abacab

Gattolino | 3 stars | 2019-07-09 | #

Tato deska pro mne zůstává hotovou záhadou. Jak ji hodnotit? Pokud se budu pohybovat v kategoriích Michael Jackson, Prince, Earth Wind and Fire, atd, co je opravdu velmi kvalitní muzika, profesionální funky, dobře poslouchatelný soul, kvalitní a nepodbízivý pop v tom nejlepším slova smyslu, který sice cíleně neposlouchám, ale nevadí mi a dělá mi dobrou náladu, když ho slyším, pak tato deska zaslouží vysoké hodnocení. Jenže problém je v tom, že jsou to Genesis.
Ta samá kapela, která zrodila The Lamb, Supper´s Ready, Firth of Fifth, Stagnation, Rippless nebo Salmacis. Nezaměnitelné a nezařaditelné hudební skvosty. Trochu nechápu. Možná kapele došla "šťáva" a "božská inspirace", a pak byla asi lepší radikální změna stylu než napodobování a vytloukání vlastní slávy. Chci-li tedy být opravdu přísný, tak je to šílený propad.
Na druhé straně mne k tolerantnímu přístupu vede fakt, že kapela prostě chtěla hrát dál a být úspěšná, a když nelze být geniální, je možné být dost dobrý v trochu jiné kategorii. Nedivím se, že tyto skladby našly své fanoušky a publikum. Trochu je mi ale divné, že zpěváka, který zpíval Mad Man Moon nebo Blood on the Rooftops, na které se i skladatelsky podílel, takováto muzika uspokojila. A i ostatní, kromě Steva, který se na této proměně asi odmítl podílet. Popové růžky podle mne vykukují už na jinak skvostném Wind and Wutering (a to v Your OWn Special Way - která je ale stále pěkná), více už na ATTWT - myslím Ballad of Big a především Follow You Follow me, na Dukeovi (automat v Duchess, Turn it on Again, Misunderstanding). Na Abacabu to propuklo naplno - naopak bych zde vypíchl jako ještě tak trochu "klasické" Me and Sarah Jane a Dodo/Lurker. Jinak tu desku opravdu mohu poslouchat, ale prostě zapomenout na Jehně :-)
Někde jsem četl, že Tony Banks nabídl po Gabrielově odchodu místo zpěváka Peteru Hammillovi, ale ten odmítl. Pravda, asi by to nefungovalo, Hammill byl vyhraněná individualita a Genesis byli týmová parta, kde to fungovalo nejlépe prolnutím všech vlivů. Myslím, že odchodem Hacketta už ten klíčový článek do geniální skládačky osudově vypadl a Philovy disco-funky skryté popové ambice ztratily zábrany. Byla to škoda nebo ne? Těžko říci. Hlas měl a má nádherný. A následující hudba taky přinesla mnoha fanouškům hodně radosti.

» ostatní recenze alba Genesis - Abacab
» popis a diskografie skupiny Genesis


Jethro Tull - Stormwatch cover

Jethro Tull / Stormwatch

Gattolino | 4 stars | 2019-06-28 | #

Když tato deska vyšla jako dychtivě očekávaná, přiznávám určité tehdejší zklamání, ale podobným "zklamáním" pro mne tehdy byli i Heavy Horses, dnes mnou považovaní za klenot. Snad v tom hrála roli i určitá netrpělivost, která prahla po novém úderném Aqualungu, melodramatičnosti Thick as a Brick nebo keltské náladě Songs from the Wood. Zpětně musím říci, že "Džetra" se určitě svému poslání nezpronevěřili, naopak pokračovali v nastoupené linii převládání melodicky složitějších skladeb mezi jednoduššími písněmi. Přitom zůstali sympaticky na "své" parketě, kterou si za desetiletí vydobyli (což bych třeba u Genesis po odchodu Hacketta uvítal). Docela si dovedu představit Horses a Stormwatch jako dvojalbum. A koneckonců, jako by se zde zúročovalo vše krásné z předchozích, třeba různorodějších desek. Z desky myslím také nic "neční", což ovšem neznamená, že tak chybí opravdová paráda, ale spíše že všechno je hodně dobré. Je to navíc dobře poslouchatelná, živá a radostná deska. Je srandovní, že jako bych v Dark Ages trochu cítil duch Black Sabbath. Inu, Dark :-)

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stormwatch
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Strawbs - Acoustic Strawbs Live: Full Bloom cover

Strawbs / Acoustic Strawbs Live: Full Bloom

Gattolino | 4 stars | 2018-03-07 | #

Nadšení!Konečně se mi po letech podařilo sehnat tento skvost, aniž bych za něj musel vyklopit nějakých 200 nebo dokonce přes 500 doláčů na Amazonu. Přes E-bay z Kanady bratru za pětibábu i s dopravou. A opravdu to stálo za to. Nejhezčí skladby ze zlatého fondu Strawbs, včetně těch, které normálně stojí na klávesách nebo elektrických nástrojích, jsou zde předvedeny v intimním komorním podání tří kytar a dvojhlasu (možná i trojhlasu?). Což je podivuhodné zejména u hymnického vlnobití skladby Down by the Sea (nějak asi omylem ze tracklistu výše uvedeného vypadla), která normálně stojí na monumentální mocné orchestraci a tady zazní křehce a vzdušně, nicméně stále bouřlivě. Ve středověce tklivé Tears and Pavan se ke kytarám přidává malebná mandolína. Tedy souhrnně - u většiny skladeb mi připadá, že akustické a vesměs strunné provedení dá ještě více vyniknout expresivnímu, občas až extatickému zpěvu Dave Cousinse. Samozřejmě, Dave Lambert také ve svých tradičních číslech exceluje (ve zklidněné The Winter and the Summer, pastorální Winter Long - závěru suity Autumn). Některé skladby jsou proti známému pojetí jakoby zpomalené (Flower and the Young Man, The River), jako by si hudebníci tu rozkoš vychutnávali a nehodlali se jí hned tak vzdát. Rovněž nástup je občas hédonisticky táhlý a neuspěchaný, jako u indické rágy (Autumn, Shine on Silver Sun). Posluchač si to vše ovšem může dosyta vychutnat též. A společné sbory - ty občas skoro zamrazí v zádech svou syrovou pronikavostí a autentičností. Je sice pravdou, že pozdní edice Strawbs vygenerovaly neobvyklé množství živáků a různých raritních výběrů, které mohou nezaujatého posluchače trochu zahltit, ale některá alba, jako toto, stojí za to. Emocionální energie muzikantů je tu naprosto vulkanická, a čtyři hvězdičky dávám jen proto, že řadovky do roku 1977 včetně Cousinsovy sólovky Two Weeks last Summer jsou přece jen pro hudební historii zásadnější. Taková krásná muzika pro každého milovníka zvonících akustických kytar a krásných pěveckých harmonií je pro fanouška Strawbs ovšem takřka nezbytností!

» ostatní recenze alba Strawbs - Acoustic Strawbs Live: Full Bloom
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Beatles, The - The Beatles cover

Beatles, The / The Beatles

Gattolino | 5 stars | 2017-11-30 | #

Vyjadřovat se ke klasice všech klasik se možná může zdát zbytečné - vše co řečeno být mělo, řečeno asi už bylo. Nicméně teď zase s určitým odstupem sjíždím Bítlsáky odzadu dopředu a zase zpět a napříč, takže pár dojmům se neubráním.
Už jsem asi někde říkal, že kapela obvykle vydá dvojalbum ve chvíli svého vrcholu a erupce nápadů. Nekladu sice White Double na první místo beatlovské tvorby, na tom trůní Abbey Road, a možná některé kousky si speciálně nepouštím každý den, ale směle bych řekl, že WD se řadí vedle geniálních uměleckých dvojalbových počinů jako jsou Lamb Lies down on Broadway, Tales from Topografic Oceans, Physical Graffiti, Incantations, Works od ELP, U od Incredible String Band nebo Tommyho. Jako Silmarillion, dílo, které se povede jen jednou.
Za vrchol alba považuji výkvět a jakoby esenci všech beatlovských rockandrollů Everybody´s Got Something to Hide ...., jednoduchou, strhující parádu, která mi vždy připadala jako beatlovská erbovní skladba, snad více než Yesterday. U skvostu Sexy Sadie stále musím přemýšlet, jak se taková věc vůbec dá složit, to muselo být asi vnuknutí po pobytu v ášramu. A Paulovo Helter Skelter je tak spontánní a monumentální, že nezbývá než smeknout. Za další dvě naprosto neuvěřitelné věci považuji Cry Baby Cry a Happiness is a Warm Gun. To už je fantazie bez jakýchkoliv pozemských pout. Prostě John ve svém absolutním vrcholu, a skoro bych řekl, že je to spíše Johnovo album. Ale abych Paulovi nekřivdil, Mother Nature´s Son je jedna z nejkrásnějších beatlovských písní! George se také rozmáchl, čtyři jeho skladby patří k vrcholům alba, a Savoy Truffle je na WD nesporně jeho "opus magnum".
Tak to byly klenoty. Ostatní jsou většinou pouze "výborné" a "skvělé". Jen jestli mne něco občas zaprudí, tak Bungalow Bill, Do´nt Pass me by a Obladi Oblada. Ale je to klasika a v kontextu to zapadá ... Výjimečné jsou rovněž Dear Prudence a Revolution 1. A musím přiznat, že si někdy s chutí poslechnu i Revolution 9. Je to prostě umělecké svědectví doby, a na to zanikající přízračné "hububu hububu" v chaosu zvuků, do kterých občas prolne sametový hlas Yoko, se vždycky skoro těším. No a ten magický skoro zenbuddhistický obal a ty čtyři megaportréty vevnitř - pro mne je toto album nadpozemsky magické jako v dětství vánoční stromek.

» ostatní recenze alba Beatles, The - The Beatles
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - Abbey Road cover

Beatles, The / Abbey Road

Gattolino | 5 stars | 2016-02-22 | #

Po tolika skvělých a obšírných recenzích nechci dále nosit dříví do lesa a vršit chválu, toto skvostné album si ji zaslouží nepřeberně. Spíše chci zmínit jednu zajímavost, kterou jsem se někde (už nevím kde) dočetl, a která mne dost překvapila. Omlouvám se, jestli se o tom někdo z jiných recenzentů už zmiňuje, ale já si toho běžným shlédnutím nevšiml.
Zkrátka, HER MAJESTY prý původně byla umístěna mezi MEAN MR. MUSTARD a POLYTHENE PAM, a teprve dodatečně vystřižena, přesunuta na konec pásky, kde se na ni tak trochu zapomnělo, a tak tam s trochu větším odstupem i zůstala. Tam jsem pln zvědavosti pomocí programu AUDACITY tu skladbičku vsunul zpět a ona tam opravdu hezky pasuje, ty návaznosti i v melodice přesně sedí. Možná to ale bylo dobře, že to udělali, těžko soudit, člověk je na tuto verzi zvyklý a je to tak přirozeně skvělé. Pro mne to však bylo zajímavé nakouknutí do kuchyně tvorby této geniální čtveřice.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Abbey Road
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Ray Bob - Initiation Of A Mystic cover

Ray Bob / Initiation Of A Mystic

Gattolino | 5 stars | 2016-02-20 | #

Úvodní GIRL WITH A CAMEO RING se rozjede v naléhavém vypravěčství, podkresleném zvonivou akustickou kytarou a ornamentální flétnou v náladě i měnících se strukturách melodie, upomínající na hravou hudbu v té době aktivního Incredible String Bandu. Písničkář, rocker, bluesman, folkař? Asi se vzpírá zařazení do stylové škatulky. Následná LIVE TODAY se noří v duchu předchozí skladby hlouběji do tajuplné duchovní atmosféry, kterou předznamenává už název alba. Z pozadí zaznívají nenápadné zvonky a citlivá smyčco-dechové aranžmá. Malebný refrén s dojemným sloganem „we want to live ..“ činí ze skladby asi nejhitovější píseň alba.
CITY OF TOYS pokračuje v nastolené náladě alba, jen kytary přitvrdily a flétna zdatně sekunduje hlasu s určitým soulovým napětím. Poklidnější, skoro pastorální náladu přinese následná GREEN GREEN, která jen nastoluje otázku, proč se zpěvák s tak působivou barvou a čistotou hlasu nastal hvězdou. Ale asi o to nestál. Ostřejší SMOG SONG předestírá působivým přednesem něco závažného, podtrženého útržkovitým saxofonem, který v refrénech vystřídá hravá flétna. Kdesi v pozadí jako by v pomalejších partiích vystrkovaly růžky keltské folkové kořeny, dokud opět nazaúpí saxofon. Na desce je obdivuhodné, že si při jednotné náladě udržuje pestrost a rozhodně nesklouzne k jednotvárnosti. A že jazzový čertík je stále pod povrchem přítomen.
RESSURECTION je křehká melodická nádhera, přednesená cituplným krásným hlasem, plným zaujetí a spirituality, jedna z nejmocnějších věcí na albu. Rozjímavá balada nikam nespěchá, nikam nežene a ničím není hnána, jen tak posluchače kolébá na vlnách. Jednoduchý klavírní doprovod celou skladbu jakoby zvedá do snových výšin, a nese v sobě podobnou vznešenost jako Lennonův klavír na Imagine (vydaném o rok později). Tyto desky mají podle mne hodně společných jmenovatelů. I to, že výběr muzikantů je opravdu špičkový, a někteří opravdu s Lennonem hráli.
MONEY TREE je expresivně pojatá píseň šlapající usilovně na jazzovém riffu s odvázaným saxofonem, občas upomínající opět svou proklamativností a monotónním refrénem na sólového Lennona ranného a středního období. Osvěžující skladba, přinášející do alba vzruch.
PERSONAL MOVIE a WOMAN OF THE HIGHLANDS opět dokazují, že autor je tvůrce velkých a zcela neotřelých melodií. Druhá skladba nese silný melodramatický náboj a zpěvák se jí zmocňuje s lehkostí a soulovou úpěnlivostí zároveň. Je nesporně mistr hlasových poloh, a jeho zpěv je naprosto přirozený. RIGHT RELATION je zřejmě spíše nějakou intimní výpovědí, hra světla a stínu, za kterou by se nemusel stydět Roy Harper. Je to dokonce nějaký živý záznam. ISLANDS (POEM) je závěrečná recitace básně, ukončující elegantně toto album vznosných a jemně vrstvených, příjemných nálad.
Prvotina,a zároveň poslední album, to se snad občas děje. Že jde současné o hudební skvost, to už je rarita. Ale že tato nádhera upadne v zapomnění, to je snad nějaká osudová zlomyslnost. Protože tohle je a mělo by být pětihvězdičkové album.
Na závěr musím připomenout, že ačkoliv album nebude asi snadno dostupné, pod jménem Bob Ray – Initiation of a Mystic jej ve formátu mp3 lze najít na serveru Uložto. Pochopitelně jde o přepis z LP desky. Podle posledních informací vyšla deska na CD až v roce 2012 a nabízí ji Amazon za 16 doláčů.

» ostatní recenze alba Ray Bob - Initiation Of A Mystic
» popis a diskografie skupiny Ray Bob


Yes - Drama cover

Yes / Drama

Gattolino | 4 stars | 2015-11-24 | #

Proč je toto album, kde vypadli ze hry dva klíčoví muzikanti a skladatelé, Jon a Rick, přesto vynikající?
Napadá mne logická odpověď. Myslím, že "kmenoví" Yes se celkem zákonitě pokoušeli neustrnout, neopakovat se, vyvíjet se a posouvat kapelu dál, což není vždy tak snadné a někdy to končí i fiaskem. Noví dva členové, vynikající hudebníci, však jako příchozí zvenku tímto břemenem zatíženi nebyli. Oba znali a obdivovali tvorbu starých Yes, a proto pro ně bylo také logicky snadné v tomto duchu komponovat, a nebrat to jako vytloukání starých postupů, ale naopak jako čest je využívat. Také to, že přinesli "novou krev", přetavilo "převzatého" ducha Yes do nové kvality. A zůstavší kmenoví hráči se naopak v obavách z přílišného rizika odskoku stylu kapely do nepřiměřené vzdálenosti spíše drželi ve starých kolejích. Výsledkem pak je deska, která důstojně navazuje na staré Yes, více v tomto směru yesovská než následující tvorba Yes s Rabinem (i když ta je také vysoce kvalitní, je to už ten odskok do poněkud neočekávané vzdálenosti - zde to ale zase zachraňuje kvalita nových skladeb a zmírňuje navrátivší se Anderson). Připadá mi, že Drama má svým pojetím nejblíže k Relayeru, i když jeho kvalit plně nedosahuje, proto dávám o hvězdičku méně.

» ostatní recenze alba Yes - Drama
» popis a diskografie skupiny Yes


Harley Steve (and Cockney Rebel) - Timeless Flight  (S.H.& CR) cover

Harley Steve (and Cockney Rebel) / Timeless Flight (S.H.& CR)

Gattolino | 5 stars | 2015-08-15 | #

Jsou alba, která se z jakýchsi obtížně popsatelných příčin zapíší rychle do mysli a srdce, a posluchač se k nim vrací častěji než k jiným. Nějak se nedají oposlouchat, člověk jen přemýšlí, jak takové dílo vůbec mohlo vzniknout. Harleyho „Bezčasý let“ mezi ně určitě patří a důstojně se řadí třeba vedle Electric Warrior od T.Rex, Pampered Menial od Pavlov´s Dog nebo Ghosts od Strawbs. Koneckonců, s těmito třemi namátkou jmenovanými kapelami jej pojí jeden velký společný jmenovatel: kapela vynikajících muzikantů obklopuje výraznou, filozoficky vyhraněnou a svým pěveckým projevem nezaměnitelnou, emocionálně žhoucí autorskou osobnost. Ani tak ne to, že všichni tito tvůrci jsou také našťoucháni do podivné přihrádky „glamrock“. Spíše bych, pomyslím-li ještě na Bowieho, Coopera, Sparks nebo Queen, použil termín „patetický expresionismus“.
Že první dvě alba Cockney Rebel patří v Harleyho jinak úctyhodné a kvalitní tvorbě k nejoceňovanějším a asi k nejvíce novátorským dílům, proti tomu asi není námitek. Ale Timeless Flight, čtvrté album, má v sobě oproti jejich poněkud rozhárané divokosti a energickém žáru již určité zklidnění a nebál bych se říci, i meditativnost. Nádherná milostná píseň UNDERSTAND není ani ve své nadměrnější stopáži nijak dlouhá, nenudí ani na okamžik. Překrásná, rozjímavá, a přitom rozhodným tempem dusající ALL MEN ARE HUNGRY, dává Harleyho trošičku extatickému projevu takřka vizuální vyznění: vidím podzimní nábřeží u stockholmské kavárny, sklenky koňaku, nostalgický hovor o ženách se stočí na probírání se svými city a vzpomínkami, a končí odevzdaným poznáním, že „pouze děti mohou prožívat bezčasý let“ a že „jak žijeme a poznáváme, pouze následujeme boží stezku“. Trochu tesklivá, a přitom rozhodná a energicky nezdolná píseň připomene, že Steve Harley je nejen skvělý skladatel, ale i excelentní básník (jeho přítel Rod Stewart jej prý označil za nejlepšího britského textaře).
Skvostem alba je i WHITE WHITE DOVE, byť asi není snadné rozklíčovat smysl textu (ale je všemu rozumět třeba u Dylana, který Harleyho v dětství hodně ovlivnil?). Na rozjíždějící se konga jako ve stoneovském Sympathy for the Devil naskočí jazzem ovanutý rytmus a do syntetických brumend se prolíná soulová polorecitace – polozpěv, který si svým projevem nezadá s Bryanem Ferrym. A pak rytmika zpravidelní ve strhující refrén.
Je to hymnická BLACK OR WHITE, v níž se na plno uplatní v obsazení uvedený cca desetičlenný „backing vocals“ sbor, který ze skladby udělá mocnou, takřka soulovou nálož, patetickou v pozitivním slova smyslu jako většina alba. Vrstvené vokály doprovodu s odstupňovanou výškou vytvářejí vzrušující pozadí pro Harleyho procítěný projev.
Úvodní RED IS A MEAN MEAN COLOUR je skvělým otvírákem. Stevův hlas je stále veden v poklidném módu, ale vibruje jako hrnec na sporáků, chystající se brzy shodit pokličku. Rustikální housličky se jej snaživě, ale marně snaží držet na uzdě. Podobně jako David Cousins nebo Peter Gabriel, Steve Harley dává přednost výrazu před exaktností, což je sympatické, a svědčí to i o niternosti jeho textů. Závěrečné „mean, mean colour“ je magické. Poklička z hrnce odlétla.
Další skladby alba na druhé straně jsou stejně strhující. Barokní klavír v EVERYTHING CHANGES vyvažuje žalobně podrážděný hlas, křičící „hanba (shame!)“. Polorecitovaná NOTHING IS SACRED (nic není svaté) je nenápadnějším bonbónkem s hezkými, skoro folkovými kytarami, nahodilá mandolínka překvapí, ale zapadne velmi elegantně. Ale v hloubi jde o silný protestsong, už z napětí zpěvu, které se v závěrečném DON´T GO DON´T CRY vyhrotí do emotivní maxima. Pak už není potřeba nic dál. Skladba utne a vše bylo řečeno. Byť třeba jen pocitově a podprahově. Silné album skvělého skladatele a interpreta.

» ostatní recenze alba Harley Steve (and Cockney Rebel) - Timeless Flight (S.H.& CR)
» popis a diskografie skupiny Harley Steve (and Cockney Rebel)


Ayers, Kevin - Joy of a Toy cover

Ayers, Kevin / Joy of a Toy

Gattolino | 5 stars | 2015-07-12 | #

Je to zvláštní pocit znovuobjevit mezi vlastními cédéčky něco, o čem sice vím, že je to určitě dobré, ale náhle s překvapením shledat, že je to něco mnohem více - že je to naprosto úžasné a takřka geniální!
Nedávno se mi totéž stalo u Pampered Menial od Pavlov´s Dog, nyní přišel na řadu první Kevin Ayers. Jaká asi budou jeho další alba? Už se těším!
Kdybych tuto desku měl co nejstručněji výstižně charakterizovat, řekl bych asi, že přetéká tajuplnou a moudrou, mírně strašidelnou laskavostí.
Už úvodní instrumentálka JOY OF A TOY CONTINUED signalizuje, že se zde bude odehrávat něco nevšedního. Trochu kabaretní, snad pouťová hymnička s legračními dechy, nástrojově pestrá jak od Incredible String Bandu, jen více potrhlá a rozverná, rozmarná, současně dětská a současně zhulená, jako by říkala - všechno je možné.
Sametový a hladivý Kevinův hlas v TOWN FEELING vzápětí pohádkově vyprávi s neodolatelnou naléhavostí, doprovázen hravou houpavou kytarou a flašinetářskými klávesami, ale celá skladba se přitom jakoby vznáší v jakémsi znepokojivě tajemném oparu. THE CLARIETTA RAG je naopak odpíchnutá rockovka, nesoucí snad náladu starých Pink Floyd, s nimiž má Ayers mnoho styčných bodů. Jedním z vrcholů alba je krátká skladbička GIRL ON THE SWING - věc naprosto ničemu nepodobná, s rozechvělou křehkou melodií, ale pronikavou jako mantra, a starobylým klavírem pod nánosem bizarních zvuků. Najazzlá SONG FOR THE INSANE TIMES pokračuje sice v zdánlivě poklidném rozpoložení alba, ale už pulzuje napětím. Nějak připomíná tragickou poetiku Nicka Drakea či snový svět takřka zapomenutého amerického písničkáře Boba Raye, kultovního už jen pro pár pamětníků jeho alba Initiation of a Mystic. A pak už jedeme v STOP THIS TRAIN - stroj neúnavně šlape a supí (opravdu Soft Machine?), prodírá se houštím pazvuků v hypnotické polorecitaci, disharmonické vpády mohou poukázat na podobná díla Johna Calea (ale kdo s tím začal dřív?), a mizí nakonec v oblacích s hyperbolicky nabírajícím zrychlením (což zase připomene staré Gong - ale proč ne, všichni tito tvůrci se s Kevinem Ayersem dobře znali a zahráli si s ním, takže museli čerpat se stejných studnic). Pocit zmateného a oslněného posluchače, který ani neví, co to vlastně má v přehrávači, opět uchlácholí a ukolébá přenádherná balada ELEANOR´S CAKE, něžná melodie, s níž by hitmaker vystačil na půl strany desky, ale Kevin jí pouze skromně načechrá necelé tři minuty blaženého snění v dialogu kytary, hoboje, kláves a svého hebkého hlasu, poklidně klouzajícího jako modlitba před spaním. Jako scénická hudba k procházce zaprášeným opuštěným muzeem starověkých vykopávek zní mírně strašidelná LADY RACHEL, Ayers zpívá jako by odříkával dávná zaklínadla, ztišuje občas až k šepotu, pradávné pavučinami obrostlé nástroje se probouzejí a ožívají v šeru, po zádech teče kapka potu a mravenčí drobné vibrace. Další nepochybný vrchol alba a dobrodružný výlet do světů, kde se zhmotňují sny. Tak tady už veškerá hledání paralel a srovnávání končí; tohle není už podobné ničemu, ale je to prostě nádherné. O čem Lady Rachel asi sní?
Probuzení z letu mezi světy tvrdě obstará urputně drtivá a naprosto disharmonicky pošahaná podivnost OLEH OLEH BANDU BANDONG. Co to ti chlapi asi kouřili? Šílenému zvukaři se asi rozkutálely pásky. Ale ... celé to je stejně jaksi hezké, klavírní vyhrávky nejsou žádným nahodilým blábolem, zvuky sedí přesně tam, kam patří. Kdo má rád druhou desku floydovské Ummagummy, zejména Sisyfa, tak nemůže být zklamán ani odrazen; dá se to s radostí poslouchat znovu a znovu, a stále je to vzrušující kus naprosto vizuální hudby. A opět - Pink Floyd nedělila od Kevina Ayerse nijak velká vzdálenost! Poslední kousek (škoda že poslední) THIS CRAZY GIFT OF TIME je rozloučení zdánlivě obyčejné - kytara a foukací harmonika jak od táboráku, halekání - asi nejobyčejnější skladba alba tak vytváří symbolicky tečku za neobyčejným albem, aby posluchače vrátilo bezpečně na pevnou zem s jistotou, že jeho výlet s báječným Kevinem Ayersem není poslední.

» ostatní recenze alba Ayers, Kevin - Joy of a Toy
» popis a diskografie skupiny Ayers, Kevin


Pavlov's Dog - Pampered Menial cover

Pavlov's Dog / Pampered Menial

Gattolino | 5 stars | 2015-07-04 | #

Ü nejkrásnějších, nestárnocích rockových alb je obtížné stanovit svého favorita - vždy je nejlepší to, co právě slyším, protože je prostě dokonalé, naprosto výjimečné, Bohem inspirované. Ať už je to série alb gabrielovských Genesis, staří Strawbs, Yes do roku 1977, Stivellova Symhonie Celtique, jethrovský Aqualung, první Zeppelini, dvojka Queenů, Abbey Road a White Double od Beatles, Bowieho Hunky Dory a Ziggy, uriášovské Salisbury, Hamillovo In Camera, apod...
Album Pampered Menial znám a obdivuji už dost dlouho, ale nyní po nových posleších nekompromisně vystoupalo do této vrcholné ligy legend.
Surkampův rozechvělý emotivní ječák si směle řadím vedle Davida Byrona, Davida Bowieho, Davida Cousinse (abych vzal nejprve Davidy), ale i třeba Roberta Planta, Petera Gabriela nebo Robina Gibba. Vedle mrazivých výšek se dokáže jako oni dotknout hlubin duše svým nefalšovaným citem.
Všechna alba Pavlov´s Dog jsou krásná, nádherné je i poslední studiovka Echo and Boo, ovšem žádná nedosahuje dokonalosti a síly Pampered Menial. Takové nahrávky se rodí opravdu výjimečně.
Analýzy skladeb se pěkně a zevrubně chopili předchozí recenzenti, takže bych rád jen vypíchl skvostný a slavný otvírák Julia, jednu z asi nejpřímočařejších milostných písní všech dob, údernou a agresivní nádheru Song Dance, především úchvatnou baladu Episode (překlad je dost volný a pocitový):

"Zastihl jsem Vás procházet se za deštivého dne
a házet lístky do kaluží.
Tak zapomeňte na vše minulé,
neboť já za Vámi brzy přijdu.

Předstírejte, že jste tanečnice,
i když byste mohla být spíše královnou
a před odchodem raději počítat růže,
a bláznivým, bláznivým způsobem chtít volat.
Chcete-li, dám Vám taneční střevíce,
a vystřelím šíp okolo slunce.
Staňte se navždy strážcem mé mysli a srdce
nebo je nejlepší odejít nespatřena.

Párkrát jste byla hvězdou na dosah, a párkrát ne
Pak se věci pokazily, tak, jak se to stává.
A já ukradnu všechny duhy nebes,
jen když budu moci.

Já jsem jen Váš voják,
dědictví v královnině košíku,
jen bublina v naší horečce,
a pouze ticho zabilo mé sny.
Chcete-li, dám Vám taneční střevíce,
a vystřelím šíp okolo slunce.
Staňte se navždy strážcem mé mysli a srdce.
Myslíte si, že máte nadvládu, ale ne,
to se nikdy nedozvíte, to se nikdy nedozvíte.

Budete strážcem Svatého Grálu,
můžete jej získat rychle, nedovolíte si selhat
Budete jediná přeživší z Vaší svaté výpravy,
nebo je nejlepší odejít nespatřena"

Písně z Pampered Menial a následného In The Sound of Bells byly i zlatými hřeby pražského koncertu.

Zpěvák z takovým hlasovým darem od Boha by mohl být světoznámou hvězdou první velikosti, ale David Surkamp zřejmě o lákadla pozlátek showbusinessu nestojí. Když jsem se s ním v Praze po koncertě na autogramiádě setkal tváří v tvář, vytušil jsem, že je to nejen geniální hudebník, ale i obdivuhodný, skromný a moudrý člověk.

» ostatní recenze alba Pavlov's Dog - Pampered Menial
» popis a diskografie skupiny Pavlov's Dog


Black Sabbath - Technical Ecstasy cover

Black Sabbath / Technical Ecstasy

Gattolino | 4 stars | 2015-06-25 | #

Toto album je na rozdíl od šesti předchozích - výborných a celkem vyrovnaných desek, kde se kapela mění, vyvíjí a posouvá, aniž by opouštěla svůj nenapodobitelný sound - v něčem jiné. Je snad slabší? Nevím, je zvukově výborné, možná oproti Sabotage jednodušší i v kompozicích. První skladba BACK STREET KIDS je parádní otvírák s klasickým sabbatím nástupem, Ozzyho hlas zní stejně podmanivě, jedovatě a řezavě jako dříve, možná ještě ostřeji.
Záhrobní balada YOU WON´T CHANGE ME, hrozivě v úvodu kráčející jako zeppelinovská Dazed and Confused, má chytlavou a osudově zlověstnou melodii, chvílemi zní jako z kosmu. Kytarové vyšívání Iommiho patří nepochybně k jeho nejlepším sólům a decentní klávesy ten funebrmarš působivě podbarvují.
IT´S ALL RIGHT je obyčejnou příjemnou odlehčující písní, ale i ona svým sólem v prostřední části kapelu nezapře. Příjemná akustika a snový závěr připomene Lagunu Sunrise. A už je tu čas na vrchol alba. Rachotivé sólo bubnů uvede rozmáchlý riff nápadité skladby GYPSY,kompozice o více motivech, v níž opět dominuje takřka stratosférický Ozzy.
Osvědčený a sympatický postup střídání různých rytmů a nálad zazní i v následné ALL MOVING PARTS, která by klidně mohla být i na Master of Reality. Možná nepřináší nic nového, než osvědčené recepty BS, ale proč ne? I příští ROCK´N ROLL DOCTOR je opravdu "jen rokenroll", ale zdravě po sabbatovsku. Trochu hospodský klavír a Ozzyho vyšponované koncovky zpívaných frází příjemně souzní s přiměřenou délkou nejkratší písničky alba. A v nejlepším dost, aby se představila teskná milostná balada SHE´S GONE. Česká verze její smutnou náladu zvedla do jiné polohy, ale jen při této opravdu mrazí v zádech.
A jak je u Sabbatů dobrým zvykem, přichází relativně dlouhá, na riffech vybudovaná paráda na závěr. V DIRTY WOMAN si užijeme i dostatek parádní instrumentální hry, a pak náhle nastoupí motiv, poněkud sice připomínající N.I.B z 1.alba, ale kompozice mocně graduje a Ozzy přitvrzuje, už nezní tak atmosféricky, ale hutně. Dá se říci, že na této desce není vysloveně slabá věc, a pár je jich dokonce skvělých.
Zkusím takovou psychologickou hru - představím si, že by album mělo tradiční černý obal a nějaký temný strašidelný výjev. Myslím, že by se pak směle mohlo přiřadit k předcházejícím nahrávkám. Takže asi slabým momentem sedmého sabbatího alba je pouze naprosto nesabbatí obal. Takže čtyři body kvůli obalu. Dal bych i čtyři a půl.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Technical Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.1369 s.