Doors, The / Strange Days (1967)

Debutové album Doors pro mě je jedno z nejlepších alb 60. let. Jak bylo zvykem té plodné době, k vydání druhé desky došlo ještě téhož roku... rok 1967 byl opravdu ohromně silný...


Úvodní a titulní skladba není tak razantním odpichem, jako Break on Through... na debutu, ale nakonec se kapela přece jen uvolní, lehkonohé klávesy vykouzlí silnou, jednoduchou, ústřední, psychedelicky kořeněnou melodii. Morrison je suverénní a uvolněný jako vždy. Jasný, rázný začátek. You´re Lost Little Girl je křehká poloakustická píseň s výraznou basovou linií, pak sem konečně vstupuje v plné parádě i Manzarek se svým klávesovým kouzlením. Nádherná melodie a uvolněné kytarové, pak "napojené" klávesové sólo... krása. Love Me Two Times je pořádně razantní, rytmicky chytře vymyšlená záležitost, opět výrazně vyplouvají basové tóny (které při nepřítomnosti studiového basáka vytvářel Manzarek). Z podobných skladeb určitě musely brát inspiraci rodící se hardrockové spolky. Unhappy Girl - krátký úvodní klávesový melodický ornament, pak přichází sešlápnutí pedálu, ale ne zase nijak razantní - nálada je spíše ospalá, klávesy i kytara tady koulí krásné melodie a v závěru zápasí i sólovými výstupy... Horse Latitudes je vlastně psychedelickým zhudebněním Morrisonovy básně. Na tohle musím asi musím mít speciální rozpoložení - přirovnával-li tu Petr Gratias debut k debutu Pink Floyd, ani tady za tohle by se raní "flojdi" určitě nastyděli... Moonlight Drive má údernický, razantní rytmus, výrazně se tu projevuje Densmore, ale i Krieger. Skladba mě ale nikdy zvlášť nezaujala, i když má na konci krásné kytarové sólo... Šlo o jednu z nejstarších skladeb kapely. People Are Strange se zahajuje tajemným Morrisonovým proslovem, ale refrén ke krystalicky čistý a jasný s dobově uspávajícími, hladivými melodiemi. Manzarek se tu krásně pere s Kriegerovými velebnými kytarovými tóny. My Eyes Have Seen You mě chytla hned při prvním poslechu, pěkný melodický úvod, krásně vedené melodie a neodolatelně odsekávané motivy se snoubí s pořádnou dávkou energie. I Can´t See Your Face in my Mind opět po značně dlouhé době přináší vyklidnění - krásně pospojované střípky kláves a kytary, krásný elixír šedesátkové nálady. Přichází monumentální závěr v podobě When the Music´s Over, která svým rozsahem měla navazovat na The End z debutu, i když jsou skladby trochu odlišné. Opravdu nádherně klenuté monumentální melodie, tvořené poctivou společnou prací kláves a kytary. Morrisonův recitativ už od úvodu naprosto přesně zapadá do hudby a ovládá prostor a spoluurčuje stavbu od odsekávaných až po monumentální melodické úseky - ve třetině rozehraje Manzarek skutečně "psycho" sólo se vším všudy. Napětí mezi intimními mezihrami (v nich se nešetří ani Densmore) a monumentálním závěrem pak odnáší skladbu až do konce. Precizní, krásná záležitost na závěr, která na mě velmi silně působí... Jedenáct minut se určitě nudit nebudete.

Druhé album je výborné, i když mě jako celek neoslovuje tolik, jako debut, asi proto, že jsem nenašel cosi podobného Light my Fire, či i The End. Dá se říci, že kapela přidala plyn a je razantnější, snad i méně psychedelická než o půl roku předtím. Tady je to ale samozřejmě věc gusta. Jinak je to ale výborná deska, poctivá čtyřka...

» ostatní recenze alba Doors, The - Strange Days
» popis a diskografie skupiny Doors, The