King Crimson / In the Court of the Crimson King (1969)

Pamatuju si, že od karmínového krále jsem nejprve začal alby s Wettonem a Brufordem z let 1973-4 a chvíli mi trvalo, než jsem se prokousal k jejich počátkům, včetně tohoto hudebního monolitu. Na to, že se psal rok 1969, se jednalo opravdu o zásadní porci progresívní hudby.

Tajemný elektronický vstup, při kterém zmateně tápeme, co se vlastně děje, rychle utne jeden ze zásadních riffů historie - 21st Century Schizoid Man, podepřen saxofonem, mellotronem a důraznými bicími. Po doznění přichází crimsonovské rytmické šílenství - bicí hrají zcela volným stylem, do toho Fripp klopýtá s šílenými vyhrávkami a sóly, obdobně rozvolněné jsou i basové údery. Důraznou hmotu dává nervní sekaná saxofonová rytmická vyhrávka a vrací se monumentální kytarový motiv, který končí chaotickou směsí celého nástrojového parku. Na posluchače tehdejší doby - rok 1969 - muselo něco takového hned na úvod působit doslova jako z jiného světa, a já na tom nejsem o moc lépe - pocit totální nejistoty, vypětí, stresu. I Talk to the Wind je nádherně konejšivá a křehká, za podpory mellotronu a hladivého Lakeova hlasu. Mellotronové vlny povznášejí melodii vzhůru, vytvářejí krásnou melancholii, upomínající třeba na kolegy Genesis nebo Van der Graaf Generator, v tomto duchu vlastně skladba doběhne až ke konci. Oproti první skladbě subtilní, krásný příspěvek. Chmurné akustické kytary uvozují jeden ze zásadních skvostů celé progresívní hudby, dvojdílnou Epitaph. Lakeův hlas svým naléhavým a osudovým zabarvením od počátku dává na srozuměnou, že skladba svému názvu i chmurnému duchu dostojí. Akustiky a bicí postupují dopředu, mezihry osvěžují mellotrony a elektronické ruchy. Lakeův hlas roste v naléhavosti a dramatu, naléhavá pasáž se opět přeleje do úvodního motivu. Atmosféra opuštění, zoufalství, smutku je hmatatelná, skladba nabírá podoby zpola symfonické tryzny, prokládané komornějšími akustickými vstupy a mellotronovými stěnami. V závěru Lake svým hlasem doslova ovládá prostor, sedíte jako přikováni. Po zásluze jeden z vrcholů tvorby a pro mě nejsilnější skladba alba. Moonchild, to je experimentální skladba, s jejímž zaposloucháním jsem měl skutečně hodně dlouho problémy. Začátek vyznívá jako klasická crimsonovská balada, která vám připomene pozdější výtvory podobného charakteru. Křehké kytary podporuje Lakeův čistý hlas, pak se ale Gilesovy bicí a studený mellotron vydávají do experimentálních končin za doprovodu nepředvídatelné Frippovy kytary a velmi decentní basy. Velmi jemná tónová práce vytváří komorní zákoutí, střídaná ovšem nervními a neklidnými pasážemi a nálety mellotronových tónů. KC ve své experimentální podobě, na které musíte být svým způsobem naladěni. In the Court of the Crimson King začíná rázně a bez varování riffem stejně razantním a průbojným jako u úvodní skladby, akustická mezihra za přispění Lakeova rezignovaného projevu ale vrcholí refrénem, který si opět se "schizoidem" v ničem nezadá. Geniální střídání jemných meziher a lavinovitých refrénů - právě zde je možná prazáklad, ze kterého čerpaly všechny ostřeji rockově zaměřené soubory. Nechybí ale ani experimentální zákoutí a pak i melodická mellotronová mezihra, která ale brzy dává opět prostor nosnému motivu. Vypětí mezi protiklady se pak opakují až do konce, který se mnohokrát důrazně opakuje až do několikanásobného zakončení. To je relativně razantní, nečekané, dává stěží prostor vydechnout a vstřebat, co se tady na vás vlastně všechno navalilo. Jedno je ale jisté - že v té době neznělo nic ani podobně.

Přiznám se, že experimentální Moonchild je u mě stále slabším článkem alba, které ale jinak nemá slabého místa. Jeho význam pro vývoj progresívní a experimentální hudby všeho druhu je bez debaty, proto mu dávám plný počet. Mám ale v diskografii KC oblíbenější alba - Lizard, Lark´s Tongues in Aspic nebo Red. Tohle album ale bylo zkrátka první a nejen na britských ostrovech odstartovalo mnohé.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Court of the Crimson King
» popis a diskografie skupiny King Crimson