Van Der Graaf Generator / Pawn Hearts (1971)

Van der Graaf Generator pro mě byli od začátku progresívním zjevením. Na doporučení správně nasměrovaného kolegy z práce jsem se kdysi do jejich tvorby pustil. Dnes nelituju, ale jejich tíživá, jako láva se táhnoucí hudba je mnohokrát těžkým oříškem...

Akustické tóny a záplavy poletujících kláves a hammondů a mellotronu (na celé desce famózní Hugh Banton). Hammill nastupuje soustředěn a ve velké formě, jeho nosový vokál je charakteristický jak u VdGG, tak na množství jeho sólovek a je vlastně samostatnou hudební jednotkou. Je tu Lemmings, ústrojně navazující na předchozí album. Temné klávesové štětce, vkusně vkomponované akustiky a drtící Evansovy bicí a tympány vytvářejí klasickou symfonii zmaru. Temná láva se střídá s krásnými akustickými zákoutími, kde Hammill působí velebně, aby nás celý band vzápětí opět zadupal do země. Vykolejená klavírní exhibice (obsluhují jej tři ze čtyř členů!) v polovině s rozvolněnou rytmikou je totální šílenství. Závěr se nese v duchu velebného, hutného vandergraafovského zvukového přivalu, tak, jak ho známe z předchozích děl, s utnutým koncem. Man-Erg má krásný baladický úvod, Bantonovy hammondy, klávesy a mellotron malují tunami barev parádní vrstvy, je tu civilní, ale působivý Hammill, i tenhle model už od VdGG známe, přesto je tu opět vrcholová kvalita. Svou těžkou daň si tu vybral Guy Evans, jehož traktorové salvy a těžké poryvy boří vše, co mu stojí v cestě. Pak je velebnost střídána schizofrenií, s chirurgickou přesností vás rozebírají precizně sekané klávesy a kytary na mikročástice. Neskutečné, jak se atmosféra, nálady a motivy přelévají a proměňují v podstatě ve zlomku vteřiny, velebné mellotronové melodie, nesoucí mě k milovaným Genesis, se geniálně střídají se skřípající disharmonickou agresí závěru, řádí tu i flétny a saxofony mr. Jacksona. Desetidílný kolos A Plague of Lighthouse Keepers, délkou se vyrovnávající klasikám Atom Heart Mother či Supper´s Ready je zcela samostatnou kategorií. Nenápadný začátek, Hammillovy hluboké i vysoké hrdelní eskapády, mellotronové a hammondové (včetně krásných Farfis) pohádkové kouzlení, přivolávající pro změnu až floydovského ducha a přichází Hammill. Tady je umírněná, usedlejší podoba VdGG, jako starodávný malíř tónů hýřící náladami a emocemi, vstupují sem před půlí Jacksonovy kouzelné dechy. Jak nám čas postupuje, přichází tíže, neklid, schizofrenie a vnitřní démoni, kteří postupně zcela ovládnou pole, ten přechod je neuvěřitelně zpracován jako pád z Elysejských polí rovnou do Tartaru. Klávesové stěny nás sekají na cucky, klasická i elektrická piana jsou utržena z jakékoli kontroly, přichází temné oblaky varhan a synťáků, Banton tu vyvádí věci věru nepěkné. Po půli přichází opět komorní, mellotronová melodie jak z dávno zašlých časů, která je v závěru rozbita napadrť proslulou disharmonickou agresí a zvukovou změtí, kdy máte pocit, že někdo vypustil skupinu chovanců psychiatrie, která se venku ale zcela vymkla kontrole. Pamatuju si dobře na své první pocity a myšlenky, kdy jsem se tímhle šíleným oceánem pokoušel proplavat. Dnes už je mi mnohé jasné, mnohé ale taky ne, a možná je to dobře. Závěrem "morové epidemie" jsem se zkrátka nikdy úplně neprokousal. Kdo se ale pohybujete s grácií baletky v teritoriích Zappy či Beefhearta, budete určitě nadšeni. Přichází smířlivý závěr... i když?!

Pawn Hearts je většinou příznivců považováno za vrchol jejich sedmdesátkové tvorby. Já mám přece jen poněkud potíže se závěrem poslední velkoskladby, byť je skutečně pekelnou skládankou. Jinak za tyhle hudební hody ale pánům děkuji, je to mučení, ale i očistec. Osobně ale dávám větší přednost famóznímu Godbluff a dvěma předchozím deskám, hlavně "The Least..." mám opravdu hodně rád. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator