Yes / The Ladder (1999)

Recenze z roku 2006.

Nadšen nahrávkami ze sedmdesátých let a silně zklamán Open Your Eyes (a neznalý období mezi tím) jsem si přeci jen na základě nadějné recenze v tehdejším Rock Reportu šel koupit novinku The Ladder. Hned bylo jasné, že tradiční Deanova obálka se povedla, ale stále jsem netušil, co za muziku na mě doma vybafne, protože jsem se ani neobtěžoval v obchodě aspoň kousek poslechnout. Naštěstí se hned od začátku ukázalo, že to není takový průšvih, jako minulá deska. Sice ještě chvilku trvalo, než jsem The Ladder zařadil mezi ta hodně oblíbená alba, ale po delší poslechové pauze jeho postavení zůstává. Dokonce bych řekl, že je i pevnější, protože tenkrát mi moderní prvky ještě trochu vadily.
Nevím, jestli za to může osoba producenta Bruce Fairbairna, který se bohužel dokončení desky nedožil, nebo se kapela sebekriticky zamyslela nad svým minulým výtvorem, ale hodina muziky na The Ladder je prostě perfektní. Má v sobě něco s jásavosti Talk, je lehce ovlivněná moderními trendy, skladby nejsou příliš komplikované, zato plné různých vyhrávek. Jednotlivé nástroje jsou vyvážené, Jon Anderson se opět vznáší v oblacích bohatě podporován hlasy ostatních členů, Squireova baskytara si spokojeně hraje svá „sóla“, do kapely se vrátil plnohodnotný klávesista, v náznacích jsou slyšet i ozvěny minulých dob (např. mezihra Can I? přímo vychází z We Have Heaven, akustická Nine Voices částečně přebírá vokální harmonie z All Good People...,) a celkově je deska snad nejblíže klasickým sedmdesátým létům, než cokoliv za posledních dvacet roků. Velký přínos vidím v mladém, klasicky vzdělaném hráči na klávesové nástroje Igoru Khoroshevovi, který opět přináší klávesy na výsluní, plně se vyrovná svým předchůdcům a malebným, příjemně archaicko-moderním zvukem zastiňuje i poněkud syntetického Ricka Wakemana např. na Keys To Ascension.
Z desky mám rád všechny skladby, ale upozornil bych na dvě přesahující devítiminutovou hranici, titulní Homeworld (The Ladder), určenou na soundtrack ke stejnojmenné počítačové hře a hlavně výtečnou New Language, kterou bych zřejmě vybral jako nejlepší a musím zmínit instrumentální část, která vyvolává vzpomínky na Roundabout a Heart Of Sunrise. Z těch přímočařejších kousků se mi nejvíce líbí moderní vypalovačka Face To Face. U Finally si říkám, že o tohle se asi snažili minule, protože to je typově podobná skladba, ovšem mnohonásobně lepší, než celé Open Your Eyes, a to nemluvím o hezkém ambientním závěru. Messenger není nic jiného, než óda na yesovskou baskytaru a vokály... a další skvělá skladba. If Only You Knew je sice milá písnička, ale časem trošičku ztratila své kouzlo a občas ji kvůli přílišné nasládlosti přeskočím... no prostě lovesong. Ačkoliv mají Yes plno pěkných skladeb, na této desce plní funkci krásou oslnivě zářivého klenotu celkem jednoduchá skladbu It Will Be A Good Day, jejíž podtitul The River (řeka) výstižně vystihuje její povahu, kdy tak jako z pramínku postupně vzniká mohutný tok, tady se na základní melodii nabaluje stále víc krásy a druhá půlka je přímo skvostná.
Samostanou kapitolou je Lightning Strikes, dřívě nenáviděná dupárna, a to kvůli odporně znějícím tanečním loopům. Ale stačí tohle překonat, nebo si zvyknout, a je z toho vynikající a zajímavá skladba (neboť obsahuje i dechové nástroje) s vkusně přeplácaným aranžmá.
K The Ladder nemám žádné větší připomínky, na skladbách se mi líbí jejich přirozenost a naprosté oproštění od dva roky staré křeče. Je tu všechno, co mám na Yes rád, poslech mi dělá radost, takže plný počet bodů je jistý. A ještě něco, jako bonus je na CD zařazena prezentace hry Homeworld včetně dvouminutového videa, kde jsem měl poprvé možnost alespoň na pár okamžiků poprvé vidět Yes na vlastní oči.

» ostatní recenze alba Yes - The Ladder
» popis a diskografie skupiny Yes