Pink Floyd / The Final Cut (1983)

Původně jsem měl v plánu napsat svůj názor na poslední desku Rogera Waterse "Is this the life...", do které jsem se jen tak mimochodem dokonale proposlouchal - ale nakonec jsem si vybral jeho "poslední zářez" s PINK FLOYD. Ptáte se proč? Je to jednoduché - protože tuhle desku považuji za takový pomyslný začátek tetralogie, pokračující dílem "Pros And Cons..." a vrcholící jeho poslední sólovou nahrávkou.

Vím, že je spousta věcí, která by se tomuto albu dala vytknout, ale... Nechci řešit tehdejší nahuštěnou atmosféru v kapele, absenci skvělého a citlivého Ricka Wrighta, Rogerovo přebujelé ego, které v té době dosáhlo velikosti katedrály Notre-Dame atakdále, atakdále... Budu řešit pouze hudbu a texty, které jsou na tomto díle z mého pohledu jednoduše skvělé a naprosto přesvědčivé. Nikdy jsem se neztotožňoval s názory, že texty na tomto albu jsou dělané na úkor hudby, to opravdu ne! Tvoří spolu naprosto dokonale sevřený celek.

Deska mi byla už od začátku velmi sympatická, a to už jen díky svému silně antimilitaristickému zaměření, s kterým jsem se - jako takový naivní věčný hipík - ihned ztotožnil. Vždy se často řešily a řeší Rogerovy levicové postoje. No jo, ale jaké názory čekat od někoho, jehož lehce despotická matka byla přesvědčená socialistka, která měla pozici i v komunistické straně, a z které později přestoupila k umírněnějším labouristům. I jeho první manželka Judy byla taktéž silně levicově zaměřená (taková mladší verze jeho matky) a na jejíž popud prodal své první trochu luxusnější auto Jaguar E, které nahradil mnohem skromnějším Mini Cooperem, aby se více přiblížil pracující třídě. Stejně je to zajímavé - Roger, takový tvrďák, vůdčí typ, ale se ženami to nikdy pořádně neuměl a ony s ním dovedly opravdu zdatně manipulovat.

Ale zpátky k hudbě: To, že si Roger uzurpoval de facto všechnu hudbu na albu jen pro sebe (David přispěl maximálně nějakými těmi krátkými sóly), mi ze začátku vadilo, jenže dnes už jeho, pro spoustu lidí nepochybně sobecký postoj, tak nějak i chápu.

"The Final Cut" považuji, stejně jako "The Wall", jen za jeho další zhudebněný souboj s vnitřními i vnějšími démony, který je ovšem, na rozdíl od předchozího opusu, ještě mnohem intimnější a celkově mnohem introvertnější. Taková hudba temnějšího a depresivnějšího charakteru (upřímně to chápu) nemusí sednout každému. Ovšem já jsem do ní pronikl okamžitě. Ano, je pravda, že s Rogerem jako sólovým umělcem jsem měl vždycky menší problémy. Takový David Gilmour mi byl a bude hudebně vždycky nejbližší ze všech čtyř členů, ale "The Final Cut" - které je už spíše více Roger, než PINK FLOYD - to je pro mne opravdová atmosférická, melancholická, přemýšlivá skvělá deska, na které se nejen snaží opět vyrovnávat se smrtí svého otce, ale kde si stylem sobě vlastním bere na paškál i tehdejší politickou situaci ve světě, a se kterou svoji kariéru ve skupině ukončil více než důstojně - ať už to bude znít jakkoli paradoxně v kontextu s tehdejšími problémy, které ve skupině byly.

Méně než plných pět hvězd tomuto dát prostě nemůžu - sorry jako :)

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Final Cut
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd