Yes / Relayer (1974)

Jak velkou změnu může v hudební orientaci způsobit výměna klávesáka, jsme se mohli přesvědčit v rozmezí alb Tales F.T.O. a Relayer kapely Yes. Obrazně řečeno jde o cestu z podvodní pohádkové říše až kamsi k hranicím industriálního rachotu, vkusně zaobaleného art-rockovou fólií. Ovšem jakkoli se může zdát deska Tales... pohádkově krásná, po několika minutách strávených v jejím sevření se dýchá stále obtížněji a posluchač obeznámený s předchozí produkcí marně hledá záchytné body a silné momenty. Jde o setrvačnou nudu utahaných a donekonečna prodlužovaných pasáží, postrádající logičtější úseky, nebo přijatelné vyústění v silnější myšlenkové struktury.

Oproti tomu nahrávka Realayer znamená velkou obrodu stylu Yes a opětovný návrat na výsluní. Jde o veskrze průkopnické dílo, které nebylo pro svou majestátně chladivou atmosféru do dnešních dnů pochopeno. Avšak v jeho odtažitosti je nové kouzlo hudby Yes. Ta se v pozici písně Sound Chaser dokonce přibližuje až k teritoriu King Crimson-ovských jazýčků v aspiku, tudíž do pozice, která je pro ni velkou neznámou. Přitom v každé ze skladeb najdeme senzibilní slide kytarové pasáže Steva Howea, kterými se nás snaží dotlačit do tajemných končin daleké fantasie. Patrick Moraz vhání do trojice nových písní free jazzové etudy a s kytarou pana Howea si náramně rozumí. Jde o velkou nahrávku, jakousi vlajkovou loď tehdy silně průkopnických Yes.
A znamenité úseky Stevovi slide kytary v To Be Over jsou toho jasným důkazem a jedním z nejkrásnějších momentů alba.

» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes