Pink Floyd / The Wall (1979)

O Pink Floyd byly už popsány stohy papírů, stejně jako o jejich mega projektu The Wall. Místo několika obvyklých faktů raděj připojím svůj osobní názor, který bude demonstrovat postoj hudebního fandy oddaného kapele i tomuto dílu.
Dnes už si bohužel nepamatuji kdy přesně jsem album slyšel poprvé, ale bezpečně vím, že trojici předešlých nahrávek jsem měl dobře naposlouchanou.
Pink Floyd vnímám jako kapelu, která výrazně spoluutvářela dějiny art-rocku. Byla jejich hlavním vojevůdcem. Vlastně dodnes považuju album DSotM za jejich jakože debutní nahrávku. Bezpečně silnou, stylotvornou, stěžejní a naprosto geniální. Ona změnila dějiny rockové hudby, žádné z dalších desek PF krom The Wall se to už nepodařilo. To co vyšlo před ní určitě mělo na konci šedesátých let svou váhu a patřičný dopad na britskou scénu, ale měřeno dnešním pohledem s odstupem padesáti let, se všechno zdá v poměru k oběma vyjmenovaným nahrávkám nepodstatné.
Pink Floyd svou rannou psychedelii postupně odstraňovali a na DSotM ji vymazali úplně. Ale není to tak, že by kráčeli s dobou. Pokaždé byli o dva kroky napřed. Asi proto byli a stále jsou tak velcí a uctívaní.
Watersovská genialita kulminovala právě na The Wall. Takové album se autorovi povede položit na papír jednou za život. Rogerovi bylo v té době třicet šest let. Poměrně zralý, v hudební branži žádný mladíček tak postavil pomník Pink Floyd a své osobě. Koncepce desky leží v textové rovině, která se zabývá tématy osamocení a ztráty komunikace. Producet Bob Ezrin odvedl špičkovou práci a na albu si zahrál na piano a syntetizátory.
Vybrat momentální TOP skladbu v tak početné konkurenci je těžké:
mám rád některé ne zrovna protěžované kusy jako jsou Another brick in the wall Part one, Mother, Goodbye blue sky, Young lust, Hey you, Waiting for the worms a především muzikální dekadentní kus The Trial. Pak je tady samozřejmě nesmrtelná dvojice Another brick in the wall Part two s nejněžnějším dětským sborem jaký si umím představit a velkolepá Comfortably numb.

Z dnešního pohledu není těch osmdesát minut vůbec přemrštěná délka a nikdy bych na rozdíl od mých kolegů neřekl, že ho snad tvoří nějaké vycpávky. To ani omylem. Však třicet milionů prodaných výlisků a dvacet tři platinových ocenění hovoří nanejvýš výmluvně.
Společně s pozdními Beatles je právě The Wall tím nejúžasnějším albem rockové historie!!!!!

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd