Yes / The Yes Album (1971)

Po dvou studiových albech a výměně kytaristy, kdy Petera Bankse střídá Steve Howe, se hudební směřování skupiny Yes začíná konečně ubírat směrem, který naznačila již skladba Survival na jejich prvním albu. Totiž směrem k bohatě strukturované a na neotřelé melodie bohaté hudbě čerpající nejenom z rockových postupů, ale také odkazu skladatelů z oblasti vážné hudby. Mám dojem, že až vlastně The Yes Album přineslo posluchačům ty pravé a skutečné Yes s jejich nekonečnou invencí a citem pro melodii a překvapující rytmické změny.

Hned úvodní monument s názvem Your is No Disgrace je neskutečná vstupní procházka po velice poutavém a dech beroucím hudebním světě, jehož název je jednoduchý a prostý – Yes. Ta skladba nenechá posluchače v klidu, neustálé střídání temp a jemných, andělských pasáží s těmi hrozivě bouřlivými sice nutí posluchače pozorně poslouchat, ale odměnou mu budiž skoro desetiminutový hudební orgasmus. Po takovém zápřahu je potřeba zklidnit a odpočinout. To je chvíle pro nováčka v řadách skupiny, aby předvedl své kytarové umění v instrumentálce Clap. A věru že je potřeba odpočinku, neboť následující skladba Starship Trooper je možná tím nejlepším, co kdy skupina Yes vytvořila. Po monumentálním úvodu přijde část, v níž Howe vykouzlí nádhernou melodii, Andersonův hlas nad ní lehce klouže, ostatní se postupně přidávají a celek začíná postupně nabírat na mohutnosti, aby nakonec gradoval v mohutné souhře všech nástrojů, z níž nakonec vytryskne nádherné kytarové sólo. Absolutní dokonalost.

Ale jedeme dál, už se na nás hrne další zajímavě strukturovaná skladba s názvem I´ve Seen all Good People. Nádherné vícehlasy podmalovávají ústřední melodii, která je vystavěna na jemných kytarách a na lehce přizvukujících klávesách. Ten klid ale zmizí s nástupem druhé části skladby, v níž je neustále opakován stejný text jako nějaká indická mantra obalená do zajímavého zvukového hávu. Ten mohutný varhanní vstup v závěru pouze podtrhuje důležitost celého sdělení. Předposlední kousek s názvem A Venture je opět pouhou miniaturou ve srovnání s tím, co se děje před ním a také v samotném závěru. Pokud má nějaká skladba na albu potvrdit, že Yes jsou pořád rockovou kapelou, pak je to právě závěrečná Perpetual Change. Místy zde pociťuji u kytary až hardrockovou přímost, přičemž bicí Billa Bruforda tomu zdárně napomáhají. Ve výsledku se ale opět jedná o velice povedenou předzvěst těch velkolepých suit, jimiž Yes posluchače brzy překvapí.

Jak se tak pomalu probírám diskografií skupiny Yes, tak se neustále utvrzuji v názoru, že se jedná o velice povedené album a z jejich tvorby jedno z mých nejmilejších. Sice jsem se k němu dostal celkem nedávno, ale raději později než vůbec.

» ostatní recenze alba Yes - The Yes Album
» popis a diskografie skupiny Yes