Haken / Vector (2018)

Do dnešních dnů odváděli Haken stabilně dobrou práci. Tak se ptám: "Proč i oni?" Proč se musel i jejich stroj takhle zaseknout? Vývoj Britů jsem pár let sledoval s nadšením. Po velice dobré desce Mountain kapela neusnula na vavřínech a vydala ještě lepší Affinity. Bavilo mě sledovat ten sílící proud nápadů a touhu nepřestat myslet kreativně. Jejich řemeslo a malinko jedinečný styl přinášely další zajímavé postupy i touhy napsat zase trochu jiné, ale pořád přijatelně poutavé songy. Tomu je s letošní novinkou konec.

Vector je stěží průměrné album. Pro mě jako posluchače navyklého na určitý progresivní standard dokonce velmi, velmi podprůměrné. Haken se totiž přihodilo to samé, co před několika lety Dream Theater. Obě paralely jsou s odkazem na jejich zarputile metalové představy téměř totožné. Co se týče progrese a pestrosti je to neskutečně bídná deska. Ta bere tolik ohrané ze své minulosti a spokojeně si chrochtá pod nánosem smradlavého marasmu, který utváří lajdácky strnule nabroušené kytary, topící se ve vlastním vzteku a egoistické zpupnosti přiznat si vlastní impotenci.

Aranžérská nemohoucnost a upachtěnost se převtělila do sedmi na nápady tak bídných skladeb, díky nimž si dnes můžou Haken podat ruce s průměrnou začínající kapelou z horní dolní, kterých je na světě miliarda. Hlavně je tam narvaná neúměrně velká porce monotónních riffů a ubíjejících rytmů, až z toho při třetí skladbě rychle dostáváte bolehlava.

Haken ztratili vlastní soudnost, ksicht i renomé. Jedno ze zklamání letošního roku.

» ostatní recenze alba Haken - Vector
» popis a diskografie skupiny Haken