Yes / Featuring Jon Anderson, Trevor Rabin, Rick Wakeman ‎– 50th Anniversary Live At The Apollo (2018)

Tento koncert mě neskutečně překvapil! Moderně řečeno, tohle nevymyslíš! Byť u Yes jsme byli zvyklí už téměř na všechno, tak aby současně existovaly dvě kapely Yes v témže roce, to je slušná rarita. I když teď oficiálně je už zase asi jen jedna, sám se v tom neorientuji. Nicméně tady byly dvě kapely a teď jakou si vybrat? Přiznám se, že byť jsem tvorbu těch "pravých" současných Yes poznal jen trochu z dálky, po shlédnutí tohoto koncertu jsem měl jasno! Oni totiž ti kluci pod "Napoleonem" Jonem Andersonem nedostali skoro jedinou možnost vymanit se z jejich tvorby a natož aby nějaký song byl zahrán pod svou úroveň. Zní tu spousta hitů Yes. Ale byl jsem nadšený, že z větší části opustili svou "páteř" jiných koncertů, takže si člověk mohl vychutnat i skladby, které naživo nebyly interpretovány tak často. A když už tam některé byly, překvapivě mi tam nechyběl ani jeden z takzvaných hlavních členů - zkrátka Jon, Rick i Trevor se zde činí. A samozřejmě nelze vynechat ani basu a bicí.

A teď k tomu hlavnímu, co jsem chtěl napsat. Jon Anderson neztratil snad ani dvacet procent ze svého úžasného hlasu, kdybych porovnával s koncertem ABWH před cca pětadvaceti lety - to je neuvěřitelné! O to víc zamrzí, že byl z kapely vyhozen, alespoň tak se o tom dosud psalo. Ten chlap snad nestárne. No a jaký zpěv předvedl Trevor Rabin například v Changes, to je něco úžasného, má nádherný hlas. Ostatně diváci tam byli velmi živí a každou podobně povedenou pasáž koncertu ocenili. Takže tam vlastně řvali ve stoje skoro furt. A vůbec se jim nedivím. Další kapitola je samozřejmě Rick - hradba kláves snad největší, co jsem na jejich koncertech viděl. Ale ten jeho kabát zase jak ze sedmdesátých let, samozřejmě blond háro a snubák na ruce (on sám moc dobře ví). Nicméně tentokrát vůbec nebyl "vlezlý", což jsem mu občas asi nejen já vyčítal. Naprosto profesionální výkon s bonusem, že se tou hudbou skutečně bavil, vhodně doplňoval někdy i kytary, nakonec měl i svou uličku slávy, zkrátka nádhera. Já měl to štěstí, že jsem ho viděl hrát "jen" na klavír ve Španělském sále Pražského hradu, když tady před pár týdny byl. A i tam působil velmi sympaticky. Těžko říct, jestli ještě žije lepší klávesista. Pro mne to byla čest vidět ho naživo.

A hodnocení? Asi nemá smysl popisovat jednotlivé skladby, i když třeba si někdo tu práci dá. Já byl nadšený hlavně z těch méně hraných, takže třeba Perpetual Change nebo Changes. Strašně mne potěšila vzpomínka na Chrise Squirea a jeho The Fish (mimochodem prý i jeho přezdívka, když se bahňal ve vaně dlouho a zbytek kapely zdržoval). Ačkoliv aranžmá Long Distance Runaround bylo rovněž velmi zajímavé. Ale co mě naprosto uchvátilo, to byly Heart Of The Sunrise a Awaken! Nemá smysl dál komentovat, každý si asi poslechne a zhodnotí sám. Za mě neuvěřitelný koncert, nečekal jsem mnoho a dostal jsem nádherný zážitek pro svůj sluch a hlavně mysl, když už jsem ani nedoufal.

» ostatní recenze alba Yes - Featuring Jon Anderson, Trevor Rabin, Rick Wakeman ‎– 50th Anniversary Live At The Apollo
» popis a diskografie skupiny Yes