Pendragon / Love Over Fear (2020)

Nerad píšu nelichotivé recenze. Obzvlášť u kapel, které patří řadu let k mým nejoblíbenějším. Dokonce si teď připadám, že v papírovém obalu nových Pendragon mám vložené úplně jiné cd, než které slyšeli čtyři hodnotící, co dali shodně této desce nejvyšší ocenění. A to se ještě další do party chvástá, že slyšel nejlepší nahrávku letošního roku v daném žánru. Nevím jestli se tomu mám smát nebo brečet. Asi spíš to druhé, protože zklamání z nových Pendragon je u mě obrovské. Pár dnů před vypuštěním nahrávky ji zahraniční portály komentovali pozitivně a všude zavládlo všeobecné nadšení nad návratem kapely ke starým pořádkům. Zřejmě jsem všem těm bláhovostem a někdy taky blábolům podlehl natolik, že jsem automaticky čekal desku na úrovni Not of This World, nebo The Window of Life. A těšil jsem se hlavně proto, že mě předchůdce Men Who Climb Mountains úplně nevoní.

Desku točím každý den od doby, co vyšla a pořád čekám, že se něco stane. Jenže se neděje vůbec nic. Není to ani horší, ani lepší. Je to pořád ta stejná nezáživná nuda. Ten stejný stereotyp. Podle mě se žádný návrat nekoná, i když souhlasím, že kapela pověsila tvrdé kytary na hřebík a vrátila se nazpátek k tomu, co jí šlo nejlíp a to jsou pověstné Pink Floydovské melodie. Ty tam skutečně slyším, jenže..... a to je kamenem úrazu. To, co bylo tehdy originální a nápadité, je dnes strašně utahané a vyčpělé. Nick Barrett zestárnul a je zbytečně sentimentální. Stejně jako John Mitchell si odehraje to svoje co jeho kapela potřebuje, aby dokázala přežít a něco vydat. Napíše pár okoukaných melodií, které i když nemají tu cukrovou chuť osmdesátých roků, na vyrobení takového polotovaru bohatě stačí a myslí si, že mu to všichni zbaští. Rád bych se teď mýlil, ale nemůžu si pomoct, tohle je nuda jak blázen. Cd jsem málem zavařil, skladby znám už nazpaměť, ale že bych mezi nimi našel nějaký skutečný klenot, nebo posun, nějakou hodnotu která by tu uvadající smutnou desku nějak zkrášlila, tak to se mě pořád nedaří. Kladné známky uděluji skladbám 360 Degrees a Soul And The Sea za použití juchajda houslové melodie v prvním případě a naopak depresivní v tom druhém. Pak ještě povedený úvod Everything a jedinou záležitost ve které se kapela trochu odváže a to je Who Really Are We? Zbytek je dost stereotypní a veskrz smrdí průměrností. Nechápu, jak nudu typu Starfish And The Moon mohla kapela dát hned na druhou příčku, deska se pak úplně stopne a posluchač neví kam se vrtnout. Naproti tomu Truth And Lies kopíruje některé fragmenty z minulosti, tuším z desky Believe. Jak je první strana nástrojově pestrá, zakopává v bludném kruhu ztráty atmosféry. Ta je naopak hmatatelnější na béčku, ale většina z kompozic je rozvleklých, dlouho trvá než se v nich začne něco dít a jsou si dost podobné. Je mě to moc líto, ale pro mě jsou letošní Pendragon velkým zklamáním a s kvalitou loňských Iq bych je vůbec nesrovnával. To už je poslední Arena zajímavější.
Jestli to tak půjde dál, nevím kdo z těch starých dinosaurů kteří doteď hrdě nesli progresivní korouhev přežije. Sorry Nicku tohle se ti krutě nepovedlo.

» ostatní recenze alba Pendragon - Love Over Fear
» popis a diskografie skupiny Pendragon