Pink Floyd / The Dark Side of the Moon (1973)

Sem tam si dám k poslechu album kapely, kterou moc neposlouchám, a pokusím se s ním popasovat, zvědav, jestli si k němu (a většinou i kapele vůbec) přece jen nenajdu cestu. V diskusi pod jednou Gilmourovou deskou jsem napsal, že jsem do hudby Pink Floyd nikdy moc nepronikl, že mi vždycky přišli tak trochu nudní. I sáhl jsem po albu asi nejfloydovějším a pustil si je do hlavy, jestli po letech (samozřejmě jsem desku už v životě slyšel) přece jen nebude něco jinak. Ostatně z podobných pohnutek se už několik let chystám znovu přečíst Babičku.

Album ve fyzické podobě nevlastním, ale díky kamarádovi jsem měl k dispozici nahrávku ve FLAC 96 kHz/24 bit. Píchl jsem tedy flešku do přehrávače, s flaškou u ruky se uvelebil v křesle a čekal, co se bude dít. Nedělo se nic: hudba i zpěv zněly mému uchu mdle, přemíra „nehudebních“ zvuků zase protivně. Moji skoliotickou páteř napřímilo až božské kvílení Clare Torry v THE GREAT GIG IN THE SKY. Teprve teď mě to začalo opravdu zajímat: něco do sebe samozřejmě má i navazující klasika MONEY s veleznámým basovým riffem (nehráli ale něco velmi podobného už o pár let dřív Led Zep v How Many More Times? Tak trochu – tohle sousloví dnes ještě použiju), a hlavně bezútěšná US AND THEM s melancholicky ležérním saxofonem – ta a The Great Gig jednoznačně vedou, po poslechu pravidelně vyklízejí hlavu jako poslední a jako první se mi v souvislosti s albem vybaví. Na milost beru ještě nervní ANY COLOUR YOU LIKE s mňoukajícími syntíky a poštěkávajícími kytarami, následná BRAIN DAMAGE mi už ale žádnou díru do mozku neudělala, stejně jako finálka. Někdo možná namítne, že nedílnou součástí hudby Pink Floyd jsou texty, a že bez jejich znalosti nemohu album kloudně hodnotit. Nemíním mu to vyvracet, moje angličtina bohužel není na takové úrovni, abych texty ocenil přímo při poslechu, nicméně jediná Us And Them mě přiměla si text vyhledat a přečíst.

Občas se tu bavím polemikami mezi „gilmourovci“ a „watersovci“ (taková vyhraněnost se u jiných kapel opravdu nevidí) a říkám si, kam bych – být fandou Pink Floyd – asi patřil já. Nejspíš k těm prvním. Před lety mi kamarád pustil dývko s Watersovým koncertem a po čtvrté nebo páté věci jsem ho požádal, ať tam dá něco jiného, protože takovou koncentraci pompézní nudy jsem nebyl s to dál snášet (Rogerovi příznivci, promiňte, možná jsem jen neměl svůj den). Na druhou stranu když jsem si nedávno inspirován zdejší recenzí pustil Gilmourovo On An Island, které jsem kdysi od kohosi dostal, docela to šlo, i když mám-li být upřímný, žádný extra odvaz to taky nebyl. On ani David není tak úplně kytaristou podle mého gusta, má ale hezký tón a umí vystavět sólo, které vede odněkud někam, navíc na rozdíl od mnohých pochopil, že dobré sólo nemusejí nutně tvořit jen slyšitelné tóny, ale někdy i to, co je mezi nimi – a to všechno jsou dovednosti, jichž si cením daleko víc než okázalé virtuozity.

Pokud jste dočetli až sem a pořád vás zajímá, jak jsem na tom s Floydy v roce 2020, tak vězte, že víceméně stejně. Album jsem teď poslechl asi osmkrát, ale jen jsem si potvrdil zkušenost, kterou mám už od mládí, totiž že vztah, který si k nahrávce vytvořím po třetím poslechu, se už mění jen výjimečně. Mám-li tedy charakterizovat svůj dojem z desky, přijde mi to celé… tak trochu nudné. Nudné (tak trochu, podotýkám) a na můj vkus – taky tak trochu – zbytečně patetické, jako skoro všechno z toho mála, co jsem kdy od PF slyšel. Dokážu si ale představit člověka, kterému se něco takového líbí bezvýhradně a já si s ním i tak mám co říct – což si těžko dokážu představit třeba u bezvýhradného obdivovatele Lunetic. Doufám, že mí Progboarďané mi rozumějí. Každý se už jistě setkal s uměleckým dílem, v němž – spíš intuitivně než pro nějaké pojmenovatelné znaky – vycítil kvalitu, ale přes veškerou snahu se s ním skamarádit to jeho hrnek kafe (půllitr piva, talíř guláše – nehodící se škrtněte) prostě nebyl; ono líbí/nelíbí, které se líhne v kdovíkterém zákoutí mozku, má nakonec vždycky právo veta a ódy nadšených fandů ani stohy pochvalných recenzí s tím nic nenadělají. Přeju všem příznivcům Pink Floyd, ať si své oblíbené hudby nerušeně užívají. Pro mě ale tahle kapela už asi navždy zůstane na odvrácené straně měsíce.

Tak teď ještě tu Babičku.

P.S.: Dlouho jsem přemýšlel, jak bodovat, protože ať jsem se na to díval z kterékoli strany, vždycky bych někoho poškodil – buď své oblíbence, nebo Pink Floyd, což by nebylo fér. Nakonec mi pomohl Northman se svým vyznáním k Beatles. Ani tohle totiž není recenze, spíš zpráva o hledání vztahu k uměleckému dílu – a takto budiž i čtenářstvem s pochopením přijímána.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd