Jones, John Paul / Zooma (1999)

John Paul Jones. Nejnenápadnější Zeppelin, jediný, který neupsal duši ďáblu, a tudíž ho nesemlely ani drogy, ani sex, natož rokenrol. Však je to na něm také vidět: zatímco Robert Plant zestárl do podobny charismatického, životem otřískaného veterána (jakého ve filmu Revival tak sugestivně ztvárnil Marián Geišberg) a Jimmy Page do vyžilého uhlazeného gentlemana, John Paul – no schválně, neznat ho, na jakou profesi byste ho podle vizáže šacovali? Vsadím se, že pokud by vás vůbec napadl šoubyznys, tak nejspíš na manažera – a jistě dost vysoce postaveného – nahrávací společnosti.

Leč k albu. Oč asi půjde, zjistíme už v první a zároveň titulní skladbě. Po prodromech z dálky se blížící bouře zčistajasna udeří basové hromobití. Jenže… Jenže jak se záhy ukáže, duní to docela jednotvárně, pořád dokolečka dokola: řečeno učeně jde vlastně o jakýsi ostinátní bas (dnes bychom řekli basový riff), nad nímž se vrší elektronické zvuky a nezřídka i pazvuky, zatímco vy pořád čekáte, kdy konečně něco přijde, jenže ono nic; výsledek bych charakterizoval slovy, jichž použil můj kamarád nad jistým abstraktním obrazem: zmatek před průjmem. Podobně pojatých skladeb je tu povícero, kupříkladu hned následující GRIND, stavějící na ještě hutnějším základu, GOOSE, která je spolu se závěrečnou TIDAL nad basovou linkou pokud možno zběsilejší než titulka, nebo B. FINGERS, pro změnu evokující staré dobré Zeppeliny, až máte dojem, že posloucháte nějakou pracovní verzi Immigrant Song. Spíš než hotovou muziku to leckdy připomíná základy, čekající, až někdo dotočí melodickou linku.

Z popsaného schématu ale přece jen pár věcí vybočuje. Třeba příjemná meditativní náladovka THE SMILE OF YOUR SHADOW. V BASS´N´DRUMS zase Jonesy dokazuje, že je i zdatným sólistou, nicméně neopouští předem daný stylový půdorys a nemá tedy smyslu srovnávat ho s velmistry jazzu a fusion (Jaco, Stanley, Victor…), vedle nichž bych ho možná nekriticky rád viděl – tihle hoši jsou opravdu jinde, což tentokrát nenahlížím z pohledu kvality, nýbrž žánrového místopisu. Že ale překročit hranice taky umí, dokazuje hned o dvě skladby dál ve SNAKE EYES: působivá hypnotická monotónnost a dlouhé brblavé sólo na elektrické varhany, až se všechny „plugged“ nástroje kamsi vytratí a zůstane jen velebně se klenoucí hra smyčcového orchestru (že by se John Paul inspiroval Petřinovou Benzínovou královnou? :-)), naznačující, že autorovy ambice týkající se klasické hudby vůbec nemusejí být přehnané. Pro mě vrchol alba. Na mateřskou loď se ale vracíme hned s následujícím NOSUMI BLUES, jehož intro jako by z ucha vypadlo Nobody´s Fault But Mine, takže u kytarového sóla si mimoděk představujete, jak by ho asi hrál Jimmy.

Suma sumárum, od nejvšestrannějšího exzeppelina jsem čekal víc. Hlavně nápaditosti – tohle album jako celek na mě působí spíš jen jako by si John Paul potřeboval něco vyzkoušet. Ano, Jonesova síla tkví právě v jeho všestrannosti a zároveň komplexnosti, stavějícími na řemeslné zdatnosti. Jenže jak se zdá, ono to s ním nakonec bude podobné jako s Jackem Brucem, o němž Jiří Černý napsal, že je především muzikantem pro muzikanty. Což John Paul dokázal měrou vrchovatou nejen v kapele kapel, ale i v (alespoň pro mě) pětihvězdičkových projektech s Diamandou Galás nebo Them Crooked Vultures. Tady váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Při svých hodnoceních se vždy snažím srovnávat umělce především s ním samým, teď se mi ale pořád vnucuje srovnání s ostatními mastodonty z doby Ledové. Takže dávám tři – sice silné, ale na čtyři už bych se musel opravdu hodně přemlouvat.

» ostatní recenze alba Jones, John Paul - Zooma
» popis a diskografie skupiny Jones, John Paul