AC/DC / Power Up (2020)

Nová deska AC/DC natočená v tomto složení je takovým malým zázrakem. Kdo by si byl pomyslel při sledování událostí a peripetií kolem členů kapely, které se táhly již někdy od roku 2014. Na problémy bubeníka Phila Rudda se soudy za držení omaných látek a vyhrožování zabitím navázal neustále se zhoršující sluch zpěváka Briana Johnsona, které budily dojem o konci jeho hudební kariéry. Ač ho poměrně zdatně na turné zastoupil Axl Rose, byl to tak velký zásah do DNA souboru, že to neunesl basák Cliff Williams a po ukončení turné v roce 2016 z kapely odešel. K dovršení všech těchto citelných osudových ran následující rok zemřel kytarista Malcolm Young a v kapele AC/DC zůstala osamocena ikona souboru – kytarista Angus Young. Tehdy jsem to pokládal za definitvní konec této rockové legendy.

No a vidíte, nemožné se stalo skutečností. Po třech letech člověk drží v ruce elpíčko v rudě žhnoucím obalu s logem AC/DC, což je pro mne dalším důkazem, že akt zmrtvýchvstání není zcela nemožný. Za zdánlivě nenahraditelného Malcoma nastoupil jeho synovec Stevie, takže méně zasvěcený fanda ani nemusel zaregistrovat nějakou změnu v sestavě. Osmiměsíční trest domácího vězení si Phil Rudd dávno odseděl, jeho solové album nebylo přijato dle jeho představ, tak na další angažmá ve své domácí kapele rovněž neřekl ne. Brianovu ztrátu sluchu lekaři částečně vyřešili implementováním speciálního naslouchátka a svou účast v kapele podmiňoval Cliff Williams právě jeho participací na nové desce.

Všechno tak nějak do sebe zapadlo a nahrávání alba nic nestálo v cestě. Při zveřejnění producenta a člověka odpovědného za mix jsem čekal nějaké změny, třeba návrat Mutta Langa, ale vše bylo svěřeno do rukou dlouholetému tandemu Fraser/O'Brien. Předem tedy bylo jasné, že nějaké větší vybočení ve zvuku nastat nemůže. Rovněž bylo dané, kudy se budou skladby kapely ubírat i hudebně, neboť byl zmíněn fakt, že byly opět použity nápady z Malcolmova šuplíku.

Tato nahrávka se mi do rukou dostala trochu oklikou, zapůjčená ve formě gramofonové desky. Obsah jsem již znal z CD a tak mne spíše více zajímalo, zda po technické stránce přinesla větší dynamiku či rozdílný zvuk oproti stříbrné placce. AC/DC totiž nepatřili nikdy k mým stěžejním souborům, i když rané desky z Bonova období a Hells Bells si občas připomenu. Během poslechu jsem si začal všímat skladeb samotných a vzikla tato neplánovaná recenze.

Těch dvanáct skladeb má sympatickou stopáž cca 41 minut, znamená to tedy , že se délka skladeb pohybuje v rozumné relaci tří minut. První tři razantní a energické skladby mě navrátily v čase až někam k Back in Black podobnou energií i použitými riffy. V Realize, která kombinuje kytary z What Do You Do for Money Honey a sbor z Thunderstruck si mi líbila Angusova druhá kytarová linka pod hlavním riffem. Trochu mě znervózňoval zvuk rozmazané otevřené hajtky. V Rejection zaujalo netypické Brianovo frázování, pěkné sbory ve formě „ú ůůů“ v refrénu a v singlovce Shot in the Dark její přímočarý tah na branku.
Čtvrtá Through the Mists of Time je takovou odpovědí na povinné ploužáky, které ostatní podobné kapely zařazují, mě nijak neuchvátila. V Kick You When You're Down jako bych slyšel takovej jižanskej nádech. Potěšila i neobvykle pestrá hra Phila Rudda. V následující energické Witch's Spell mne zaujal mimo jiné i pěkný efekt skluzu po basové struně.

Druhá strana alba mě již tak nebavila. Nastartovala ji Demon Fire, která mne krom refrénu nic nenabídla. To platí i o Wild Reputation, nejnudnější věci z alba, kde rotuje neustále jeden riff dokola . O moc lépe se nevybarvila ani bluesově zabarvená No Man's Land. Riff v Systems Down je takovej studeně komplikovanej, jakoby digitálně nasamplován. Závěrečné dvě skladby se však povedly a zachraňují, co se dá. Money Shot vnímám jako potencionální hit – klasická vypalovačka jako vypadlá z počátku osmdesátek neochotně uvolňuje místo závěrečné Code Red, která jako by přítomnost spojila nějakým časoprostorovým tunelem s atmosférou konce let sedmdesátých. Povedená tečka.

Zvukově nepřekvapivě zvítězil dynamický zvuk z asfaltu, nahrávka má větší prostor a nástroje jsou více odděleny. Jen ten zvuk hajtky občas zbytečně moc šustí a je takovej rozmazanej. Zvláštní, že nejmarkantněji je to slyšet v první skladbě. CD i digitální Hi-Res formát 24bit/96kHz pochází z jedné matrice, je naprosto identický a vyšší bitrate zde žádnou přidanou hodnotu nepřineslo.

Shrnuto : vzpomínka na Malcolma vybičovala všechny zbývající muzikanty k dlouho neslyšeným výkonům a na dvanáctce songů je to znát. Zpětně bych ji zařadil na časové ose až někam For Those….Samozřejmě, dvorek má kapela jasně vyznačkovanej, na tý parcele za desetiletí znáte každé stéblo trávy, ale souhra všech okolností tomu přála a z hlíny pomalu vyschlé až na troud vyrašil zelený a pevný výhonek. Z dobré poloviny písní srší energie a ohradník napájený přes Měnič napětí při doteku stále festově kope!

» ostatní recenze alba AC/DC - Power Up
» popis a diskografie skupiny AC/DC