Cohen, Leonard / Songs of Leonard Cohen (1967)

Nikdy nikam jsem o Leonardovi nepsal. Je to natolik srdeční věc, že je obtížné zachovat alespoň trochu objektivního odstupu. Ale teď už jsem natolik starý, že si to snad můžu dovolit. Leonard mě provází přes 45 let. A začnu pěkně od začátku.

O 5 let mladší než Leonard, folkařka Judy Collins vydala v r. 1966 své 6. album, kam zařadila 2 Leonardovy písně, Suzanne a Dress Rehearsal Rag. Vzbudilo to zájem o dosud ve světě pop music neznámé jméno, pouze kanadští intelektuálové ho znali coby literáta. Skončilo to smlouvou s Columbií (CBS), kdy židovský básník a romanopisec z Montrealu, do té doby již 8 let kmenově pobývající na řeckém ostrově Hydra s krásnou Norkou Marianne, mohl v r. 1967, ve svých 33 letech, nahrávat v New Yorku své první LP.

Na kytaru hrával LC od mládí, ale vesměs jen jako na doprovodný nástroj, žádné velké fígle s ní nikdy neuměl. Doprovod španělky je taky muzikální základ 10 básní/písniček na albu. Původně měl být podle kontraktu producentem alba Bob Johnson, ale ten byl záhy CBS odvolán, neboť byl zaneprázdněný produkcí jiných umělců (mj. Bob Dylan, Johnny Cash, Simon a Garfunkel). Produkce se ujal John Hammond a po jeho odstoupení tehdy 26letý John Simon). Celkem velmi citlivě vybrali studiové muzikanty a doprovázející vokalistky, všichni decentně dobarvují Leonardovo zpívání s kytarou. Melodie jsou melancholické, ale nosné, snadno zapamatovatelné. Také jeho básnění používá celkem prostý jazyk. To, co je na něm jedinečné, je obrazotvornost, myšlenková bohatost, dokonalé podchycení nálady okamžiku. Vybroušené, tisíckrát promyšlené a přepisované. Traduje se, jak se potkal Leonard s Dylanem a bavili se o přípravě svých alb. Dylanovi napsat písničky zabralo 4 dny, Leonardovi 4 roky. Témata od lásky, vztahů, prožitků s ženami, až po historické a náboženské konotace, obvykle promítané do běžného života. Leonardův hlas nevelkého rozsahu, ale s obrovskou naléhavostí v něm obsaženou.

Dobře 4/10 skladeb jsou nesmrtelné věci, které dodnes slýcháváme na rockových rádiích (stopy 1, 5, 6, 7 – ty se také ocitly na reprezentativním výběru Greatest Hits z r. 1975), k tomu č. 10. Budu psát jen o těchto, ale i ostatní materiál jsou podobně velmi kvalitní věci.

Úvodní píseň SUZANNE (ta, kterou o rok dřív vyšla ve známost v podání Judy Collins) je věnována kamarádce, kterou potkal v rodném Montrealu. S touhle dívkou, tanečnicí patrně lehce ulítlou do asijské filosofie, byl opravdu jen kámoš (nikdy údajně spolu nespali, celkem málo obvyklý scénář pro Leonarda; neplést s pozdější ženou Suzanne Elrod, se kterou měl své 2 děti). Tato ranná Suzanne měla byt u přístavu na Řece sv. Vavřince, zvávala Leonarda k sobě na čaj. Povídali si, koukali se spolu na zaoceánské lodě, plující z Číny s nákladem čaje, pozorovali provoz na řece, jako by byli „Ježíšem na jeho dřevěné věži,“ a představovali si nesmírnost moře, na které námořníci vyplouvají (v nedalekém kostele dostávali námořníci požehnání – patrně odtud v této básni zkratka „Ježíš byl námořník“). A vznikl z toho megahit, živý i po 50 letech.

SISTERS OF MERCY (stopa 5). „Milosrdné sestry jsou stále na místě, čekaly na mě, když jsem myslel, že už nemůžu dál.“ Už zde se objevuje Leonardův osobnostní problém (který o 2 desetiletí později vedl k Leonardovu odchodu do buddhistického kláštera) – milosrdné sestry mu radí: „musíš opustit všechno, co nedokážeš uřídit: začíná to Tvou rodinou (u Leonarda středostavovskou, víceméně liberální rodinou, dodržující některé tradiční židovské zvyklosti. Miloval ji, ale zároveň si uvědomoval, jak moc ho nenaplňovala), a pak to přejde do Tvé duše.“ A dál zas Leonard o sestrách: „nebudu se zlobit, když se dozvím, že Ti osladily Tvoji noc. Ne, nebyli jsme jako takhle milenci, ale i kdyby ano, tak to bude v pořádku“. Mnohoznačnost, typický Leonard. Navíc, téma trojúhelníku – Leonard toleruje, že s jeho milenkami mohou být i jiní muži – toto téma rozvádí na svém 3. LP, Songs of Love and Hate, v další slavné písni Famous Blue Raincoat.

SO LONG, MARIANNE (stopa 6). Ta dívka bydlela se svým synkem po většinu času na Hydře, zatímco se Leonard, snažící o průnik na piedestal ve světové literatuře (psal tam básně i romány) se vydal, po 8 letech víceméně společného života v domku na útesu bez elektřiny, nakonec do kolotoče popového showbyznysu. Takže to je sbohem, Marianno. Leonard později řekl, že když písničku psal (v Montrealu, dokončil v NY), nemyslel, že je to sbohem, Marianno (také původní název písničky byl Come On, Marianne). Ale nakonec bylo. Dojemný, silný, sladkobolný refrén, se sborem. V Leonardově srdci byla Marianne ještě řadu let, i když s ní fyzicky byl méně a méně, až nakonec vůbec ne. A ona ho, jako vždy předtím, vždy a dál podporovala v jeho tvorbě a snažení. Leonard ji jistě stále miloval, když ji opouštěl. „Tak ahoj Marianne, je načase, abychom se to tomu začali smát, brečet nad tím, a znovu smát a brečet…“ … a dál: „teď potřebuju Tvou skrytou lásku, jsem chladný jako břitva“. Nevím, jestli si to vsugeruju, ale cítím, že Leonardova snad jediná adresná reminiscence na leta života na Hydře je voňavá a zalitá sluncem, jak řecké ostrovy a Marianniny blond vlasy. Cítím, že poloha této písničky je v Leonardově tvorbě hodně výjimečná.

Suď bůh, zdali je následující HEY, THAT'S NO WAY TO SAY GOODBYE (stopa 7) je jen volným pokračováním předešlé písničky, taky o loučení, taky krásná melodie. Civilní, nevelké rozsahem, ale intonačně jakžtakž jisté Leonardovo zpívání, podporované (jako vždy) krásnými, citlivě zaranžovanými ženskými doprovodnými vokály.

Závěrečná SOMEONE OF US CANNOT BE WRONG je další nádherná melodie, ano, zase sladkobolná. Doprovod jen kytara, hvízdání, a nakonec exaltovaný zpěv, přecházející v srdcervoucí řev základního motivu písně. Síla.

Co říct na závěr. Zrodila se písničkářská hvězda, mezi sledujícími folk se zapsal hned, ačkoli prodeje LP nebyly třeskuté, obzvlášť ne v USA (obchodně nepomohlo ani datum vydání, 26.12.1967). Jistě, hvězdný rozměr nebyl tehdy porovnatelný třeba s Dylanem nebo Collinsovou. První album. Leonardův témbr ještě relativně vysoký a svěží. Autentický. Prostý jazyk pro relativně složité imaginace, pocity, mnohdy s velkým filosofickým přesahem. Můj nejlepší kamarád Kuba, co mě seznámil s bigbítem, nemá Leonarda rád. Říká mu pechař (asi mu vadí ta pro něj nadměrná sentimentalita). Kubo, ne, tady se mýlíš. Jen citlivý člověk, s obrovským talentem sdělení. Životní věci, vztahy, láska, jsou, anebo aspoň mohou být vskutku sladkobolné. A Leonard je tím, co to umí nejlíp vyprávět, a přes jednoduchost slov a muziky, s obrovským nadhledem, a taky, místy, s humorem. Možná, holky mají pro tenhle způsob výpovědi větší pochopení. Ale když jsem odcházel z pražského, skoro 3hodinového koncertu v holešovické aréně v září 2008, byli viditelně naměkko i kluci. A když jsem na tom odchodu náhodou potkal Jirku Černého, na jehož antidiskotéce v Čáslavské jsem v r. 1973 Leonarda prvně ve svých 16 slyšel (zařadil So Long, Marianne), vzmohl jsem se na jediné, co mu říct: Jirko, děkuju, že jste mě s ním seznámil. Byla z toho celoživotní láska.

» ostatní recenze alba Cohen, Leonard - Songs of Leonard Cohen
» popis a diskografie skupiny Cohen, Leonard