Wilson, Steven / The Future Bites (2021)

Tak a je to tady. Konečně se můžou všichni zarytí odpůrci Stevena Wilsona pořádně namlsat. Ti, kdo o něm neustále jen pochybovali jej znovu odsoudí a ti, kteří na něm doslova parazitovali, ho můžou konečně pohřbít se vší pompou. Závistiví ego maniaci si tak zase mnou ruce, že to, co o něm celou dobu tvrdí, tedy všechny ty plytké řeči o mistrově ne genialitě, se dají opřít o totálně zpackaný titul. Na jeho horkou novinku teď přece nadává absolutně každý, tak hurá, přihřejeme si polívčičku taky. Ale uvidíte, ono to zas tak horké nebude ani letos. Jasně, vyrojí se víc podobných pochybovačů, stejně jako těch, kteří zpěvákův záměr nebudou chtít pochopit pouze z principu. Ale už teď se internet naplňuje hlasy, kterým se nová deska znovu líbí a kteří jsou možná až překvapivě spokojeni. Přesto, mezi progresivní populací dnes koluje fáma, že se Wilson rozhodl nadobro opustit progresivní tradici a že se touží věnovat pouze popové linii. Na podobné spekulace je dnes ještě příliš brzo, Stevenovi další záměry ukáže až čas sám.

Wilson s deskou The Future Bites obrazně řečeno překročil řeku Styx a vydal svou nejméně typickou věc. Jestli je i nejambicióznější těžko říct, ale místa, kde se rock nahrazuje popem a progresivní sound čeří elektronika, tak vnímána být může. Každopádně ta deska tady po mnoha odkladech konečně je a záleží jenom na vás, zdali a jak moc se necháte odradit prvním poslechem a bandou nepřejících škarohlídů. Právě letošní novince je potřeba dát hned několik šancí, aby vás nějakým způsobem dokázala přesvědčit. Wilson je vizionář, to víme všichni a rád dělá věci po svém. Ta cesta nemusí být každému po chuti a kdo nemá dostatek odvahy, zabalí to hned na jejím začátku. Já to neudělal a tak si dovolím tvrdit, že to sebepoznávání vnitřního Wilsona skrze tuto desku za tu námahu stálo. Je to zase něco nového a to hodně jedinců nerado slyší. Do páru by se jim hodil spíš další „havran“, o tom žádná, ale to si pak desku objednejte u někoho jiného. Wilson se opakovat nehodlá. Paleta jeho barev je letos skutečně hodně bohatá a rozmanitá. Od překrásně snivé a jímavé, veskrze transcendentální King Ghost, přes popem osmdesátých let ovlivněnou Eminent Sleaze, a veskrze pohodovou 12 Things i Forgot, až po ambientní klenot Man of the People, či čistou elektroniku – aktuální odraz dnešní společnosti, který zpěvák simuluje písní Personal Shopper. Jde o song, jež je zároveň nejodvážnějším kusem aktuální desky a který většina progového osazenstva odsoudí hned s prvními elektro/moderno tóny.

Steven Wilson je posedlý workoholik. Šílenec dokonalosti, žijící jen hudbou a pro hudbu. Několik let vytváří remixy starých, proslavených alb, které se staly darem pro fanoušky a dosáhly celosvětové reputace mezi audiofily. V přímé konfrontaci k těmto dílům teď stvořil něco zcela jiného. Muž, který narušil status progové hudby konce minulého století s přesahem do tisíciletí nového, moderní básník notových zápisů a mimořádný multiinstrumentalista, skladatel a zvukař, se nikdy nezastaví ve svém tvořivém a inovačním procesu. Je si dobře vědom, že tímto krokem ztrácí mnoho svých dřívějších příznivců, ale ten risk mu za to, jak sám říká, stojí. Touha oslovit nové posluchače je vehementně silnější.

The Future Bites nepovažuji za jeho nejlepší album, to ani náhodou, ale za mimořádně zajímavé a inovativní považováno být rozhodně může. A jestli se někdo z vás znovu ptá, proč to všechno mr. Wilson dělá, odpověď je jednoduší, než si leckdo může myslet. Nejspíš právě proto, že ho to prostě jenom baví.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - The Future Bites
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven