Black Sabbath / Heaven and Hell (1980)

Dvanáct let na scéně, devět studiových alb. Většinu hardrockových kapel sedmdesátých let taková produktivita bohatě stačila přivést buď k rozpadu, nebo do vod pohodlného, komerčně vděčného středního proudu. Black Sabbath měli po většinu první dekády své existence blíže k první variantě, zvlášť když v její druhé polovině museli vedle stagnující úrovně desek řešit trable s čím dál méně použitelným Ozzym. O to větší překvapení musel po roce a půl, během kterých nebylo na koncertních pódiích po kapele ani vidu ani slechu, přinést nový, daleko energičtější zvuk kapely, a zejména malý zpěvák s nádherně klenutým hlasem Ronnie James Dio. Týden po prvním koncertu v nové sestavě se na pultech obchodů ocitla i deska Heaven and Hell, skrze kterou Black Sabbath dokázali, že po hubených letech ještě nejen že nepatří do starého železa, ale že také dokážou držet krok s nastupující mladou generací tvrdých a agresivních kapel, které v Anglii počátkem osmdesátých let začaly růst jako houby po dešti.

Ačkoli novým zvukem Black Sabbath skvěle zapadli do společnosti kapel, které měli novináři zanedlouho sdružit do škatulky "nové vlny britského heavy metalu", v červnu 1979, kdy se Dio k birminghamským rockovým veteránům přidal, se toho na hudebním tržišti zas tak moc nedělo. Spousta z kapel, které měly zanedlouho vyprodávat stadiony, už samozřejmě řádila v londýnských klubech, do Los Angeles, kde tehdy Black Sabbath chystali nový materiál, ale sotva něco z toho dolehlo. Ze zavedených britských kapel, které svou tvorbou metalovou vlnu předznamenaly, tu vlastně byli hlavně Judas Priest a Motörhead - samotného by mě zajímalo, zda se Iommi jejich deskami Stained Class a Killing Machine, respektive Overkill a Bomber při psaní materiálu pro Heaven and Hell inspiroval. Na jaře roku 1980, kdy kapely jako Def Leppard, Saxon nebo Iron Maiden vydávaly svá první metalově laděná LP, Iommi a spol. předvedli, že s nimi je nadále třeba počítat. Mladé pušky jako Girlschool nebo Angel Witch, které si s sebou vezli na turné, dokázaly přitáhnout mladší publikum, které se mohlo osobně přesvědčit o tom, že Black Sabbath rozhodně neznějí jako upocené rockové partičky, co anglické koncertní sály brázdily ještě o několik let dříve.

Ač by to předcházející řádky mohly evokovat, kapela si neprošla žádným hudebním znovuzrozením - třeba Iommiho kytarová hra v mnoha ohledech navázala na ty lepší momenty z desek Technical Ecstasy a Never Say Die. Ani co se zpěvu týká, nešlo v Diově případě o Ozzyho úplný protiklad. Oba frontmani se například dobře cítili v pomalejších tempech, kde mohl naplno vyniknout jejich osobitý témbr. Je ovšem pravda, že s Diem Black Sabbath získali daleko variabilnějšího pěvce (a talentovaného textaře), se kterým se Iommiho skladatelský potenciál mohl rozlít do dříve netušené šíře. To dobře dokládá například úvodní skladba Neon Knights, melodicky jen málo podobná čemukoli, co Black Sabbath dělali v dobách s Ozzym. Spurtující riff, nad kterým se vznáší Ronnieho klenutý hlas, a pak to kytarové sólo, ze kterého se mi dodnes podlamují kolena. Tradičnější rockový fundament přináší například píseň Lady Evil, v níž nad hluboce zařezávajícími riffovými figurami zaznívají parádní "kyselinové" sólové vyhrávky. A do třetice všeho svěže kytarového je tu řádně nabroušená věc Walk Away, v níž na sabbathovské poměry netradičně zaznívají i doprovodné vokály.

Ve společnosti Ronnieho Dia by to nešlo bez pořádně epických kousků - titulní skladba Heaven and Hell v tomto ohledu zdařile navazuje na opusy Stargazer a Gates of Babylon ze zpěvákových časů u Blackmoreových Rainbow. Ještě o slušný kus invence dál se vydává rozmáchlá kresba Children of the Sea, v níž se v nejlepší možnou chvíli vrací motivika "mnišských zpěvů" z pět let staré skladby Supertzar. O tom, jak kapela dokázala zužitkovat inspirace z dob minulých, svědčí také závěrečný kus Lonely is the Word. V tvrdém nářezu, který v prostřední části přejde do rozvolněnější pasáže, by o dekádu mladší Tony Iommi nejspíš ještě sklouzl do bezcílného kytarového bloudění, tady ale připravil solidně prokomponovanou kytarovou lekci. Baví mě i závěrečný sólový kvapík, v jehož podkladu zaznívá čtyřtónová sekvence charakteristická pro finále zeppelinovské klasiky Stairway to Heaven.

Diovy texty posluchače uvádějí do fantastického světa čarodějnic, prstenů, draků a králů - Tolkiena měl zpěvák zjevně v malíčku. Na prokreslené portréty už v jednotlivých skladbách není místo, jde spíše o črty, které více než geniálními obraty a přirovnáními dokážou uhranout nosnou atmosférou středověkých fantasy příběhů. Ačkoli mě samotného nijak zásadně neoslovují, musím přiznat, že k hudební složce přilnuly naprosto čistě.

Album Heaven and Hell patří mezi tři mé nejoblíbenější desky od Black Sabbath. Kapele se tu podařilo znovu najít pevnou půdu pod nohama, což stačilo na vytvoření posledního alba, kterým Iommi a spol. utvářeli dobové hudební trendy. Několik zajímavých a inovativních desek sice na kapelu v té době ještě čekalo, s Heaven and Hell se ale podle mě Black Sabbath naposledy ocitli v pozici, kdy k jejich aktuální tvorbě mohla vzhlížet mladá generace. Tady můžu dát plný počet zcela bez váhání.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Heaven and Hell
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath