Mayall, John / Blues from Laurel Canyon (1968)

Zvuk přistávajícího letadla v úvodu VACATION, ohlašující přílet 33letého novice v oboru blues, Johna Mayalla, prvně na území jeho kolébky – USA, jmenovitě do LA. (Týž rok použili zvuk přistávajícího letadla Beatles v písni Back in U.S.S.R., o 2 roky později nechal Olympic rozjíždět vlak na svém Jedeme, jedeme. Stereo mělo ne moc dávno po zrodu.). Napjaté očekávání, na pozadí hammondek krásné kytarové solíčko. Ano, pro Mayalla to byla jeho první cesta vstříc přiblížení se místu vzniku svého kultu, kultu blues. A cesta muzikálně nesmírně krásná a radostná.

Hned druhá stopa WALKING ON SUNSET, vyjadřuje tu živočišnou radost, uvolněnost, se octnout na Sunset Boulevard. Zmiňuje tu muziku všude okolo, takové zástupy pěkných holek ještě nikdy předtím neviděl.

Vydal se kousek na za město, do části LA zvané Laurel Canyon. A najednou byl úplně sám, bylo to tak krásné, najednou ticho, jen to slunce, stromy, a reminiscence, že před 100 lety to tady muselo být úplně stejné. Myslím, že právě ta naprosto jednoduchá tichá, až učebnicová dvanáctka, kterou BLUES FROM LAUREL CANYON HOME je, ten okamžik asi skvěle zachycuje. Žádné bicí (později pak natočil bez bicáka i celé LP, skvělé U.S.A. Union). Tiché akustické piano a tichá elektrická kytara s basou. Ta formální jednoduchost vedla i nás kluky z gymplu, nikdo z nás velemuzikant, si dávat tohle blues jednoho z našich guru třeba na trávníku před ubikací na chmelové brigádě, se schovávaným lahváčem nebo rybízákem, za vjezdem do místního JZD ozdobeným rudou hvězdou. (Ne, my jsme kotlíkáři nebyli, byť jsme jedli na chmelu z ešusu.).

Ticho rozrazí téměř hard-rockový riff následující skladby 2401, přidá se ostrá harmonika, celá skladba poměrně drsné rock & blues, houpavost dána i střídavými důrazy bicích na lichou a sudou dobu.

Dalo se čekat, po týdnu se spřátelil s dívkou – popisuje ten zvláštní tanec s ní v READY TO RIDE.

MEDICINE MAN – asi potřebuje radu medicinmana, asi je nějak mimo (hezký obtrat: I´m out of circulation), asi to děvče ztratil, vypráví další z tišších, trochu s humorným nadhledem vyprávěných blues, uvedených Johnovou foukačkou.

SOMEONE IS ACTING LIKE A CHILD – dalo se nakonec čekat, s dívkou se pohádali. Opět naprosto soudržný souzvuk hammondů, basy, kytary, nad tím sóla na foukací harmoniku v bluesovce středně rychlého tempa.

Rockově tvrdá elektrická kytara v jinak pomalé krátké ouvertuře v THE BEAR (Medvěd, tak se říkalo Bobu Hiteovi, jednomu za zakladatelů v té době již v USA hodně známé country-rockové kapely Canned Heat – měli již za sebou vystoupení na festivalu v Monterey, měli před sebou, stejně jako Mayall, vystoupení ve Woodstocku). John byl hostem v jeho domě plném blues, mohl sis tam pustit jakoukoli bluesovou desku, co tě napadla. Ty i mnoho dalších, kdo zrovna neměli žádné jiné místo k přebývání, popisuje John. A slunce pálilo a Medvěd se právě valí do stínu.  A skladba jako celek se příjemně, houpavě a poměrně jemně a vesele, odvíjí. Chvíli v jejich domě pobyl, říkali mu tulák John, a on skutečně musel jít zas dál.

O jisté MISS JAMES četl v časáku, kde byla líčena jako královna, ačkoli někteří o ní říkali i nehezké věci. A pak potkal hezkou holku, co se mu zdálo, že mu sedne. A ejhle, byl to ona. A byla zrovna dost osamělá, a pak, když zjistil její číslo u telefonní společnosti a zavolal, řekla přijedeš? Vévodí jazzrockové hammondy.

FIRST TIME ALONE – spočinuli spolu. Absolutně tiché hammondky a stratosfericky jemné kytarové vyhrávky nad tím. Jedna z nejerotičtějších písniček v pop-music (pro mě překoná i Je t’aime Jane Birkin). Tolik něhy a míry splynutí u ohně (spíš krbu než táboráku, jak rozumím situaci). Vůně jejích vlasů, její prsty klouzaly po hořící kůži jako motýli.

LONG GONE MIDNIGHT – je dlouho po půlnoci, a ona nepřichází. Velmi studený způsob čekání na svítání. Když jsi právě ztratil milenku, nemáš kam jít.

FLY TOMORROW – zejtra letím, sbalím si věci a poletím, vysoko v oblacích, nepřipravený na tu změnu, žití tam daleko doma je tak zvláštní. Celá věc se rozjíždí do improvizačního jamu, kterému vévodí Taylorova kytara, připomíná mi to trochu koncertní čísla Grateful Dead v jejich nejlepších, psychedelických letech. Hammondky a kytara si hrají. A nakonec krásný fade out – tam nahoře v oblacích. To mi zas připomíná trochu později vzniklou Alanovu psychedelickou snídani na floydím LP Atom Heart Mother.

Přídavky z r. 2007: singlová verze 2401, oproti albové verzi o nic neobohacující. WISH YOU WERE MINE - LIVE – nádherná věc, s rifem foukačky podobná Room to Move, rozjíždějící se však úplně jinak, do lehce najazzlých improvizací. Absolutní krása, ale žel tento bonus vůbec nezapadá do ducha Laurel Canyon. Klasická ukázka vydavatelské slepoty.

Poklona předchozí recenzi Petra Gratiase – vím, že ho tady někteří nemusejí, ale cítím, že to mám s ním ve vnímání muziky a bigbítu nastavené podobně.

Celkem: krása věci: monotématická sevřenost alba, zážitky z prázdnin, jak se odvíjely. V oblasti rock & blues, navíc v r. 1968, naprosto výjimečná. Radost, spontaneita, tvořivost. Mayallův mňoukavý vokál ideální pro blues. Dokonalá, ale střídmě užívaná Johnova foukačka. Výjimečná, citlivá Taylorova kytara (od r. 1969 v Rolling Stones – nahrávky RS s ním považuju za nejlepší epochu té kapely). Kdo to neslyší, tu radost z bytí, z blues, ze skvěle hrající kapely, tak je vů… bec neslyšící člověk. Já ji slyším už 5 desetiletí, tak 5*. Srdcovka.

» ostatní recenze alba Mayall, John - Blues from Laurel Canyon
» popis a diskografie skupiny Mayall, John