Sólstafir / Ótta (2014)

Kromě interview nikdy nepřebírám cizí autorské texty. I kdyby se mi líbily sebevíc, vypracuji na dané téma vlastní literární útvar. Učiním tentokrát výjimku, neboť předložené hodnocení alba Ótta jde tak od srdce a je tak ponořené do hloubky prožitku, který sdílím, že bych to při sebevětší snaze nedokázal udělat lépe.

Text s drobnými úpravami přebírám z blogu "Face Of The Forest", který psala jistá Amy z New Hampshire. Vzhledem k tomu, že víc jak dva roky nepřibyl žádný nový zápis a kontakt na sebe neuvádí, není možné požádat o souhlas. Napíšu aspoň info do komentů, třeba zareaguje. Nyní prosím berte tuto recenzi jako velkou poctu nejenom hudbě na albu Ótta, ale v nemenší míře i autorce původního textu. Tímto na dálku děkuji.

Hledal jsem nedávno ze zvědavosti, co znamenají slova "sólstafir" a "ótta", k úsilí mne vyzvala síla této desky. Z hlubin iternetu na mne vyplulo nakonec toto krásné vyznání. Je natolik všeříkající a výstižné, že je sem v překladu rovnou dávám a jen přidávám hvězdičkové hodnocení, jež nemůže být jiné, než absolutní. Album vlastním na vinylu a pouštím si je často:

"Kdysi dávno jsem objevila genialitu tohoto alba. Je z něj cítit oduševnělá nostalgie. Pocit, že se člověk vrací ke svým kořenům.

Sólstafir jsou islandská kapela. Jejich název označuje v islandštině krepuskulární paprsky, což odkazuje na sluneční paprsky pronikající temnými mraky, které často vidíte za soumraku. Ótta je album, jež se točí kolem starého islandského systému měření času zvaného Eykt, klášterního systému, který dělil den na osm částí po třech hodinách. V souladu s tím je na albu osm písní, z nichž každá představuje jeden eyktar. Album začíná o půlnoci úvodní skladbou Lágnætti (nízká noc). Ótta, druhá skladba, odkazuje na dobu mezi 3. a 6. hodinou ranní.

Na obalu je černobílá fotografie starého muže s bílými vlasy. Je umístěn na levé straně fotografie a za ním je moře s velkými skalami vyčnívajícími z břehu, zahalené v mlze. Muž se dívá směrem zpět, vítr mu čechrá vlasy stranou. Jeho tvář je poněkud strhaná. Je na ní vidět vrásky času. Jeho výraz je zcela nečitelný. Na sobě má černý, nevýrazný oděv. Mohl by pocházet z jakékoli doby. Fotografie dobře vyjadřuje nadčasový pocit z tohoto alba. Vypovídá o spojení mezi určitým typem krajiny a člověkem, který do ní patří.

Zpěvák je ve všech písních silně přítomen a jeho chraplavý hlas často zní islandsky jako hnaný vítr. Nebo si představuji, že možná křičí do větru, aby ho bylo slyšet, a využívá sílu větru i hlasu k řízení hudby, která jej doprovází. Islandština je germánský jazyk se severskou příchutí, má v sobě onen starobylý pocit, jenž odkazuje k Vikingům. Jazyk mě vždycky fascinoval tím, že je propojen s kulturou a historií daného místa. Zvuk jazyka, samotná slova, ale i jejich intonace, zprostředkovávají pocit geografie a charakteru země. Island je pro mě zemí tajemství, kterému toto album dodává další tajemství, a vybízí k tomu, aby člověk cítil a slyšel jeho povahu prostřednictvím živlů. Z tohoto důvodu, aniž bychom museli rozumět pronášeným slovům, hudba Sólstafir silně zprostředkovává islandský ponor.

Ačkoli vokály mají tendenci pohánět písně v jejich nejenergičtějších momentech, nezosobňují celé album. Objevují se také dlouhá instrumentální intermezza. Album otevírá jemně klavír a housle (nebo smyčce podobného charakteru). Na jiném místě později nastupuje banjo. Tyto smyčcové nástroje se v průběhu alba opakovaně vracejí, aby se krásně proplétaly s kytarami, bicími a zpěvem. Dochází k časovým změnám, které se zvedají a klesají jako příliv a odliv. Chvíle hluku, větru a deště, pak klidné chvíle rozjímání a přemýšlení. Tyto nálady přecházejí přirozeně. Je tu konzistentní energie, která se stupňuje a ustupuje, a zdá se, že vždy vychází ze stejného zdroje. Bicí a kytary často přerušují pomalý úvod silným a stálým rytmem tremola, nabírají na síle, aby spustily brilantní crescenda, která se nakonec opět stáhnou do ticha.

Atmosféra vytvořená na tomto albu je dokonalá. Folkový feeling vykouzlí banjo. Silně zkreslená kytara v kombinaci se vzdáleným burácením činelu rutinně vytváří mlhavou atmosféru, a to díky jemnému zacházení s produkcí. Houslové nebo klávesové melodie se lehce prodírají mlhou a dodávají duši, upřímnost a touhu. Krásná kombinace.

V písni Rismál bicí září a mihotají se skrze bílou mlhu zkreslení a vyzývají k organickému zvuku tamburíny, aby zdůraznily činel. Kdyby to mihotání bylo sluneční světlo, mohlo by to dát smysl názvu, který znamená východ slunce. Ve skladbě Nón (poledne) je úžasná pasáž, kde se z moře vynoří sólová kytara s ostřím nože a na okamžik zatančí s duchem heavy metalu.

Ótta září jako hořící plamen staré svíčky, která odmítá zhasnout. Skrze bezčasý závoj větru, mlhy a moře připomíná zapomenuté časy. Je pokorná a procítěná, téměř baladická. Je to óda na srdce a domovinu. Jako oběť."

Translated with >> odkaz (free version)
ZDROJ

» ostatní recenze alba Sólstafir - Ótta
» popis a diskografie skupiny Sólstafir