Rose Tattoo / Rose Tattoo (1978)

SMRT, VĚZENÍ NEBO ROCK 'N' ROLL. To je název mé oblíbené glam metalové hymny v podání bývalého zpěváka kultovních glam punkerů Hanoi Rocks. V tomhle případě se však nebudu zabývat ani Michaelem Monroem, ani glam metalem, protože záležitost, které se chci věnovat, vznikla ještě o celých deset let dříve v daleké Austrálii.
Ta byla už v 70. letech líhní mnoha hard rockových a heavy metalových kapel z nichž se nejvíce proslavila úderná parta s názvem AC/DC. O té alespoň jednou v životě slyšel asi každý, aniž by přitom někdy zakopl o výraz hard rock.
AC/DC jsou i mými obrovskými oblíbenci. Ze sedmdesátkových tvrdě rockových part země klokanů mám však ještě dva další velké favority. Konkrétně The Angels, kteří (zatím) ani nejsou na Rockboardu a pak kapelu, o které bude nyní řeč.
Tu, na níž výše uvedený slogan o volbách dětí ulice sedí jako ulitý.

Je rok 1978 a právě vychází album, které jsem neváhal vybrat mezi 25 těch, jež formovaly můj hudební vkus. Původně se jmenovalo stejně jako kapela, která ho nahrála, později vyšlo také pod názvem Rock 'n' Roll Outlaw, případně Outlaws.
Ale klidně se mohlo jmenovat třeba Jailhouse Rock.

Představme si nejdříve trochu partu, která tento pro mě (a jistě i pro mnoho jiných) nezpochybitelný klenot nahrála.

Rose Tatto byli založeni v roce 1976 v Sydney. Stylově nejsou nepodobní AC/DC; písně Rose Tattoo jsou však obvykle o poznání rychlejší. Obsahují prvky punk rocku a oi, které kapela suverénně mísí s nepřeslechnutelnými vlivy blues a southern rocku. Tyto styly evokují zejména hojně využívané slide kytary.
Zvláště v počátcích jsou texty skupiny výrazně mačistické a sexistické. Oslavují drsné chlapíky, psance, hospodské rváče, rebely, pouliční gangy, apod. Ženy jsou v nich pouze objekty, sloužící k jedinému účelu. A toho se lze (alespoň dle textů Rose Tattoo) domoci pouze nasílím, lstí nebo penězi. Největším tématem (a zároveň jedinou možnou láskou, posedlostí a také lékem na všechno) je samozřejmě rock 'n' roll. Ten je pro kapelu ostatně dodnes tématicky naprosto dominantní.
Členové Rose Tattoo krom tvrdé muziky a nekompromisních, i na svou dobu kontroverzních textů, prosluli také specifickou imagí. Většina členů nosila na svou dobu extrémně krátké sestřihy a zpěvákova hlava o vlasech snad ani nikdy neslyšela.
O oblíbenosti kapely mezi skinheady (mimochodem, prvních několik alb vydal před několika lety v reedicích label Captain Oi!) a o aktivitách frontmana Angryho Andersona v různých protimuslimských organizacích, se toho ostatně na internetu napsalo už docela dost.

Ještě výraznějším vizuálním prvkem, odlišujícím Tatts (jak skupině říkají jejich fanoušci) od ostatních skupin, je barevné tetování, které pokrývá většinu těla každého z nich. Dnes už by se nad něčím takovým nikdo nepozastavil - my však mluvíme o druhé polovině sedmdesátek. Tedy o době deset let předtím než se první nesmělá tetování začala mezi rockery pomalu dostávat do módy. Podle textu písně "Scarred for Life", si zpěvák Angry nechal udělat svou první kérku už v šestnácti (tedy v roce 1963).
O tom, že Rose Tattoo si na drsňáky jenom nehrají, svědčí mimo výše uvedeného i fakt, že většina muzikantů si zamlada prošla členstvím v kdejakém pouličním gangu, řádícím na perifériích Sydney. Mnozí z nich mají zkušenosti i s pobytem za mřížemi.

Rose Tattoo však nejsou nějakou okrajovou kapelou, uznávanou skupinkou extrémistů, nebo kultem pro pár vyznavačů obskurností. Přes všechny kontroverze se Tatts podařilo už v 70. letech probojovat se z hospod a malých klubů mezi nejpopulárnější kapely v Austrálii a počátkem 80. let začali dobývat i Evropu. Singl "Rock 'n' Roll Outlaw" se v roce 1981 dostal na druhé místo ve Francii, páté místo v Německu a šedesáté v Anglii. První dvě dlouhohrající desky pak ve stejném roce obsadily nejvyšší příčku britského heavy metalového žebříčku a Rose Tattoo vystoupili na legendárním festivalu v Readingu. Po koncertě v klubu Marquee byli tiskem vyhlášeni za nejhlasitější kapelu, která tam kdy hrála od časů Led Zeppelin.
V roce 1982 už Tatts dobývají Ameriku jako předkapela Aerosmith a ZZ Top a slaví mezinárodní úspěch se singlem "We Can't Be Beaten".
Dnes jsou považováni za druhou nejúspěšnější australskou hard rockovou kapelu po AC/DC a významný rockový historik Ian McFarlane je označil za jednu z nejuctívanějších skupin všech dob.

Myslím, že tyto informace pro uvedení do problematiky postačí - podrobnosti si nechám pro případnou biografii kapely. A teď už pojďme vstoupit do jedinečné, nekompromisní a nenapodobitelně syrové atmosféry jejich debutového alba.

Periferie Sydney.
Gangy v ulicích.
Souboje na pěsti, nože i pistole.
Ženy, dobré jen na jednu věc (a mnohdy ani to ne).
Chlast a drogy. Jizvy. Holé lebky. Tetování.
A především rock 'n' roll:
Hard rock jako AC/DC. Heavy metal jako Motörhead. Punk jako Sex Pistols.
A všudypřítomná jižanská slide kytara.

To všechno jsou Rose Tattoo v letech 1977 – 1982 od prvního singlu až po třetí album Scarred for Life. A ze všeho nejvýrazněji je tohle všechno cítit na jejich debutu.

Tady ho máme, song za songem:

ROCK 'N' ROLL OUTLAW
Přímočará, na slide kytarových vlnách rychle proplouvající, jasná a jednoduchá hard rocková pecka o tom, že zpěvák Angry Anderson (jehož vokální projev se asi nejvíce blíží hodně nasranému Bonu Scottovi), nepotřebuje nikoho, kdo by mu říkal co má dělat, dokonce ani ženu, a že si úplně vystačí s rock and rollovou kapelou a místem, kde by mohl hrát. Jak už bylo řečeno, jde o největší singlový hit kapely.

NICE BOYS (DON'T PLAY ROCK 'N' ROLL)
Zatímco předchozí skladba byla v repertoáru kapely nejúspěšnější , tato je dnes asi nejznámější. V roce 1986 ji totiž na své první EP Live Like a Suicide nahráli Guns N' Roses. Proč si mladí výtržníci vybrali zrovna ji, je nabíledni. Text o naivní šestnáctce, která dorazila do města, aby se stala součástí tamní rockové scény a skončila znásilněná a zdrogovaná v špinavém pokoji, protože "hodní hoši nehrajou rock and roll", si nebere servítky. Pro dívku nikdo nepláče. Ani Angry. Ten pouze zdůrazní, že on taky nikdy nebyl hodný hoch.
Zvláště půvabná je pasáž popisující ulice města: "Leží tam odpadky, chráněné miliónem much. Ubytovali se v nich švábi tak velcí, že mají kosti."
Píseň pádí vpřed ve zběsilém tempu, jež bude charakteristické zvláště pro druhé album Assault and Battery (Přepadení a ublížení na zdraví).

THE BUTCHER AND FAST EDDY
Třetí skladba desky ukončuje trilogii písní Rose Tattoo s přívlastky. Zatímco o úvodním songu můžeme hovořit jako o jejich nejúspěšnějším a o tom následujícím zase jako o nejznámějším, pak v případě Řezníka a Rychlého Edy jde o skladbu nejdrsnější.
Hutné, pomalu avšak neúprosně se valící, zatěžkané blues, kořeněné razantním rifem, vypráví příběh dvou nepřátelských gangů, jejichž vůdcové si to rozdají na noźe v tmavé uliče za jedné větrné sobotní noci.
Atmosféra songu je nesmírně sugestivní a Angry odzpívá celou story rozvážným tempem zkušeného hospodského vypravěče, který má cit pro detail a načasování.
Na začátku jsou rozdány karty (rivalské pouliční gangy na dvou stranách řeky) a pak jsou popsáni hlavní představitelé (zlý Eddy, nutící šlapat chodník i svou patnáctiletou sestru a tvrdý, ale férový Butcher s reputací nebojácného bojovníka).
Je možné, že vám při poslechu bude běhat mráz po těle a budete ten příběh, umocněný skvěle padnoucím hudebním doprovodem, proźívat stejně jako ho pokaždé prožívám já.
A jak dopadl ten slavný souboj a koho že to v chladném ránu našli s jeho vlastním nožem zaraženým hluboko v hrudi?
To si nechám pro sebe. Buď vám to řeknou děcka, která si o tom dle Angryho slov ještě dnes vyprávějí v postranních uličkách a parcích, nebo si poslechnete celou tuhle parádní záležitost přímo v osobitém podání Rose Tattoo.
Prozradím jen tolik, že jde nejen o jeden z absolutních vrcholů jejich debutu, ale celého repetoáru kapely vůbec.

ONE OF THE BOYS
Napínací úvod v podobě několikrát zopakovaného krátkého rifu a pak už rázně najede rychlé, houpavé boogie o tom jak je fajn vykašlat se na školu a budovat si v ulicích pověst tvrďáka. Protože přece "zlé holky chtějí zlé kluky a ty hodné je chtějí taky".
Fajn standard, který nezklame a připraví posluchače na další divokou jízdu.

REMEDY
Nekompromisní, rychlý a skvostně sekanými rify prošpikovaný nářez o tom, že rock 'n' roll je lékem úplně na všechno.
Energie, která z téhle pecky sálá, je přímo fantastická. Kytary divoce sólují a Andersonův vokál se zařezá hluboko do rockerského srdce. Ten chlapík, Angry, věru nemá svou přezdívku jen tak pro nic za nic. Tohle je další vrchol alba a zároveň skvostný závěr první strany vinylové desky.

BAD BOY FOR LOVE
Otvírákem druhé strany je debutový singl z roku 1977. Jedná se boogie, hrkané spíše ve středním tempu a podkreslené pro Tatts tak typickou slide kytarou Peta Westa. Text je tentokrát zajímavější než muzika (většinou bývají tyhle složky u raných písní kapely výživné zhruba stejně). Angry jej jako obvykle podává v první osobě (což je v pořádku, protože tomuhle holohlavému rváči to prostě věříte).
Je to o chlápkovi, který po opilecké výtržnosti, kdy se porve s půlkou města, stráví třicet dnů v okresní věznici, aby se po propuštění stavil za svou milou a našel ji v posteli s jiným. Příběh končí dvojnásobnou vraždou ("I shot 'em both") a hlavním antihrdinou na útěku před tisícem policistů ve zbrani. Z původních třiceti dnů ve vězení je rázem třicet let a vypravěč v refrénu shledává, že není zrovna ideálním typem pro lásku.

T.V.
Rychlá dvouminutovka, u níž by jeden podle textu předpokládal, že v ní zpěvák spílá své milé. Ale název skladby uvádí vše na pravou míru.

STUCK ON YOU
Balada a Rose Tattoo? To snad ani nejde dohromady, řeknete si po všech těch předchozích nářezech. Tady nám hoši ale jednu předkládají. A je obzvláště tklivá. Postavená je hlavně na Wellsově slide kytaře a nebyli by to naši zlobiví chlapci, aby to celé nebylo o úchylovi, lákajícímu školačku na společné sledování barevné televize.
Jen tak mimochodem pak v písni zemře jeden papoušek (hlady) a jedna akvarijní rybka jménem Sam (chlápek ji zlikviduje, když se pokouší ohřát vodu v akváriu, aby Samovi nebyla zima).
Jak dopadne ona nebohá školačka, kolem níž se to celé točí, není úplně jasné. Jisté je jen to, že týpek se na ni dle refrénu přilepí jako tetovaná růže (Rose Tattoo).
Přeberte si to jak chcete; pro mě osobně jde o další z vrcholů téhle desky.

TRAMP
Po "T.V." další krátká vypalovačka (tentokrát trvající dvě a půl minuty) o tom, jaké to je, když se chlap zamiluje do... ehm, sexuální pracovnice.

ASTRA WALLY
To nejlepší na konec? Tak nějak. Anebo přesně tak. Šestiminutový opus magnum, odehraný v tom nejzběsilejším možném tempu, graduje v průběhu do totálního rock and rollového inferna a předvádí všem, o čem že ti Rose Tattoo vlastně jsou. Tedy o nespoutané, živočišné a v tomto případě doslova animální energii. A také o tom nejurputnějším hard rockovém nasazení.
Střemhlavou kytarovou smršť spolehlivě umocňuje Angryho suverénní projev. Když někdy v polovině opakuje svoje „thing! thing! thing!“ má vás už jednoznačně omotané kolem prstu. Samozřejmě pouze v případě, že vašim uším lahodí vokál přibližně o síle a razanci motorové pily.
A co nebo kdo je Astra Wally?
Angryho kocour, který byl dle textu ještě větším rváčem než jeho páníček.

SNOW QUEEN
Předchozím songem končí původní LP, ale mnoho pozdějších reedicí pokračuje bonusovými skladbami jako je např. právě tahle. Původně vyšla v roce 1977 na B-straně prvního singlu kapely a já osobně bych tuhle parádićku klidně zařadil i na jejich debutové LP. Až tak je dobrá.
A že tahle sněhová královna bude mít jen máloco společného s Disneym, a mnohem více s jistými návykovými látkami, asi netřeba zdůrazňovat.

RELEASE LEGALISE
Na rozdíl od "Snow Queen", tahle rarita, nahraná a vydaná v roce 1980 na singlu podporujícím aktivity za legalizaci marihuany v Austrálii, se na žádné oficiální reedici alba nenachází. Nenajdete ji ani na žádné kompilaci Tatts. Tohle syrové reaggae, na hony čpící undergroundem, je z poněkud jiného soudku než jsme u kapely zvyklí. Chutná ovšem stejně dobře jako jiné produkty Rose Tattoo z té doby. Na CD vyšlo v roce 2005 jako bonus k vydání jediného alba Angryho předchozí kapely Buster Brown (Something to Say, 1974).

Poslední dvě písně zde uvádím především proto, že obě zdobí coby bonusy vydání tohoto alba na mé vlastní značce Apache Records a také proto, že je mám hodně rád. Jako přídavek k tomu, co nám servíruje první verze debutu, mi připadají ideální.

V 70. letech, kdy první LP Tatts spatřilo světlo světa, se o něm mimo Austrálii dozvěděl jen málokdo. Nakonec se ale přece jen dostalo k těm správným lidem a ti později (v letech 1980 a 1981) prosadili jeho vydání v Evropě. Mnozí z objevitelů Rose Tattoo je považovali doslova za revoluci.
“Není to punk rock, není to běžný heavy metal, ani to nekopíruje AC/DC, i když je to podobná frajeřina,” říká jeden z nich, Derek Oliver, autor sleeve note k remasterovanému vydání z roku 2004.
“Smíchejte ty nejnebezpečnější momenty v muzice Sex Pistols, Vibrators, Damned a Ramones s hřmícím soundem, který AC/DC odsouvá do pozice maníků, co si zapomněli zapojit kytary do zesilovačů. K tomu připočítejte image a texty, které se pohybují na hranicich, kam se předtím ještě žádný rocker neodvážil a získáte přibližnou představu o čem to vlastně je,” píše (zhruba) Derek Oliver.

Všechno, co se u nás o Rose Tattoo napsalo za komunistů, byla krátká zprávička Jaromíra Tůmy buď v Echu Mladého světa a nebo v Melodii (ted si nejsem jistý, ale myslím, že to první je správně) o tom, že skupina chystá čtvrté album a že snad na něm mají použít dudy nebo tak něco. Těchhle asi deset slov z roku 1983 nebo 1984 bylo vše, co jsme se o Tatts mohli z tuzemského tisku dozvědět. Jejich hudbu si pak mohla většina z nás leda tak představovat.
Poláci byli, co se týče přístupu ke kultuře, mnohem liberálnější, a tak jsem v polském oddělení naší veřejné knihovny mohl v jistém časopise pro mladé dokonce spatřit fotku kapely.
Byl to jeden z největších šoků, jaké jsem při pohledu na image nějaké skupiny utrpěl.
Z dnešního pohledu, kdy je potetovaná kdejaká bába v tramvaji, je to asi nepochopitelné, ale v té době jediné tetování, které jsem na někom kdy viděl, byla maximálně tak malá neumělá kotva na něčím zápěstí. To, co jsem spatřil na kůži členů Rose Tattoo mnou otřáslo až do hloubi duše.

No jo. Časy se mění a dnes už asi nikoho neohromí ani ilustrování muži z Austrálie, ani jejich muzika.
Na image kapely jsem si za ty věky už dávno zvykl a co se týče její muziky, ohromuje mě spolehlivě pořád.
Jasně, od čtvrté desky nahoru už to nikdy nebylo ono - ostatně už na té třetí zůstal v kapele z původní sestavy jen Angry (z debutu pak on a basák Geordie Leach). Ale tak už to někdy bývá.
Ne všem je dáno dostat se až na samotný Olymp.
Přestože na něm Rose Tattoo nikdy nestanuli, jejich místo mezi kultovními favority přelomu 70. a 80. let jim už nikdo nikdy neodpáře. Tahle deska (a minimálně ještě dvě následující) vám myslím dostatečně osvětlí proč.

» ostatní recenze alba Rose Tattoo - Rose Tattoo
» popis a diskografie skupiny Rose Tattoo